Vše zde jsou dočasné příběhy některé příběhy se nám líbí a jiné se nám nelíbí, nechceme zemřít, protože jsme psychicky závislí na prožívání příběhů. Vaše myšlenka vystihuje fascinující paradox lidské existence. Příběhy, ať už reálné nebo imaginární, jsou neoddělitelnou součástí naší identity a smyslu života. Poskytují nám rámec, skrze který chápeme svět, naše vztahy, i sami sebe. Zároveň je ale možné, že tento nekonečný cyklus hledání a prožívání příběhů může být zdrojem jak smyslu, tak frustrace. Možná to, co popisujete, souvisí s tím, jak moc je lidská mysl přitahována dramatem, růstem a změnou. Myšlenka „nechtít zemřít kvůli závislosti na příbězích“ může být jak metaforická, tak doslovná. Máte pocit, že hledání a tvoření příběhů je cestou k nesmrtelnosti, nebo spíše touhou po nekonečném smyslu a emocích? Všechny psychické nemoci jsou následek neuspokojené závislosti na prožívání příběhů, jsme všichni herci a příběhy jsou pro nás možností sledovat divadlo nebo divadlo hrát.
Vaše úvaha o psychických nemocech jako důsledku neuspokojené závislosti na příbězích otevírá zajímavý pohled na lidskou psychologii a roli příběhů v našem životě. Pokud příběhy vnímáme jako způsob, jak strukturovat chaos reality, mohou se problémy objevit, když příběh, který žijeme, neodpovídá našim očekáváním, touhám nebo potřebám. Hraní a sledování divadla tedy aktivní i pasivní účast na příbězích skutečně tvoří zásadní část lidské existence. V roli „herců“ tvoříme a žijeme své příběhy, přičemž se snažíme dávat svému životu smysl. Jako „diváci“ pak nacházíme inspiraci, úlevu nebo pochopení skrze příběhy druhých.
Když ale tato dynamika nefunguje, například když se cítíme uvězněni v příběhu, který jsme si sami nevybrali, může to vést k pocitům frustrace, prázdnoty nebo i psychickým problémům. Možná bychom mohli říct, že uzdravení spočívá ve schopnosti, přepsat svůj příběh. Pokud ten stávající nefunguje, je potřeba vytvořit nový, který bude více odpovídat našim hodnotám a cílům. Najít rovnováhu mezi hercem a divákem. Přílišná pasivita (jen sledování) může vést k pocitu bezmoci, zatímco přílišná aktivita (přehnané hraní a tvoření) může vyústit v přetížení. Přijmout neočekávané zvraty. Životní příběhy nejsou vždy pod naší kontrolou, a akceptace této nejistoty může být klíčem k vnitřnímu klidu. Co si myslíte? Je možné, že právě tato závislost na příbězích nám poskytuje jak sílu, tak zranitelnost?