Mám se stydět za to že jsem egoista?

Nikdy by mě nenapadlo, že na starých fotkách, které jsem kdysi fotil ze stativu, jednou spatřím svatého egoistu, který bude mým guru, a bude mě učit. Ten egoista jsem já sám, tedy mé staré ,,Já.“ Egoista na fotkách je ztělesněním veškerých mých potlačovaných tužeb, emocí a pocitů. Má svůj svět, působí jako egoista, říká to, co si myslí, směje se a je mu jedno, zda před druhýma vypadá jako pošuk.
Jeho slova jsou často na hraně, ale nikdy nejsou tak ostrá, aby druhého zranila, a když ano, nedělá mu potíže, je vzít zpět a omluvit se. Ano, mé staré ,,Já“ má i své zápory a to jest závislost na kladné pozornosti, jinak to lze nazvat potřebou být v čele pozornosti, a to je nebezpečný návyk, kterého jsem si vědom, a učit se mu od něj nehodlám. Sám jím totiž trpím až dost, ale naštěstí se nyní této závislosti úspěšně odnaučuju.
To čeho se od svého mistra budu učit je netrápit se tím, čím se trápí druzí a být si vědomý toho, že každý egoista, ať už to o sobě ví, nebo ne, je v hloubi svého nitra egoista. Potože být egoistou je v pořádku, žít si svůj vlastní život, je v pořádku, starat se sám o sebe je v pořádku.
Ovšem, když se egoista stará jen sám o sebe, popírá a neví, že je svým způsobem sobec, který si nalhává, že vše dělá pro dobro druhých, to je infekce. Je to lež ještě horší, než kdyby byl pouhým egoistou, který to o sobě ví a přizná si, že konkurenční egoisty nemá rád. Každý z nás se rodí jako egoista, to jest ten, kdo si žije svůj sen, je si vědom sebe sama a důsledků svého chování, a nemá potřebu sny druhých nějak předělávat a narušovat.
Jako děti přece máme svůj egoistický svět. Jako malí se netrápíme tím, co si o nás myslí druzí egoisté, děláme jen to, co nás baví. Jenže naprostá většina z nás byla nucena žít mezi egoisty, kteří trpěli utkvělou představou, že žijí a vše dělají pro nás, a tak si na oplátku žádali naši pozornost a poslušnost.
Zjistil jsem, že egoisté, kteří vyrůstají s rodiči, kteří narovinu mluví o tom, jak své egoistické děti nemají rádi, jsou silnější a méně ovladatelní než egoisté, kteří vyrůstají v realitě lži s rodiči, kteří své egoistické děti milují za odměnu a jen tehdy, když se dítě chová přesně tak, jak si to rodič představuje. Všeobecně platí, že rodiče nás slovy, nikoliv příklady učili, jak bychom se k nim a k druhým egoistům měli chovat.
Vymysleli různá slova jako; úcta, respekt, slušnost, morálka, atd. kterými nás psychicky svázali, a učinili z nás hloupé tvory, které dospělí musí naučit, jak být svatými altruisty. Myslíte si, že egoista nemůže mít rád lidi? Myslíte si, že jim nemůže pomáhat? Když necháte egoistu svobodně žít a poskytnete mu vhodné prostředí a příklady k učení, sám časem dojde k lidové moudrosti.
Svět zdravých, nikoliv zanícených egoistů, je světem míru, harmonie a lásky. Egoista ví, že když pláče kvůli druhému, tak nepláče kvůli němu, ale kvůli sobě. Víte, spousta egoistů o sobě tvrdí, že kašlou na celý svět, ale pak tito samí lidé dlouho vybírají oblečení, které si vezmou na společenskou akci, řeší to, co si o nich druzí povídají, snaží se druhým nutit své egoistické názory, snaží se své názory za každou cenu obhájit a pomlouvají druhé egoisty.
Ty nepotřebuješ něčí egoistické hodnocení pro to, co jsi udělal nebo cítil. Sám moc dobře víš, že jako egoista, děláš to nejlepší, co můžeš a z každého názoru si bereš jen to, o čem jsi přesvědčen, že se ti může v budoucnu hodit.
Víš, nakonec si uvědomíš, že je ti lhostejné, co ti druzí na tvé emoční a citové ,,výlevy“ říkají, tobě pomůže už jen to, že jsi to ze sebe uvolnil, že jsi to bez jakéhokoliv očekávání vyjádřil přesně tak, jak jsi to cítil. Rozhodně nebude snadné být egoistou ve světě převrácených hodnot, nedorozumění, lži, strachu, kde vládnou jenom kariéristčtí bezcharakterní egoisti.
Civilizace je plná závislých pyšných egoistů, mnozí z nich jsou fakt těžcí závisláci. Zašlo to tak příšerně daleko, že když si dnes najdeš ubohou práci, tvůj nadřízený egoista se k tobě chová tak, abys nabyl dojmu, že bez něho chcípneš jako bezdomovec jistě hlady. Jsi v psychologické pasti, protože vnitřně cítíš, že je to práce pro tupé roboty, a víš, že můžeš kdykoliv odejít.
Největší poděl je v tom, že ty to nemusíš dělat, je ti dáno falešné vědomí volby a svobody. Takže zůstáváš dál, vnitřně rozpolcen v práci, kterou nenávidíš, ale veřejně předstíráš, že je to v pohodě. Jenže pak se bavíš s egoistou, který se má skvěle, miluje svou práci, spokojí se s malým platem, má kolem sebe hodné egoisty, a neustále ti povídá o tom, jak je život úspěšného egoisty krásný. Máš chuť toho pokryteckého egoistu zabít!
Opět se vyrojí myšlenky na to, jak žiješ, trávíš svůj volný čas a kde pracuješ. Jenže pak si na chvíli uvědomíš, že to nejsou egoisti, které běžně potkáváš, a ani tvůj egoistický šéf co tak nenávidíš, ten, kterého skutečně nenávidíš, jsi ty sám, protože sám se sebou bojuješ. Bojuješ se svým strachem a s představou, kterou sis o sobě vytvořil, ale tu ty bohužel nesplňuješ. 
Bohužel je to tak, že ubožáci z egoistů dělají další závislé, aby se ve své závislosti necítili tak sami a měli někoho, koho můžou ovládat a někoho, kdo jim svým obdivem, svou kladnou pozorností dá najevo, že oni a jejich život nestojí za nic. Umět se zbláznit a otevřít své egoistické srdce je mým cílem. Je potřeba si uvědomit, že starý egoista ve mě stále žije.
Někde hluboko uvnitř stále čeká na to, až se osvobodím od ,,měl bych,“ ,,nemůžu“ a ,,musím.“ Je třeba se zbavit pocitu egoistické viny, který mě nutí se stydět za to, kdo jsem, což mě velice oslabuje. Nicméně prozatím se nedá dělat víc, než na to egoistické okolí připravit a své nejbližší spravit o svém odvážném plánu.
Život ve lži a strachu, pod kontrolou návykových léků na hlavu a potřebou kladné pozornosti, byl velice pestrý a šílený, ale pokud chci jednou vychovat děti, jenž by ve mně viděli svůj svatý GVKB vzor, od kterého se budou učit rády, pak je třeba začít mít se egoisticky rád, bez ohledu na to, kdo si co myslí konkurenční egoisté.