Vzhledem k tomu, že jsem zase doma, protože marodím (snad ne s covidem, ale to se pozná až v pondělí), tak mám zase až příliš mnoho času na přemýšlení. Většinu času tedy zabíjím koukáním na seriály. Zkoukla jsem Bílou královnu, Bílou princeznu a chtěla jsem ještě Španělskou princeznu, než mi došlo, že jsem ten seriál už v minulosti viděla.
A tak čumím zase na Pána prstenů, kterého znám zpaměti. A přemýšlím… Většinu svého života jsem měla nějaký cíl, nějakou vizi, které jsem se držela a byla přesvědčená, že pak se vše vyřeší a že to dokážu vyřešit, zvládnout anebo něco podobného. Dlouho to byla představa rodiny a partnerského vztahu, což vzalo za své na to mne tu již určitě alespoň někteří z vás znáte.
Bylo to velké zklamání při zjištění, o čem ve skutečnosti manželství je. A první cíl vzal za své. A bylo to úplně jiné, než jsem doufala. Jakmile se přiblížil můj rozvod, tak jsem měla vizi toho, že konečně zhubnu, dám se vzhledově dohromady a odejdu do Prahy, kde určitě začne konečně lepší etapa mého života, protože tam mám kamarádku, která mne o tom neustále ujišťovala, kde si konečně zajistím budoucnost a kariéru a do budoucna tam připravím prostor i pro své dcery, až budou chtít studovat a mít vlastní kariéry.
Byla jsem přesvědčená, že jakmile opustím své prostředí, kam se za mnou táhne punc rodičů coby drobných podnikatelů na maloměstě, kde je neskutečně závisti a různých bojů kvůli konkurenci v onom živoření, tak budu moci konečně začít žít normálně. Nicméně to, co mne tehdy drželo hlavně nad vodou, a to ta kamarádka, tak mne hned po tom kroku hodila přes palubu.
Kariéry jsem dosáhla a byla by skvělá, nicméně jsem zjistila, že to opravdu není až takové dokonalé štěstí, když je člověk dokonale sám. A ten jeden, který mě chtěl znovu upíchnout do domácnosti, tak ten mi tedy jako kdo ví, jaká výhra nepřišel. A je jedno, že za mnou pálili oproti mně mladší kluci, kterým jsem imponovala jak vzhledem, tak osobností…
Prostě to nebylo to, co jsem čekala, a tak jsem se raději z Prahy vrátila zpátky. A další cíl vzal za své. A bylo to úplně jiné, než jsem doufala. A nyní jsem zpátky v domovském městě, což jsem ráda, jezdím do Německa do fabriky, což jsem ráda, jsem blízko rodičům, což jsem ráda… Jen… Žádný cíl vlastně nemám. A to je na tom všem to nejděsivější.
Mívala jsem drobnosti, které mne těšily, ale co si budeme říkat… Lidé jsou nepřející a jednoduše mi to nepřáli, tak ty drobnosti zmizely a už i celkově ztratily pro mne svůj význam a hodnotu poté, co jsem přišla o asi největší šanci, jakou jsem v tomto mohla mít. Vlastně neustále jen existenčně bojuji a neskutečně mne to zmáhá.
Jsou dny, kdy si říkám, že ještě před tím vším, co se rozjelo s rozvodem, kdy jsem to chtěla natankovat do stromu, tak jsem to nejspíš měla udělat, protože bych si všechno výše zmíněné ušetřila. Tehdy jsem byla rozhodnutá, než přišla ona „kamarádka“, která mne vlastně zastavila…
Myslím, že jsem už stejně dávno mrtvá, jen jsem si nevšimla, kdy jsem v tom všem zahynula, a to bez toho, aby přestaly fungovat mé životní funkce. Jasným indikátorem je to, že opravdu není nic, co by mne na světě těšilo. Jsem ráda, když si přivezu dcery a s nimi není tak těžké držet úsměv, jako to bývá občas s ostatními lidmi včetně mých rodičů.
Dělám vše pro ně, přežívám pro ně, jím pro ně, vydělávám pro ně, abych mohla zaplatit nájem pro ně, když ke mně jdou… A ano, žiji pro ně. Tedy… Zůstávám v této dimenzi pro ně, nicméně mne samotnou tady pobyt opravdu vůbec netěší. A to z toho důvodu, než nemám prostě ten cíl, tu vizi, která by znamenala, že opravdu dojde ke zlepšení a dosáhnu něčeho, co mne skutečně těší.
Zhubnout? Proč? Abych si koupila o kousek menší kalhoty? Kariéra? Proč? Vlastně ani nevím v čem, když mi vyhovuje být zaměstnanec, kterému řeknou, co má dělat a kde a jak a udělá to a jde domů? Chlap? Proč? Aby zase někdo očekával a vynucoval si mé přizpůsobení se hlavně jeho obrazu tak, aby mohl coby super rozmazlený český chlap někde kňučet v hospodě na svou starou?
Přátelé? Proč? Aby mne měl zase kdo podrazit anebo podvést, upřednostnit svoje zájmy ve světě, kde loajalita, věrnost anebo pravda fakticky neexistují? Říká se, že nikdo nevidí do všech konců. A já to chápu. Přeci jen… Pokud bych se nerozvedla, tak jsem možná už mrtvá. Třeba by mě manžel udusil polštářem ve spaní. On v kriminále…
Anebo naopak v jiné variaci. Holky by byly chudáci, vlastně sirotci, a navíc s neskutečným životním puncem a traumatem. A kdybych zůstala v Praze, tak je zcela jisté, že při té korona hrůze bych je neviděla hezky dlouho během té doby, co se nemělo jezdit pořádně nikam a bylo to i zakázané… Nebo i jiné věci.
Občas se snažím sebe přesvědčovat, že toto je prostě v pořádku, jak žiji, protože nemohu vidět do všech konců a nejsem přeci jen Bůh a nevidím celý ten obraz světa z nadhledu coby jedna malá nitka v té mozaice. Ani nevím, co je účelem… Ale nějak mi to nejde. Potřebovala bych cíl. Znovu něco takového, jako byla moje vize rodiny anebo šťastné budoucnosti v Praze, což vše bylo naprosto jinak, než jsem čekala a doufala.
Klidně iluzi. Klidně lež, která nebude nikdy prozrazena. (Ano, patetické, protože lež se vždy provalí.) Prostě naději. Jen prostě nevím co. A tak budu dál bojovat existenčně pro svoje děti, kvůli kterým zůstávám v této dimenzi a pro ně a je to pro mne obrovská oběť, protože tak jako tak ze všeho nejvíce chci vypadnout a aby už tahle bída prostě skončila.
A občas prostě lituji, že jsem to do toho stromu raději nenatankovala, protože jestli je něco horšího než čelit neustálým strastem cestou za svým cílem, tak je táhnou se cestou s absencí toho cíle i když je ta cesta rovná a bez kamení a strastí jako takových.
Maslowova pyramida (potřeb) je hierarchie lidských potřeb, kterou definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943. Podle této teorie má člověk pět základních potřeb. Tyto potřeby seřadil podle toho, jak se postupně vyvinuly, a zároveň podle toho, jsou-li vyšší nebo nižší ve smyslu své hodnoty. Současně byl přesvědčen, že uspokojení nižších potřeb je předpokladem toho, aby nastoupily vyšší potřeby.
Jsem blázen, to asi už nezměním udělal jsem pár špatných rozhodnutí a nyní bych řekl že mám život pod kontrolou, no taky tomu tak není úplně ale do jisté míry dokážu normálně fungovat a zvládám základní život, mám doma pořádek, mám stabilní zaměstnaní a proste ten základ je, poplatky platím dluhy také.
Nejsem spokojený ale na dně, no občas se k němu blížím. Pervitin mě změnil bral jsem každý týden, každý víkend pravidelně, opravdu mě to hodně vysilovalo a něco se změnilo, začátky byli v pohodě ale čím víc čas plynul tím více problému sem díky tomu měl, teď jsem čistý ale jednou za 3-5 měsíců si vždy dam, láká mě to, ale vím že není vůbec o co stát, ale ten reflex tam je stále, dokázal jsem to takhle oddálit a změnit, přesto bych rád přestal úplně ale to není ten hlavní důvod.
Jde o to, že když jsem poprvé úspěšně vydržel jeden víkend nebrat, tak se ve mě objevilo něco, co už jsem v minulosti zažil, ale nebral sem to nějak vážně a neřešil sem to. Po tom víkendu jsem v pondělí zažíval něco jako stav úplnosti, měl jsem schopnosti vyřešit všechno co se na mě v danou chvíli nahrnulo.
Byl jsem schopný svoje problémy zvládat a s pokorou se k nim stavět, věděl jsem, jak je řešit a řešil jsem je jako by nic ty situace co jsem dřív nezvládal a cítil jsem tlak a stres jsem najednou chtěl zažívat, jako by se ten pocit, co mě držel v koutě změnil v pocit, co jsem chtěl mít, bylo to úžasný a poprvé jsem si přiznal že v životě je tohle všechno a není třeba žádný cíl.
Protože to byl cíl, byla to vášeň, opravdová jízda a nebyl nikdo kdo by mi mohl ublížit nebo mě rozhodit, nevím, jak to vyzni, ale věděl jsem, jak zacházet s lidmi i s těmi kteří dřív moje slabiny využívali tak teď jsem proti nim stal a věděl jsem, že neexistuje možnost, aby se mnou kdokoli vyjebal.
Bylo to úžasný a cenil jsem to, že jsem věděl že tuhle moc používám jen k tomu dobrému, ještě víc vášně mi to dostávalo, když jsem věděl že jsem nejlepší verzi sebe sama, měl jsem zkrátka jistotu naprosto ve všem, a prostor okolo mě kvetl spolu se mnou dělal sem lepší svět, cítil jsem, jak jsem k něčemu zeptám se, teď už se k tomuto stavu ani nepřiblížím.
Začal jsem vždy mít pochyby, že něco není v pořádku, protože to bylo tak neuvěřitelný že jsem měl furt myšlenku, že mám bipolární poruchu, ale nemyslím si, v těch myšlenkách jsem se vždy utopil, a dostali mě nedokázal jsem se jich zbavit a pořad jsem si ověřoval, jestli nemám příznaky.
Chtěl bych vědět, jestli někdo z vás ví, co to bylo, nazval bych to osvícením, mám život v troskách, a tohle byl jediný bod mého života kdy jsem se cítil sám sebou mužů to tak říct? Prostě jsem byl fakt šťastný, a co mám dělat abych si tenhle život byl schopny znovu umožnit, od té doby jsem zažil opravdové peklo, a myslím že bych v téhle úrovni vědomi už jednal jinak a myslím si, že pokud to není porucha, což se obavám, proč už to nemůžu žít?
Pokud to někdo z vás zná tak jistě ví, že pokud by tohle zažil každý člověk tak planeta je rájem kde bychom mezi sebou dokázali žít a to skutečně, tohle je odpojení od reality, ale nevím, jak kdo možná každý člověk je jiný a taky je možnost že by to nebylo to samé co jsem měl já.
Bude to znít egoisticky ale já jsem si jistý že jsem byl někdo opravdu veliký jako mentálně, a kdybych to dokázal udržet tak bych změnil svět, a to je jisté, zní to ještě hůř ale vím, že to tak bylo, ale byl jsem nebezpečný, hodně nebezpečný, protože všechny hranice, co mi škodili byli na mé straně, no mohl bych pokračovat do nekonečna.
Klidně se popravím, udělám cokoli, bohužel přežívám a jestli je moje duše nebo mysl, nebo kdo co to byl schopna tohoto tak teď plýtvám téměř 2 roky životem, zahazuji sebe, a kromě rodiny obětuju cokoli čím ostatním neublížím přísahám že sem ochotný zažít a připravený na nevyšší možný práh bolesti co muže člověk mít.
Objevil jsem boha a byl jsem to já ale teď už ti nejsem já, tohle není můj život, co zažívám prosím o pomoc, prosím o pravdu o cestu, po které budu mít jistotu, budu to vědět, a jestli k tomu dojde přísahám, že svět bude skutečný, okolo mě bude láska a víc nebude potřeba, bude to cíl.
Omlouvám se za rozvíjení, možná je to trochu přehnaně napsaný, nějaký věty z těch posledních, jsem zoufalý a vím že někdo musí vědět co to bylo, ale nestydím se za to že sem to přehnal, protože jsem si jist že jsem zažil něco, co miliardy lidi nikdy nepoznají, a moc se mi nechce umřít s tím, že to alespoň nezkusím více chápat.
Mám rád svět, ale jsem zraněný, miluju lidi a pomůžu i nepříteli, akorát ten klid teď nemám, takže dostávám a budu dostávat do chvíle kdy se konečně neposunu, a vím že cítím lásku, a strach. Děkuji za vaše vyjádření k tomu, co mi teď dává hodně pochyb abych to nezveřejňoval, ale musím.
Jelikož realita není pro nás ideální tak to mělo za následek vznik ideologie, která nahrazuje peklo za ráj, ideologie je pro nás návykovou drogou, a tak si musíme neustále zvyšovat dávky, aby ideologie účinkovala, už nestačí jednoduché lži, a tak vznikají složité lži jako jsou; pohádky, mytologie, pověry, fetiše, rituály, symboly, sekty, drogy, politika, byrokracie, ekonomika, propaganda, cenzura atd.
Jakmile dojde k rozdělní lidí na ty, co jsou nahoře a ty co jsou dole tak následkem je vznik ideologie která schvaluje rozdělení lidí na ty co jsou nahoře a ty co jsou dole, každá ideologie končí většinou na ismus, a tak je zde; feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus, populismus, centralismus, byrokratismus, dogmatismus, fanatismus, humanismus, liberalismus, hinduismus atd.
Bible je klasickou učebnicí ideologie, ve které můžeme poznat to, jak se používala ideologie na počátku naší kultury, je zde rozdělní na starou a novou část kdy stará část je o totalitě a nová část je o demokracii. Vše evolučně směřuje k tomu, že místo lidí zde bude umělá inteligence a roboti, nejsou na světě už lidi tak nejsou problémy s lidmi, co věří na ideologie a berou drogy.
Podívejme se do minulosti na pandemie a zjistíme to, že každá pandemie byla jako vlna, která po dosažení vrcholu začala klesat, protože jsme získali imunitu. Pandemie je jako válka, ve které umíráme, život to je soutěž a boj, proto je zde jistá jenom smrt.
Za krátkou dobu na pandemii zapomeneme a vše se zase vrátí do normálu, na povrchu konzumního systému dojde k mnoha změnám, ale pod povrchem se nic nezmění. Přijde, ale nová digitální doba, ve které vzniknou digitální pandemie, vše se dneska rychle mění, je třeba se připravit na to že každá doba klidu je zde dočasně protože vše zde pulzuje ve vlnách.