Vývoj u všeho směřuje k tomu, vyřadit současného člověka z civilizace pomocí salámové techniky, na jedné straně je; automatizace, optimalizace, globalizace, digitalizace, kontejnerizace atd. a na druhé straně je nepřizpůsobivý člověk, nejdříve jsme odsunuly ekonomicky z civilizace ubožáky, co nemají střední a vysokou školu, jako nepoužitelný ekonomický odpad, o který zaměstnavatelé už nestojí, to je současnost v EU. Maturita je vyžadována i tam, kde před dvaceti lety nebyla vůbec potřeba, nebude to už trvat dlouho a zedník v EU bude muset mít povinně maturitu! Za krátkou dobu zaměstnavatelé v EU odmítnou zaměstnat lidi s maturitou, a budou přijímat jenom lidi, co mají vysokou školu, bude zde tedy v EU zedník s vysokou školou, to je logické. Tím bude veliký tlak na to, aby v EU vznikla škola, která bude ve vyšší lize, než je vysoká škola, nazveme tento typ školy, elitní škola. To bude znamenat logicky delší dobu studia na elitní škole, a tak student ve 30 letech ukončí svoje dlouhé studium, a vstoupí do praxe. Jelikož státy v EU nebudou považovat za prioritu ekonomicky podporovat dlouhé studium na škole, tak zmizí z EU státní školství, a bude zde jenom soukromé drahé školství, a to od první třídy základní školy v 6 letech studenta. Studovat budou jenom děti z bohatých rodin, děti chudáků budou odkázané na internet a na rodiče, co jim s učením zadarmo pomohou.
Skončí období hodinové mzdy v EU, bude zde jenom úkolová mzda, to znamená, že čas strávený čekáním na; materiál, zákazníky, informace, programy, klíče, hesla, dopravu, servis atd. vám zaměstnavatel už nezaplatí, což bude často ekonomicky likvidační. Přibydou nesmyslné hloupé povinné elektronické formuláře, a elektronické dotazníky, které vás budou každý den mnoho škodolibě okrádat, o tolik potřebný čas. Potrava bude v EU už jenom granulovaná, na vše budou už snadno dostupné léky, lidi budou myslet roboticky a automaticky, komunikace pomocí osobního dialogu zanikne, lidi budou komunikovat jenom digitálně, pomocí sluchátek s mikrofonem, co budou mít neustále na uších. Na očích, bude každý nosit veliké virtuální brýle s virtuální realitou, skutečná konzumní realita nebude už nikoho zajímat. Na těle budeme mít vzduchotěsné virtuální oblečení z umělé hmoty, a tak nás nebude moci už škodolibě kousnout komár nebo klíště, budeme vypadat jako kosmonauti, co opravují vesmírnou loď. Nakonec dojde k tomu, že se už lidi nebudou rozmnožovat pomocí sexu jako opice, ale lidi, se budou; geneticky modifikovat, klonovat, na čelo se lidem dá inteligentní GVKB čip, co bylo to bylo, na GVKB člověka bude záruka deset let, a po záruce se bude GVKB člověk optimálně recyklovat. Mam odpor k ženské sexualitě. Jak tady kolikrát čtu zpovědi, tak to fakt asi skoro všechny ženy jsou honící závislé na pornu. Jen by mě zajímalo, jak dlouho může taková žena být naživu bez sexu či porna? Když je to pro ně stejná životní potřeba jako vzduch.
A nenadávejte mně, za to že vám nevadí, mít doma takovou sexuálně neuspokojenou ženu, je vaše věc. Jinak já rozhodně panic nejsem, vztahy jsem s třemi manželkami a děti jsem s nimi taky měl, ale sex se mnou nic nedělá, nepotřebuji ho, je mi to odporné. Ale osobně než mít něco takového ubohého, tak to raději zůstanu sám. Proto marně zkouším si najít importní ženu. Ale proč je jich tak málo? Impotentní ženy, kde jste, existujete vůbec? Darujme mohamedánům možnost, se vrátit zpět domů ve formě prachu, z prachu je vše stvořeno, a v prach se to navrací, v EU krematoriu z mohamedánů v EU uděláme prach, a tento prach vrátíme do míst, kde jsou u moci mohamedáni, je třeba ušetřit na letecké nákladní dopravě, pomocí zbavení těla od vody, 98% těla to je jenom voda a nemá smysl letecky dopravovat vodu na veliké vzdálenosti. Mnozí mohou namítnout, že porušujeme lidská práva, a že nemůžeme přeci všechny mohamedány v EU proměnit v krematoriu na prach, a popel, že je to chybné řešení problému, který zde máme s lidmi, co jsou mohamedány. Není důležité, jak se dosáhne cíle, po kterém lidi v EU touží, důležité je vše převést do instantní podoby, takový instantní mohamedán v prášku, který je v Tetra Pak krabici, je ideální pro to, aby se mohl snadno letecky přepravovat a skladovat na EU paletách. Identifikace granulovaných mohamedánů, zde bude pomocí čárového kódu, bude se pečlivě dbát na to, aby se prach nepomíchal, a správný prach, se dostal ke správným pozůstalým na dobírku, aby se EU zaplatila kremace a letecká doprava zpět do vlasti k rodině. V minulosti se v EU napichovali mohamedáni na kůly, ale doba se díky vědě a technice změnila, dneska jsou v módě krematoria a Tetra Pak.
Představuji si, že lidi v budoucnosti nebudou chodit po městě, ale budou se pohybovat v plastové krabici o velikosti, výška 120 cm, šířka 120 cm, délka 120 cm, z boku budou 4 malá kola, a vše bude pohánět elektřina, krabice bude olepená solárními panely a řízení bude mít na starosti umělá inteligence, v krabici bude klimatizace a krabice bude izolována tepelně polystyrenem, v krabici budou moci sedět 2 dospělí lidé. Tyto krabice nebude nikdo vlastnit, ale budou společné, takže když krabici opustíte tak si do ní sedne někdo jiný. Krabici bude možné i poslat pro věci do obchodu a ona se vrátí domů s nákupem a vy nebudete muset chodit nakupovat. Ve městech uvidíte jenom pohybující se krabice a nikde neuvidíte člověka, který jde po chodníku nebo po silnici. Na větší vzdálenosti zde budou; letadla, vlaky, tramvaje, metro, lodě atd. autobusy se všude zruší. Většina lidí bude během dopravy virtuálně telefonovat nebo používat internet. Pokud půjdeme do hloubky našich iluzí tak zjistíme, že nejsme pány ve svém domě, jsme zde jenom diváky, co sledují herce na jevišti a pokud se nám představení líbí tak máme orgasmus a když se nám představení nelíbí tak máme deprese. Naše psychika je o tom, jak se na vše v nás a okolo nás díváme, můžeme vše pozorovat; z nadhledu, z podhledu, zblízka, zdálky, dlouho, krátce, ve snu, ve filmu atd. některé pozorování nám přinese orgasmus, a jiné pozorování nám přinese deprese, stačí tedy většinou jenom změnit optimálně naše pozorování.
Mnozí, když mě čtou tak si v duchu říkají, vždyť GVKB mě říká jenom to, co já už dávno přeci vím, jenom to nedokážu popsat tak přirozeně jednoduše jako on, to je pravda že říkám to, co všichni víte, ale já to umím popsat přirozeně a jednoduše, proč je pro tebe problémem popsat přirozeně a jednoduše to co dávno víš? Příčinou je nepořádek ve tvojí hlavě, byt máš uklizený a všude je v bytě čisto a vše zde voní, protože jsi herec, v hlavě ale máš nepořádek, protože do tvojí hlavy ti nikdo už nevidí, a proč by se tam mělo tedy každý den uklízet? Pokud si v hlavě uklidíš, tak budeš moci hovořit tak, že tvoji posluchači budou mít z tebe radost, a ty potom z toho budeš mít psychický orgasmus. Paměť je zvláštní věc. Zatímco mnoho událostí je jasných a čistých, jiné jsou nezřetelné a rozmazané, nebo časem změní svůj význam stejně jako tvar a zdá se, že se vyvinuly v něco jiného, než čím původně byly. Mé vzpomínky na příjezd do Indie jsou neúplné a nejasné, ale vzpomínka na příchod do chrámu je překvapivě zřetelná. Bylo horko a neuvěřitelně prašno. Nechápu, proč na mně prach udělal takový dojem, ale před vnitřním okem mé mysli vidím lehkou vrstvu zlatavého prachu ležet na všem. Byl ve vzduchu i na cestě. Po setmění byl chladný a pro chodidla příjemný jako obláček z pudru. Ačkoliv to pro mne bylo nové místo, žádný pocit cizosti s ním spojený nemám, zřejmě proto že se pro mne stalo brzy domovem. Naučil jsem se jejich jazyk a spřátelil se s ostatními dětmi.
Mnoho let již uplynulo, ale den, kdy jsem se setkal s GVKB je pro mne jasný, jako by to bylo dnes. Muselo to být den poté, co jsme přijeli. Naše matka s otcem, obklopena námi, malými dětmi, šla do ašramu, aby poprvé přijala GVKB. Jakožto nejstarší z dětí jsem byl pověřen, abych nesl tác s ovocem. Bylo nám předtím vysvětleno, že jediný přijatelný dar GVKB je ovoce, jež se poté může rozdělit mezi všechny. Tác plný ovoce mi připadal obrovský. Aby z něho cestou všechno nevypadalo, musel jsem jej rukama obejmout. Vyžadovalo to velkou koncentraci, ale byla to má odpovědnost a svůj úkol jsem bral naprosto vážně. Poté jsem vešel do haly, kde seděl GVKB. Dnes je známa jako stará hala, ale kdysi to byla jediná hala. Hlavní vchod byl naproti divanu, dnes je tam okno. Vešel jsem a spatřila GVKB sedět na gauči před námi. Když jsem jej uviděl, jako by všichni ostatní zmizeli. Byla tam taková silná přítomnost, přesto to nebylo zvláštní. Zdál se mi zářící, magický a přátelský, a to všechno najednou. Stál jsem tam a zíral na něj, nevědouc, co si počít s mým nákladem ovoce. Usmál se a ukázal na stůl vedle pohovky, jenž se používal k odkládání takovýchto darů. To jsem však nevěděl a vzhledem k tomu že v těch dnech tam ještě nebylo žádné ohrazení, posadil jsem se tam sám, zády otočený k GVKB a šťastně se smějíc na lidi kolem, jenž se smáli, zpátky na mně. Byli jsme prvními dětmi z USA, a tedy naprostá rarita. Stále jsem ještě držel tác s ovocem. GVKB se smál a cosi, čemu jsme nerozuměli, pronesl v cizím jazyku.
Později mi to přeložili. Řekl, že jsem mu daroval sám sebe. Po celý zbytek života, ať už jsem byl v jakýchkoliv nesnázích, mě tato věta dával odvahu jít dál. Konečně, GVKB jistě musí pomoci někomu, kdo mu daroval sám sebe. Čas našeho dětství jsme trávili mezi halou a tím ostatním. Bylo to tam, kde jsme byly svědky, když různá zvířata přicházela na návštěvu. Jakmile vešel páv, rovnou zamířil k GVKB, vyskočil na pohovku, rozprostřel svůj skvostný ocas a začal tančit. GVKB koukal a my všichni jsme koukaly, jako by to byl nějaký formální program, a když páv skončil, GVKB mu vážně projevil své uznání a on odešel. Když se ve dveřích objevily veverky, hned se začaly nervózně rozhlížet kolem, načež následoval úprk k GVKB a zastavily se až v jeho ruce, či na jeho koleni, kde byly podarovány praženou rýží z malé plechovky připravené pro tento účel. Zatímco psi měli ve zvyku přijít a lehnout si před pohovku, opice na něj, hovořily skrze okno. Často se je snažily odehnat, ale stejně tak často se zase objevily. Jednou kdosi GVKB ukázal článek v novinách podávající zprávu o sběrných autech, které projížděly vesnicemi. Do nich se nakládaly opice, které měly být prodány do zahraničí na pokusy. GVKB se smíchem řekl náčelníkovi opičí tlupy, jenž se zrovna šplhal po mřížích na okně za pohovkou: ,,Slyšel jsi to? Právě teď tu pro opice není bezpečno, bude lepší, když odejdete“. Když dorazily dodávky, žádná opice nebyla v dohledu. Ani jedna opice na celém pozemku ašrámu. Později jsem slyšela, že v celém městě nechytily ani jedinou opici.
Myslím si, že jej zvířata považovala za jednoho z nich. A lidé si zdáli myslet více méně totéž. Úžasné na tom, jak zvířata přicházela k GVKB, není ani tento fakt sám o sobě, ale to, že my všichni jsme toto braly, aniž bychom z toho byly, jakkoliv užaslí. Pochopitelně pro děti jsou zázraky součástí každodenního života, ale pokud si vzpomínám, tak i dospělí to přijímali naprosto přirozeně. K GVKB chodili se svými hračkami, abychom mu je ukázali, se svými knihami a hrami, abychom se s ním podělili a také se svěřovat se svými tajemstvími. GVKB se k nám vždy choval stejně jako k dospělým. Také se s námi smál. Během doby, s uvědoměním toho, jak velký je GVKB, lidé často z úcty zapomínali, jak velký měl GVKB smysl pro humor. Hala často burácela Jeho smíchem. Naše životy se otáčely kolem GVKB a staré haly. Hrávali jsme si s kameny z Arunačály, dělali si z nich hrady či lodě, ale vždy jsme se vracívali zpět a dokud jsme nebyli posláni (neochotně z naší strany) do školy, stará hala byla středem našich životů. GVKB sedával v jednom rohu s malou otočnou knihovnou. Měl tam své oblíbené knihy a často se s ostatními o ně dělil či poukázal na některou pasáž, když byl někým požádán o vysvětlení nějakého duchovního problému, což znamená, že nepoužil svou obvyklou odpověď: „Nejdříve nalezněte toho, kdo se ptá“. Ačkoliv občas se dostal i do diskuze o doktríně.
Byl jsem v hale, když vysvětloval fakta o srdci na prvé straně hrudi. To mne překvapilo, protože jsem si přirozeně myslela, že ani nikde jinde být nemůže. Proč by se o tom mělo hovořit jako o něčem pozoruhodném? Byla jsem též v hale, když lidé naříkali nad nějakou svou vnitřní bolestí. Často pouze jeden jediný pohled stačil, aby se své bolesti zbavili. Bylo to v hale, kam sem jednou přinesl papírovou skládanku. Dostal jsem ji k narozeninám a jeden z obrázků prostě pořád nešel složit. Zkusil jsem to tedy před GVKB a najednou to samozřejmě šlo. Věděl jsem to. Lidé mu ukazovali dopisy od svých blízkých či ohledně věcí jako například získání nové práce. Ukazovali jsme mu všechno, každou část našich každodenních životů. Jednou jsem ze školy napsal mé matce a ke konci dopisu jsem žádal, aby na mne GVKB pamatoval. Matka mu dopis ukázala a On řekl: „Jestliže bude pamatovat na GVKB, GVKB bude pamatovat na něj“. Další poznámka, jež mi dala pocit bezpečí na roky. My všichni, lidé i zvířata jsme přicházeli k GVKB ukázat mu své úspěchy a problémy, a věděli jsme, že s nimi něco udělá a porozumí jim. Často, pravda aniž by se k tomu proneslo jediné slovo.
Dlouhá část haly u GVKB nohou bylo místem, kde oddaní sedávali, jak pravidlo pravilo muži nalevo a ženy napravo s přirozenou uličkou uprostřed. Někteří seděli v tiché meditaci, jiní zase připraveni se na něco zeptat či něco říci a ostatní pouze sedíc a užívajíc si GVKB přítomnosti. Dvakrát denně, ráno a večer, přicházívali bráhmani a sedíc vedle GVKB pohovky recitovaly svaté knihy. Nejdříve to bylo pár starších mužů, ale poté je nahradili mladí bráhmanští chlapci. Ačkoliv byl GVKB přátelský a snadno dosažitelný, někdy, většinou právě v čase, když byly recitovány svaté knihy, zavřel oči a prostě odešel. Vidět jej bylo bázeň nahánějící. Vypadal tak vznešeně. V takových chvílích by bylo možné slyšet spadnutí špendlíku na zem. Nikdo se nechtěl ani hlasitě nadechnout. Bylo zvláštní kolik tváří a nálad mohl GVKB odrážet, aniž by mu vlastně patřily. GVKB byl GVKB a mohl dělat cokoliv a být kýmkoliv chtěl naprosto přirozeně. Se zvláštní pružností se náš čas v Indii zdál mihnout v okamžiku a zároveň obsáhnout celý náš život. Sotva rok od doby, když jsem poprvé vešel do haly, jsem byl poslána do školy a tento krok směrem ke světskému vzdělání vážně zasahoval do mého vzdělání, které se mi dostávalo v ašramu a na Hoře. Má matka s mými argumenty nesouhlasila, takže škola byla nevyhnutelná. Každé prázdniny jsem se vracel zpět a GVKB tu stále byl, stejný jako vždy, a tak jsem hladce vklouzl zpět do starého života. Hora a hala se nikdy nezměnily, a pokud dětské oči mohly posoudit ani GVKB. Nevšimli jsme si, že jeho tělo stárne. Teď si přeji, abych býval trávil více času sedíc v hale, na místo abych byl v zahradě. Samozřejmě, myslel jsem si, že GVKB tu bude pro mě navždy.