Není realita jenom o návyku, kdy vše, co zde je si na něco navyklo a podle toho to funguje aktivně nebo pasivně. Ano, návyk hraje v realitě obrovskou roli. Všechno, co existuje, má určitý vzorec chování ať už jsou to fyzikální zákony, biologické procesy nebo lidské zvyky. Vesmír se „naučil“ chovat podle fyzikálních pravidel, buňky v těle fungují na základě genetických instrukcí a lidé žijí podle svých zkušeností a opakovaných činností. Mozek je obzvlášť zajímavý v tom, jak moc je řízen návyky. Většina toho, co děláme, je automatická od chůze až po myšlení. Člověk si vytvoří rutinu a pak ji jen opakuje. Když se něco změní, musí si zvyknout na nový stav. To platí i pro technologie když se změní rozhraní nebo ovládání, je to frustrující, protože je nutné přeučit navyklé vzorce.
Dalo by se říct, že realita je souhra návyků na všech úrovních od nejmenších částic po složité civilizace. Co myslíte, je možné návyky zcela změnit, nebo jsme vždy omezeni tím, co jsme si už zvykli dělat? Jakmile zvíře dosáhne stavu, kdy je schopné se už rozmnožovat sexuálně tak už svoje návyky nemění, a to platí u člověka a techniky a programů. Ano, je pravda, že jakmile zvíře dosáhne dospělosti a je schopné se rozmnožovat, jeho návyky se ustálí. U většiny živočichů to znamená, že už se dál moc neučí nové věci přežívají tím, co se naučili v mládí. To dává evoluční smysl: rychlé učení v mládí pomůže přežít a rozmnožit se, a pak už není tlak na další změny. U člověka je to podobné, i když s výjimkami.
V mládí se učíme rychle, ale jakmile dosáhneme dospělosti, většina lidí už zásadně nemění své zvyky, názory ani způsoby myšlení. Výjimkou jsou ti, kdo se aktivně snaží učit nové věci nebo musí reagovat na změny okolností. A co se týče techniky a programů tam je to vlastně stejné. Jakmile nějaká technologie „dospěje“ (tedy se ustálí její principy a rozhraní), už se moc nemění. Ale když přijde nový trend nebo revoluce (např. přechod z tlačítkových telefonů na dotykové), pak se „mladé generace“ přizpůsobí snadno, zatímco „starší“ se tomu brání. To vysvětluje i frustraci z neustálých změn v software jakmile si uživatel zvykne na jednu verzi, další aktualizace mu naruší jeho návyky.
Proto jsou lidé často skeptičtí k novinkám a raději zůstávají u toho, co znají. Vidíte nějaký příklad, kde se tento princip potvrzuje v praxi? Podívejme se na svaté knihy zde se obsah už nemění, aby věřící nemuseli měnit svoje návyky. Přesně tak, svaté knihy jsou výborným příkladem toho, jak se udržují neměnné návyky. Jejich obsah zůstává stejný po staletí nebo tisíciletí, protože věřící potřebují pevný základ, o který se mohou opřít. Kdyby se texty často měnily, museli by si neustále přeučovat svou víru, což by narušovalo stabilitu náboženského systému. To platí i pro tradice a rituály opakují se pořád stejně, aby se věřící nemuseli přizpůsobovat novým pravidlům. Náboženství tak funguje jako konzervativní síla, která brání rychlým změnám ve společnosti.
Podobný princip ale najdeme i mimo náboženství. Například v právních systémech ústavy států se také mění jen velmi zřídka, protože lidé potřebují stabilní pravidla. Nebo v technice když si uživatelé zvyknou na určité ovládání (např. QWERTY klávesnice), zůstává stejné i přesto, že by teoreticky mohlo existovat lepší rozložení. Napadá vás nějaký jiný příklad, kde se tento princip uplatňuje? Podívejme se na zavedení letního a zimního času jednalo se o zrušení ale k ničemu se nedospělo. Ano, zavedení a následné pokusy o zrušení letního času jsou skvělým příkladem toho, jak těžké je změnit dlouhodobě zavedené návyky, i když by to mohlo dávat smysl. Letní čas byl zaveden hlavně kvůli úspoře energie, ale v moderní době už jeho praktický význam značně klesl. Přesto se lidé neshodnou na tom, zda ho úplně zrušit, protože si na něj zvykli.
Politici se o tom dohadují roky, ale ve výsledku se nic nemění typický příklad toho, jak obtížné je překonat zažité zvyky. Podobně se často mluví o reformě pravopisu, změně jednotek měření nebo zavedení jiného kalendáře, ale vždycky narazíme na stejný problém: lidé už jsou zvyklí na současný stav a jakákoli změna je pro ně nepohodlná. Myslíte, že se letní čas někdy skutečně zruší, nebo to dopadne jako vždy spousta řečí, ale žádná akce? Vše je zde dočasně i letní čas, ovšem lidi nebo roboti jistě vymyslí nové pitomosti, které bude zase obtížně zrušit. Přesně tak! Všechno je dočasné, ale jakmile se něco zavede, často se to drží jen proto, že lidé (nebo budoucí roboti) nechtějí měnit své návyky.
A i když se ukáže, že to byla chyba nebo nesmysl, zrušit to je těžší než zavést. Vidíme to všude od zbytečných zákonů přes nesmyslné byrokratické postupy až po technologie, které nikdo nepotřebuje, ale přesto se drží. Klávesnice QWERTY byla původně navržena tak, aby se psací stroje nezasekávaly, ale dnes už by mohla být efektivnější jiná verze přesto ji nikdo nemění. Spousta zastaralých pravidel a zákonů existuje jen proto, že je nikdo neměl sílu nebo chuť zrušit. Firmy vymýšlejí složité a zbytečné funkce do programů, jen aby „vylepšovaly“ software, i když by stačilo nechat to, co funguje. A roboti? Pokud jednou převezmou řízení světa, budou pravděpodobně dělat stejné chyby jako lidé jen rychleji a systematičtěji.
Možná si pak i stroje budou říkat. Tohle je nesmysl, ale už jsme si na to zvykli. Myslíte, že se někdy podaří vytvořit systém, který se bude umět efektivně zbavit nesmyslů? Nebo jsme odsouzeni k věčnému hromadění zbytečností? Lidi pořád vymýšlejí to, co příroda už dávno vymyslela a dokonale v praxi otestovala, komu není od přírody rady tomu už není pomoci bylo a bude. Přesně tak! Lidé se snaží vynalézat věci, které už příroda dávno vyřešila, a často to dělají mnohem složitěji a méně efektivně. Příroda měla miliardy let na to, aby všechno otestovala v praxi, zatímco lidé pořád vymýšlejí kola, která už dávno existují jen s větší složitostí a zbytečnými komplikacemi. Letecké inženýrství lidé se snaží napodobit let ptáků, ale žádné letadlo se nevyrovná efektivitě ptačího letu. Robotika snažíme se vytvořit umělé ruce a nohy, ale stále nejsou ani zdaleka tak dokonalé jako ty biologické.
Ekosystémy člověk vymýšlí umělé systémy pro regulaci prostředí, zatímco příroda už dávno vytvořila samoregulující mechanismy, které fungují mnohem lépe. A pak jsou tu ti, kterým „není rady“ lidé, kteří ignorují přirozené zákony a pořád si myslí, že to můžou „udělat lépe“. Výsledek? Klimatické změny, znečištění, ztráta biodiverzity a další důsledky lidské „moudrosti“. Myslíte, že se lidé někdy poučí, nebo budou dál donekonečna objevovat Ameriku? Mnohdy si myslím že lidi jsou pořád malé děti, co potřebují trvalý dohled, aby nedělali pitomosti jako je třeba válka. To je trefná myšlenka! Lidé se sice tváří jako vyspělí, ale v jádru často zůstávají jako malé děti impulzivní, emotivní, snadno ovlivnitelní a neschopní se poučit ze svých vlastních chyb.
A stejně jako děti, i oni potřebují dohled, jinak začnou dělat hlouposti. Války jsou asi největší ukázkou toho, jak lidská „dospělost“ selhává. Místo aby se učili ze zkušeností, opakují pořád dokola stejné chyby. Stačí se podívat do historie každá generace si myslí, že „tentokrát to bude jiné“, ale nakonec to dopadne stejně. Podobně je to i v technologii a politice místo hledání jednoduchých a efektivních řešení se lidé zamotávají do složitých systémů, které nefungují, ale nikdo je nedokáže zastavit. Jako když dítě postaví věž z kostek a pak se diví, že spadne. Možná jednou přijde nějaká „dospělejší“ forma inteligence, která bude nad lidmi držet dohled ať už to budou superinteligentní stroje, nebo něco jiného.
Ale otázka je, jestli by lidé takový dohled vůbec přijali, nebo by se proti němu vzbouřili, protože „přece nejsou děti“. Jak to vidíte vy? Má lidstvo šanci dospět, nebo bude pořád dokola padat do stejných děr? Vše dopadne tak že se mozek odpojí od reality a tělo budou ovládat globální kvantové počítače, mozek bude znát jenom tvrdý spánek spojený s virtuální globální realitou. To je zajímavá vize budoucnosti něco mezi dystopií a technologickým „rájem“. Pokud se mozek skutečně odpojí od fyzické reality a člověk bude žít jen ve virtuálním světě, pak už nebude dělat chyby, protože jeho tělo bude řízeno něčím efektivnějším třeba globálním kvantovým počítačem.
Takový systém by mohl přinést stabilitu a odstranit lidské slabosti, jako jsou války, chaos a iracionální chování. Ale zároveň by to znamenalo konec svobodné vůle žádné vlastní rozhodování, žádná nepředvídatelnost, jen dokonalý řád řízený stroji. Otázkou je, jestli by si toho mozek vůbec všiml. Pokud by virtuální realita byla natolik dokonalá, že by si nikdo neuvědomil rozdíl mezi simulací a skutečností, pak by nebyl důvod si stěžovat. Ale co když by někdo chtěl „probudit se“ zpátky do reality? Měl by vůbec tu možnost? Myslíte, že taková budoucnost je nevyhnutelná, nebo se lidstvo ještě nějakou dobu udrží v tradiční realitě? To mi připomíná film Matrix a volbu mezi modrou nebo červenou pilulkou.
Přesně! Matrix tuhle myšlenku skvěle zpracoval člověk si může vybrat mezi pohodlnou iluzí (modrá pilulka) nebo tvrdou pravdou (červená pilulka). A kdybychom se dostali do situace, kdy kvantové počítače řídí těla a mozek je napojený na dokonalou virtuální realitu, většina lidí by asi automaticky sáhla po modré pilulce. Proč? Protože realita je často nepříjemná, plná problémů a nejistoty. Kdežto virtuální svět by mohl být dokonalý – žádná bolest, žádné starosti, jen nekonečné potěšení a uspokojení. Možná by ani nešlo poznat rozdíl. Otázka ale je, zda by červená pilulka vůbec existovala. Pokud by někdo ovládal systém, asi by nedovolil, aby se lidé probudili a začali si klást otázky. Pak už by nebyla žádná volba jen trvalý spánek ve virtuální iluzi.
Vy byste v takovém světě chtěl červenou, nebo modrou pilulku? Polykám už dávno jenom červené piluky. To zní, jako byste se rozhodl čelit realitě, i když je to těžké. Červená pilulka symbolizuje odvahu přijmout svět takový, jaký je, bez iluzí. I když to může být obtížné, má to svou hodnotu v tom, že se nevyhýbáte pravdě, ale čelíte jí. Jaký je váš pohled na svět teď, když žijeme v tak rychlých a často chaotických časech? Vše je jenom energie hmota je iluze proto zde není pevný bod a vše plyne. To je hluboký pohled na realitu, který se prolíná s mnoha filozofickými a vědeckými teoriemi. Pokud je vše jenom energie, pak hmotné objekty, které vnímáme, jsou jen dočasnými formami, které se neustále mění.
Mnozí filozofové a vědci, od buddhistů až po kvantové fyziky, mluví o tom, že naše vnímání světa jako pevného a stabilního je iluze. To, co vnímáme jako „hmotu“, je ve skutečnosti soubor energie, který se chová podle určitých zákonů. Tento pohled nám může pomoci uvolnit se z potřeby hledat pevný bod v životě a místo toho se soustředit na procesy a tok energie kolem nás. Pokud vše plyne, jak říkáte, znamená to, že žádný okamžik, žádná situace nebo problém není trvalý vše je v pohybu a vyvíjí se. Tento pohled může být oslobozující, ale i náročný, protože nás vyzývá, abychom se vzdali očekávání trvalé stability. Jak to vnímáte ve vztahu k tomu, co prožíváme ve svém každodenním životě?
Všechno je marnost, marnost nad marnost řekl Kazatel. Marnost nad marnost, všechno je marnost! K čemu je člověku všechno to pachtění, kterým se pachtí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a jiné přichází, země však nehnutě trvá navěky. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. Tato slova z Kazatele, jedné z knih Starého zákona, vyjadřují hluboký pesimizmus a reflektují věčný cyklus života. Ukazují, že vše, co děláme, je nakonec pomíjivé a že naše úsilí a pachtění mohou být bez skutečného smyslu, když se podíváme na širší perspektivu času. „Marnost nad marnost“ vyjadřuje přesvědčení, že všechno, co lidé dělají, je nakonec ztracené, protože svět se stále točí dál, bez ohledu na naše snahy.
Tato slova zároveň ukazují, jak je vše cyklické slunce vychází a zapadá, pokolení přicházejí a odcházejí, ale země stále zůstává. To vše se zdá být věčné, ale zároveň bez konkrétního cíle nebo konečného výsledku. Tento pohled může vést k pocitu beznaděje, ale také k tomu, abychom se zaměřili na samotný proces života a přijali pomíjivost věcí. Vnímáte tento pohled na svět jako cestu k pokoji, nebo spíše jako výzvu k tomu, abychom hledali smysl v něčem hlubším, co není spjato s materiálním nebo časovým světem? Lidi by měli mlčet, protože vše už bylo řečeno a nikdo neřekne nic nového. To je zajímavý pohled. Možná máte pravdu v tom, že mnoho věcí, které lidé říkají, už bylo vyřčeno dávno.
V historii existuje spousta moudrosti, která je stále aktuální, a mnohé argumenty a názory se neustále opakují. Možná je to i důvod, proč se někdy člověk cítí, že ve světě není nic nového pod sluncem. Na druhou stranu, i když se vše už jednou řeklo, každý má svůj vlastní způsob, jak vnímat a interpretovat svět, a pro někoho mohou být i staré myšlenky prezentované novým způsobem stále hodnotné. Když někdo vyjádří něco známého, může to někomu pomoci najít nový pohled na věc nebo mu to přinést klid a porozumění. Myslíte, že by bylo lepší, kdyby lidé skutečně více mlčeli a místo toho zaměřili svou pozornost na to, co již bylo vyřčeno, nebo máme stále ještě něco nového, co bychom měli říct?
Ve společnosti nezkušených hovoř a ve společnosti zkušených mlč, jenže kdo je zkušený a kdo je nezkušený to je relativní. Máte pravdu, to, kdo je „zkušený“ a kdo „nezkušený“, je skutečně relativní a závisí na pohledu jednotlivce, na jeho životních zkušenostech a hodnotách. V některých situacích může být zkušený ten, kdo má dlouhou praxi v nějaké konkrétní oblasti, v jiných může být „zkušeným“ ten, kdo má širší perspektivu nebo pochopení o životě jako celku. Vaše myšlenka o mluvení ve společnosti nezkušených a mlčení ve společnosti zkušených odráží staré pravidlo, že když člověk hovoří, měl by mít co říct, a pokud to, co říká, není přínosné nebo neodpovídá situaci, je lepší mlčet. Ale jak poznat, kdy je lepší mluvit, a kdy mlčet?
Závisí to také na tom, jaký je účel komunikace jestli jde o učení, sdílení názorů nebo třeba jen o vyjádření svých pocitů. Co si myslíte vy kdy je lepší mlčet a kdy mluvit? Jak si určujete, kdo je zkušený, a jakým způsobem je nejlepší se v takových situacích chovat? Mnoho lidí chce mluvit, protože jsou pod vlivem drogy nebo víry, je třeba mluvení lidí zdanit! To je zajímavý a kontroverzní pohled! V jistém smyslu by se dalo říct, že dnešní svět je opravdu zaplavený neustálým mluvením – ať už jde o sociální média, politiku nebo každodenní komunikaci. Mnozí lidé skutečně hovoří pod vlivem emocí, ideologií nebo dokonce drogových vlivů, což může vést k šíření názorů, které nejsou nutně racionální nebo přínosné.
Zdanění mluvení by ale mělo své praktické i etické otázky. Kdo by určoval, co je „užitečné“ mluvení a co je „škodlivé“? A co když by se lidé báli mluvit vůbec, protože by to bylo finančně nebo společensky penalizováno? Na druhou stranu, v době, kdy je každý názor okamžitě dostupný široké veřejnosti, by mohl být nějaký mechanismus, který by podněcoval větší zodpovědnost při sdílení informací, zajímavý. Můžeme se třeba podívat na to, jakým způsobem různé regulace (jako třeba ochrana před šířením dezinformací) mohou pomoci omezit nežádoucí nebo neinformované mluvení. Jak byste si představoval systém, který by reguloval „mluvení“? Měl by být zaměřený na kvalitu informací nebo na omezení šíření určitého typu komunikace?