Kým jsme, odkud přicházíme a kam jdeme? Každý člověk, který v sobě pocítil tuto otázku se nevzdává, dokud nenalezne pro sebe uspokojující odpověď. Ani filosofická, ani vědecká, ani žádná vědění z knih nemohou uspokojit tyto podstatné otázky o naší existenci, nýbrž jen v celém bytostném stavu prožitá a naplněná odpověď tak může učinit. Život není problém, který by měl být rozřešen, nýbrž velkou horou, mystériem, které člověk může prožít a poznat.
Prostřednictvím nových, vyvinutých technik, prostřednictvím možnosti intimního sjednocení s ním, zasvěcením, prostřednictvím skupinových terapií se zkušenými západními terapeuty a prostřednictvím hudby a tance vzniká a vyrůstá nový vztah k tomuto životu, k zázraku naší existence a ke světu, v němž se nalézáme.
Táhnoucí, větru odevzdaný mrak, je symbolem nového životního pocitu, v němž se nalézá člověk, který se odvážil osvobozujícího skoku z omezenosti svého kontrolujícího a bojujícího já, do nekonečnosti této existence a který se odevzdal vesmíru, jenž nás chrání a udržuje, jenž nás formuje a námi dýchá. GVKB, proč se nazývá Tvá cesta Cestou bílého mraku? Krátce před Buddhovou smrtí přišel kdosi za ním s otázkou, zda bude člověk po své smrti dál žít, či se prostě rozplyne v nic.
Není to nová otázka, patří k nejstarším, často vyhledávaná a znovu opakovaná. Vypráví se, že Buddha odvětil: „Jednoduše se rozplyne jako bílé mraky.“ Dnes ráno byly na obloze bílé mraky. Nyní zmizely. Kam se ztratily? Odkud přišly? Jak se vytvořily jejich tvary, jak se opět rozpustily? Bílý mrak je mystérium; celým jeho bytím je přicházet a odcházet. A to je první důvod, proč nazývám svou cestu cestou bílého mraku.
Je však mnoho dalších, o nichž bude dobré uvažovat a meditovat. Bílý mrak je bez kořenů, je bezpříčinnou věcí a nemá domov. Nic jest jeho vlastí. A přece existuje. A právě takový je celý vesmír jako bílý mrak bez jakékoliv příčiny, bez jakékoliv poslední příčiny. Existuje. Existuje jako mystérium. Bílý mrak nemá vlastní cesty. Vzniká a zaniká. Nemá cíl, nevyplňuje osud, nemá konce. Bílý mrak nelze zklamat, neboť znovu přicházet je jeho smyslem.
Má-li někdo nějaký cíl, musí být též klamán. Čím účelněji soudí jeho rozum, tím víc zažije strachu, frustrací a zklamání. Pojal-li jednou nějaký cíl, usiluje o pevně stanovený směr. Veškeré bytí však nemá svět, Vesmír nejde nikam, nemá žádné záměry ani cíle. Kdo má nějaký záměr, je proti veškerenstvu a bude zklamán. Nemůže proti Celku bojovat, Tvůj život je tak maličký, že nemůžeš zvítězit. Nemůžeš Celek porobit, přemoci.
Je nemožnou věcí, aby se jednotlivec zmocnil všeho. A nemá-li vesmír účel ani konečný základ, a ty máš nějaké záměry, budeš nakonec poražen. Bílý mrak táhne vždy tam, kam vane vítr nevzpíná se, nebojuje. Bílý mrak není dobyvatel, a přece se vznáší nad vším. Nelze si jej podrobit, nelze jej ovládnout nemá rozum, který by mohl být ovládán a poroben. Kdo jednou pojal nějaký cíl, záměr, směr, smysl, jsa pomaten chtěním něčeho dosáhnout, tvoří rozpory a na konci bude poražen. To je neměnné. Naše porážka je v přirozenosti veškeré existence.
Mrak neurčuje kam. Pluje pluje jen. Patří všem směrům, všem dimenzím. Nic neodmítá. Vše je, existuje a je dokonale akceptováno. Proto nazývám svou cestu Cestou bílého mraku. Bílé mraky nemají vlastní cestu. Jen plují. Cesta má cíl. Cesta bílého mraku není ulicí, není stezkou. Mraky jdou bez pevného záměru, bez jakéhokoliv smyslu. Tomu musí být dobře rozuměno, neboť se zamýšlíme, zda to souhlasí „s rozumem“.
Člověk si nedovede představit, že by bylo možno žít bez smyslu, bez záměru, neboť rozum nemůže žít bez úmyslu. A lidé jsou tak pomateni, že dokonce ke mně přicházejí a ptají se: „Jaký účel má láska?“ Láska nemůže mít účel, ani záměr, neboť láska je stav ne intelektu jednoduše stav bytí, kde člověk je bez času a prostoru. Pouze BÝT je cílem. Cíl je ZDE a NYNÍ. Je-li cíl někde jinde, rozum již pracuje. Tehdy začínáme uvažovat, nastává sled myšlenek.
Rozum může pracovat jen v budoucnosti, tam má prostor, může jít svou cestou, může, jakkoliv myšlenkami pohybovat. S účelem a smyslem vchází budoucnost do hry. Jen s budoucností přichází čas. Bílý mrak se vznáší ve vzduchu bezčasově, neboť nezná intelekt, ani budoucnost. Existuje Nyní a Zde. Každý okamžik je celou věčností. Ale rozum nemůže žít bez účelu a smyslu, proto tvoří stále nové cíle. Přestanou-li člověka vábit tzv. světské cíle, počne intelekt nastavovat náboženské cíle, nadlidské cíle. Když již nevábí peníze, pak vábí láska.
Když přestává být honba za světem a politika přitažlivá, vytvoří se nový svět s novou tužbou náboženství se svým novým cílem. Intelekt stále prahne po smyslu, po účelu, po nějakém cíli. A pro mne je jen bezsmyslový rozum vskutku náboženský. To však znamená, že již není týmž rozumem, nelze ho již rozumem ani nazývat. Tibeťané mají jednu meditaci, při níž sedí zcela sami na vrcholu hory a meditují o bílých mracích, které táhnou oblohou.
Pozorují je nepohnutě a spojují se pozvolna s nimi. Zde sedí na vrcholcích jako bílé mraky, bez myšlenek a jsou jen jednoduše zde. Bez odporu, bez boje, nic nedosahují, nic neztrácejí. Jen čisté Bytí zažívajíc, souzvuk oslavujíc, extazi, svatost atd. Proto nazývám svou cestu Cestou bílého mraku. A přál bych si, abyste se také stali bílými mraky, a jen tak pluli po obloze sem a tam, ne k nějakému určitému bodu, nýbrž jen sem a tam, kam právě vítr vane atd.
Cíl je kde právě jsi. Cíl není koncem následku, každý okamžik sám o sobě je cílem. Zde a Nyní buďte osvícenými pro mne. Zde je však k dosažení! Dosáhněte toho! Zde jste Nyní tak dokonalí, jak jen můžete být. Právě jako Buddha. Nic jiného není k dosažení! Nyní, v tomto okamžiku, je všechno Zde. Ale vy to nevíte, a nepozorujete, poněvadž vaše myšlenky jsou v budoucnosti. Nejste Zde, nejste bdělí a nevnímáte, co se právě v tomto okamžiku s vámi děje. A tak tomu bylo vždycky.
Milióny životů. V každém momentu očekáváte osvícení a nikdy nic jiného. Člověk ho vlastně nemůže minout: leží v prapřirozenosti věcí. Tuto skutečnost nemůže člověk propást. Leč vy nejste pozorní, a nechcete je vlastně poznat, neboť máte nějaký cíl. Tímto způsobem je budována hráz, a to, co právě je, se promešká. Jakmile se Pravé jednou jasně zjeví, jakmile je poznáno, je největší mystérium Bytí otevřeno: každý je dokonalý. To míníme, když říkáme, každý je GVKB.
Každý je Nejvyšší Duší, každý je Božský. A jestli něco není, jak to může vzniknout? Zrnko semene se stane stromem, neboť jeho zárodkem již je. Kámen se nemůže stát stromem. Semeno se projevuje v jednom momentu jako semeno, a v příštím okamžiku jako strom. Nejde o přeměnu, jde o pochopení. A je-li vhled dostatečně hluboký, je již v tomto okamžiku semeno stromem. Život by neměl být pozorován jako problém.
Jakmile se jednou takto začne, ztratí se. Myslíš-li si, že život je problém, není žádného řešení. To je v povaze filosofie, a proto ve filosofii vše spí. Není žádné „pravé filosofie“. To je nemožné. Všechny filosofie jsou falešné, protože již svým prvním krokem, myšlenkou, že život je problémem, jdou falešným směrem. Což není řešení.
Život není problém, život je mystérium. Tak tomu rozumí náboženství. Tajemství, které chceme řešit, se stává problémem na tak dlouho, jak dlouho je chceme řešit. náboženství se snaží řešit tajemství života jako věda, ale z jiných pozic. Tento svět je most mezi realitou a iluzemi; přejdi po něm pomalu a v klidu, ale nikdy se nezastavuj!
Vše zde jsou příčiny a následky, pokud manželství skončí rozvodem tak to má jistě nějakou příčinu, manželství je hra podle pravidel a pokud se porušují manželská pravidla tak manželství skončí rozvodem. To, co si nedovolíme v zaměstnání to si dovolíme v manželství, protože si myslíme, že nám to projde, protože je zde láska, která je tolerantní k chybám druhého.
Jenže vše má svoje limity a pokud se limity překročí tak následuje rozvod. Mnoha lidem podrobně vysvětlíte, jak se mají chovat v manželství, ale oni vás stejně neposlechnou a potom se diví že je zde rozvod, komu není rady tomu není pomoci. Pokud něco máme tak se o to staráme abychom o to nepřišli, problém nastává, pokud se staráme o mnohé, a tak se nemůžeme logicky dobře starat o jediné.
Statisticky nám slouží domov jako noclehárna, kde odpočíváme abychom svoji energii věnovali škole nebo zaměstnání, jsme v začarovaném kruhu z problémů, které neustále musíme řešit a vyřešit. Vše je zde o protekci, pokud nemá člověk protekci tak je jako dům bez základů, je to o tom že ti, co mají protekci jsou nahoře a ti co protekci nemají jsou dole. Ten, kdo je dole má mnoho práce za málo peněz a následkem je často rozvod.
Mouchám je zcela jedno kdo je na fotce, a tak serou na fotku Petra Pavla v rámečku, nebo moderně na digitální monitor. V minulosti, kdy zde nebyli fotky ani monitory, srali mouchy zase na sochy bohů a králů, na mouchy neplatí žádná propaganda ani cenzura! Proč je zde tak silný kult osobnosti, který potřebuje propagandu a cenzuru, proč zde není jenom přirozená autorita u alfa jedince?
Po tramvajích po Národním divadle i po mřížích hrobu budu s tebou psáti sprostá slova. Na své sprosté školní sešity na Petřínskou rozhlednu, na uši cizích psů budu psáti insinuace svého snu. Však nechci jako Ježíš Kristus se dostat na nebesa před takovou vyhlídkou mi srdce i poklopec klesá vaše svoboda je pro mne ještě něco horšího než strach z prázdnoty, ať ji na rudo lakují já radši prstem kundy maluji.
Až naše nápisy bude číst kdo vstává denně v půl šesté do práce jsem si jist, že se dá nad zkázou světa do pláče. A až vyprázdním celou svou sračku přijde pravá epidemie šlaku. Bude mi pak to musím již teď pověděti přisouzeno otcovství všech bezprizorných dětí. Ministerští mrchožrouti a sliz z magistrátu zalkají nad osudem tohoto státu jenž jasně zamířil už k zhoubě na cestu nechá-li taková individua bez trestu.
Demonstrace všech poctivě a námezdně pracujících budou hájit svoje práva na ulicích. Internacionála všech dělnických a pokrokových stran rozezvučí celý flašinet svých hran za umírající zas buržoazní třídu jež v mojí podobě tak nestvůrně se odcizila lidu, jenž přece nezná jinou možnost, než se dříti za češ básníci mu pod nos vijí kvítí. Avšak všechno si to bude stejně rovno.
Na Hradčanech přesto stojí psáno: Hovno! Hovno vláda, hovno demokracie a hovno svoboda, hovno skvělá hospodářská prosperita národa, hovno mír a hovno práce, hovno sranda bez legrace, hovno krása hovno umění, hovno peníze bez reformy či s ní, hovno láska, hovno rodina, hovno domovy, jimž kouká hypotéka z komína, hovno na ulici, hovno v tramvaji, hovno na nebi, i v pekle skryté potají.
Hovno v hlavě, v srdci, v kalhotách, hovno na košili, na přirození i na botách, hovno v knihách, hovno v spořitelně, hovno mražené i špikované jemně, hovno bez hlavy i korunované, hovno smrdící i brilantinou mazané, hovno Marx a hovno papež, hovno revoluce, hovno vaše víra, hovno vaše pracovité ruce, hovno naděje, dokonce všech hoven meta, hovno vlast a hovno vývoj světa, hovno budoucnost, vás čeká, hovno z pokroku, hovno, kde domov můj.
Hovno, ty armádo otroků, s hovnem z hovna jste se narodili, v hovnu žijete až jste se uhovnili, pro hovno děláte, v hovnech milujete, od hovna k hovnu se váš život plete, hovno zbožnili jste, už jen ono, je vaše víra, hovno to jediné, co ve vašem světě neumírá, jen když máme Hovno, aspoň Hovínko, máme aspoň čmoud, když ne už k zatopení polínko, naše drahé Hovno! Pozlať nám ho pánbůh, to je vše z vědomí, že smrt nedává na dluh, ale protože vy všichni nemáte čím platit, koukáte se aspoň v hovnech ztratit. A vše, co máte je cenné, jak to hovno smradlavé.