Teorie situačního determinismu

Civilizace je postavená na musíš a nesmíš, ti co jsou nahoře určují těm co jsou dole co musí a co nesmí, je zcela jedno jestli je někde; otroctví, feudalismus, kapitalismus, socialismus, populismus atd. Tento výrok vyjadřuje myšlenku, že struktura každé společnosti, bez ohledu na její ekonomický nebo politický systém, je založena na pravidlech, která určují, co lidé musí dělat a co dělat nesmí. V každém typu společnosti existují autority nebo elity, které tato pravidla vytvářejí a vymáhají.

Není důležité, jaký konkrétní systém nebo ideologie je u moci, protože základní princip organizace společnosti zůstává stejný někteří lidé určují pravidla a jiní se jimi musí řídit. V otrokářských společnostech byli otroci vázáni přísnými pravidly a příkazy svých pánů. Museli pracovat, jak bylo nařízeno, a měli omezené možnosti a práva. V feudálním systému byla společnost hierarchicky strukturována, kde vládnoucí třída (šlechta) určovala pravidla pro nevolníky a poddané, kteří měli omezenou svobodu a povinnosti vůči svým pánům. 

V kapitalistické společnosti existují pravidla trhu, zákony a regulační mechanismy, které určují, co podniky a jednotlivci mohou a nemohou dělat. I zde existují elity (velké korporace, bohatí jedinci), které mají větší vliv na tvorbu těchto pravidel. V socialistických systémech je mnoho pravidel stanovováno státem nebo kolektivními orgány. Cílem je často rovnost a spravedlnost, ale pravidla a nařízení jsou stále vynucována z vyšších pozic směrem k jednotlivcům. 

V populistických režimech může být zdůrazňována vůle lidu, ale v praxi často existují charismatičtí vůdci nebo elity, které formují pravidla podle svého vidění světa. Výrok tedy poukazuje na univerzální aspekt společenské struktury existenci autorit, které stanovují pravidla chování a jednání pro ostatní členy společnosti. Tento princip je podle výroku konstantní napříč různými historickými a politickými kontexty. 

Problémem pravidel která stanovují ti co jsou nahoře jsou vyjímky které mají ti co jsou nahoře, co je tak dovoleno těm co jsou nahoře to je zakázáno těm co jsou dole, emancipace je zde jenom ve smrti. Tento výrok kritizuje nerovnost a nespravedlnost, které často doprovázejí mocenské struktury v různých společnostech. Poukazuje na to, že ti, kteří jsou v mocenských pozicích („ti nahoře“), si často sami sobě udělují výjimky z pravidel, která platí pro ostatní („ti dole“).

Tento dvojí standard vytváří nespravedlivý systém, kde privilegovaní mají více svobody a práv než ti, kteří jsou pod jejich mocí. Myšlenka, že „emancipace je zde jenom ve smrti,“ pak vyjadřuje pesimistický názor na možnosti skutečné rovnosti a svobody v rámci těchto systémů. Tento jev můžeme pozorovat v mnoha historických a současných kontextech. Ti, kteří mají moc, si často mohou dovolit porušovat nebo obcházet pravidla bez následků, zatímco ostatní jsou přísně trestáni.

Například korupce mezi politiky nebo privilegia pro elity ve společnosti jsou běžnými příklady tohoto dvojího metru. V ideálním případě by měl zákon platit stejně pro všechny. Avšak v praxi se často stává, že mocní jedinci nebo skupiny mají prostředky, jak se vyhnout právním důsledkům, například díky vlivu, penězům nebo politickým spojencům. Výrok naznačuje, že opravdové osvobození od těchto nespravedlivých systémů je možné pouze ve smrti, což je extrémní pohled na nevyhnutelnost nerovnosti a útlaku ve společnosti. Tato myšlenka může být interpretována jako kritika nedostatku skutečné a trvalé emancipace a rovnosti v životě. 

V různých obdobích a společnostech se objevují případy, kdy vládnoucí třída žije podle jiných pravidel než zbytek populace. Ve starověkém Římě měli senátoři a císaři výsady, které nebyly dostupné běžným občanům. V absolutistických monarchiích měli králové a šlechta práva, která neplatila pro poddané. I v moderních demokraciích můžeme vidět případy, kdy bohatí a vlivní jedinci unikají spravedlnosti, zatímco obyčejní lidé čelí tvrdým trestům. 

Výrok tedy zdůrazňuje problém systémové nespravedlnosti a nerovnosti, která je často hluboce zakořeněna v sociálních strukturách a institucích. Kritika takovýchto nerovností je důležitým prvkem mnoha společenských a politických hnutí, která usilují o spravedlivější a rovnější společnost. Když dojde k atentátu na krále nebo prezidenta tak následuje veliký hon na pachatele a pokud stát ve válce zavraždí miliony civilistů tak se pachateli nic nestane.

Tento výrok poukazuje na dvojí standardy a nespravedlnosti v přístupu k násilí a trestání, které jsou často přítomny v mocenských strukturách a mezinárodních vztazích. Kritizuje skutečnost, že individuální útoky na vysoce postavené osoby (jako krále nebo prezidenty) jsou přísně trestány, zatímco masové vraždy civilistů během války často zůstávají bez postihu pro skutečné pachatele.  Když dojde k atentátu na významnou politickou osobnost, státy obvykle vynakládají velké úsilí na dopadení pachatele a jeho potrestání. Tento přístup je pochopitelný, protože vražda takové osoby má vážné politické a sociální dopady.

Přísná reakce má také sloužit jako odstrašující prostředek pro další potenciální útočníky. Na druhé straně, během válečných konfliktů často dochází k masovému zabíjení civilistů. Tyto činy mohou být výsledkem vojenských operací, strategických rozhodnutí nebo genocidních politik. Mezinárodní společenství má nástroje, jako jsou mezinárodní tribunály a zákony o válečných zločinech, ale jejich uplatňování je často selektivní a ne vždy účinné.

Mocné státy nebo jejich vůdci často unikají spravedlnosti kvůli politickým a diplomatickým komplikacím. Po druhé světové válce byli někteří nacističtí vůdci souzeni a potrestáni za válečné zločiny a genocidu. Nicméně mnoho dalších uniklo spravedlnosti nebo bylo potrestáno jen mírně. V moderních konfliktech, jako byly války v Iráku, Afghánistánu nebo konflikty v Sýrii a Jemenu, dochází k rozsáhlému utrpení civilistů. Pachatelé těchto zločinů, včetně politických a vojenských vůdců, často nejsou pohnáni k odpovědnosti. Mocné státy mají často prostředky a vliv, které jim umožňují vyhnout se důsledkům svých činů.

Tento jev je patrný v případech, kdy mezinárodní společenství nereaguje stejně na podobné zločiny spáchané různými aktéry v závislosti na jejich politických a ekonomických zájmech. Výrok tedy upozorňuje na hluboký problém mezinárodní spravedlnosti a etiky, kdy individuální činy proti elitám jsou přísně trestány, zatímco kolektivní násilí proti nevinným civilistům během válek často zůstává bez adekvátního postihu. Tato nespravedlnost je klíčovým problémem pro ty, kteří usilují o rovnost, spravedlnost a dodržování lidských práv na globální úrovni. 

Pokud tento problém budeme řešit do hloubky tak dojdeme k tomu že lidi nemají charakter protože se z lidí stali herci co hrají svoji roli, mohli bychom tak říci že pro každou hru má člověk jiný charakter a jiný kostým. Tento výrok reflektuje myšlenku, že lidské chování je do značné míry ovlivněno sociálními rolemi a kontexty, ve kterých se lidé nacházejí. Podle této perspektivy jsou lidé jako herci, kteří přizpůsobují své chování a osobnost podle situace, ve které se nacházejí.

Tento pohled může být propojen s různými filozofickými a sociologickými teoriemi o lidské povaze a sociální interakci. Lidé často přijímají různé role v různých sociálních kontextech. Například, člověk může být doma milujícím rodičem, v práci přísným šéfem a mezi přáteli veselým společníkem. Tyto role mohou vyžadovat odlišné chování a projevy osobnosti, což může vytvářet dojem, že člověk má „jiný charakter“ pro každou situaci. 

Sociolog Erving Goffman ve své knize „The Presentation of Self in Everyday Life“ představil koncept dramaturgického přístupu, který popisuje sociální interakce jako divadelní představení. Podle Goffmana lidé upravují své chování a „předvádí“ se na základě očekávání svého publika, což podporuje myšlenku, že lidé hrají různé role v různých situacích. Otázka autenticity je klíčová v této diskusi. Pokud lidé neustále mění své chování podle situace, je těžké určit, co je jejich „pravé já“.

Někteří filozofové a psychologové argumentují, že neexistuje žádné „pravé já“, ale spíše soubor různých aspektů osobnosti, které se projevují v různých kontextech. Tento pohled může také vyvolávat otázky týkající se morálního charakteru. Pokud lidé jednají odlišně v různých situacích, může to naznačovat, že jejich morální principy a hodnoty nejsou pevně zakořeněné, ale spíše flexibilní a přizpůsobitelné. Tento relativismus může vést k cynismu a nedůvěře v lidskou upřímnost a integritu. 

Psychologie také zkoumá, jak kontext a situace ovlivňují lidské chování. Například teorie situačního determinismu tvrdí, že chování je primárně ovlivněno vnějšími faktory, zatímco teorie dispozičního determinismu klade důraz na vnitřní charakteristiky jedince. Výrok, že lidé jsou jako herci, kteří mění svůj charakter a kostým podle situace, odráží složitost lidského chování a identity. Tento pohled je podpořen sociologickými a psychologickými teoriemi, které zdůrazňují vliv sociálních rolí a kontextu na naše chování. Zároveň otevírá diskusi o autenticitě, morálním charakteru a skutečné podstatě lidské identity.

Čtěte dál

PředchozíDalší