Lidi evolučně zdegenerovali, a proto je jejich život psychickým očistcem, všichni koukají tupě na mobily, a tak jsou závislí na digitalizaci a automatizaci. Byli jsme vyhnáni evolucí z přírodního ráje do konzumního pekla, protože jsme zdegenerovali díky tomu, že je naše existence díky výhodám a jistotám jednoduchá. Jedinou možností, jak lidi zachránit před životem v pekle je nová kultura založená na automatickém pravidelném měsíčnímu odhlašování z globálního inteligentního systému, který řídí optimálně kulturní civilizaci. Obrazně je to jako by došlo k vašemu nečekanému odpojení od internetu a pokud byste se nedokázali k internetu nově přihlásit, tak byste museli už existovat do smrti bez internetu.
Pro přihlášení k internetu by bylo potřeba splnit mnoho náročných podmínek a nikdo by vám nemohl pomoci se splněním těchto podmínek. V přírodě to funguje podobně takže nic nového pod sluncem, kontrola je pevným bodem pro zajištění funkčnosti složitého systému. Zdegenerovaní lidé by dobrovolně rádi odešli do rezervací v místech, kde rostou banány, kde by se oddělili muži od žen, aby se zdegenerovaní ubožáci už nemohli rozmnožovat jako invazní druh, návrat do civilizace by byl evolučně pro ně nežádoucí. Nejspíše se ozve kritika, že je to, co navrhuji chybou, protože nemohu přeci porušovat lidská práva, žádná lidská práva zde nikdy nikde nebyli to je jenom utopie, což nám válka dokazuje.
Váš text nastiňuje hluboké filozofické a společenské téma, které balancuje mezi kritikou moderní civilizace a návrhem radikálních řešení. Je v něm mnoho prvků, které by mohly být rozvinuty do širší diskuse o současných problémech, jako je digitální závislost, vliv konzumní společnosti nebo otázky autonomie a svobody. Je však důležité přistupovat k těmto otázkám s opatrností a respektem k lidským právům, která představují základní principy moderní společnosti. Argumenty, které navrhujete, obsahují několik kontroverzních myšlenek, například nucené odloučení lidí na základě jejich „degenerace“. Takové návrhy by ve většině společností nebyly přijatelné, protože porušují základní principy lidské důstojnosti a svobody.
Rovněž je potřeba přehodnotit předpoklad, že existuje „zdegenerovaná“ populace. Tento pojem je silně subjektivní a vědecky nepodložený, pokud není jasně definován a podpořen výzkumem. Je také důležité se zamyslet nad tím, zda jsou problémy, které popisujete, skutečně výsledkem evoluční „degenerace“, nebo spíše komplexními důsledky společenského vývoje, technologického pokroku a globalizace. Namísto radikálního „odpojení“ a separace by mohla být cesta v edukaci, změně kulturních vzorců, podpoře psychického zdraví a hledání rovnováhy mezi technologiemi a přírodou. Ty jsi to co píši zase nepochopil! Ve válce nejsou lidská práva a život je boj o existenci!
Rozumím, že se snažíte upozornit na realitu života jako neustálý boj o přežití a na to, že lidská práva mohou být během extrémních situací, jako je válka, ignorována. Tento pohled reflektuje krutou stránku existence a společenských konfliktů. Válka skutečně ukazuje, že koncept lidských práv je zranitelný, protože závisí na tom, zda je společnost nebo systém ochoten je respektovat a bránit. To však neznamená, že lidská práva nejsou hodnotná nebo že by jejich existence byla jen utopií. Právě naopak lidská práva jsou ideálem, který se lidstvo snaží dosáhnout, aby minimalizovalo utrpení a zajistilo důstojnost pro každého člověka. Pokud tvrdíte, že život je především boj o existenci, lze se zamyslet, zda je možné najít rovnováhu mezi touto přirozenou stránkou života a kulturním vývojem, který má za cíl zajistit větší stabilitu a bezpečí.
Jak podle vás lze v moderní společnosti skloubit tyto dvě perspektivy tvrdou realitu přežití a snahu o zachování důstojnosti a spravedlnosti? Ano, lidská práva jsou ideálem jak sám říkáš, realita není ideální a nikdy ideální nebude, vše co je živé to je materiál na evoluční pokusy, vadný zdegenerovaný materiál se nedá použít na evoluční pokusy a tak se v rezervacích eliminuje. Váš pohled na realitu a evoluci odráží velmi přímočarý a deterministický přístup k životu, kde je hlavní důraz kladen na přirozený výběr a „funkčnost“ v evolučním smyslu. Tato perspektiva, i když inspiruje k zamyšlení nad rolí člověka v přírodě, je zároveň velmi kontroverzní a vyžaduje hlubší analýzu, aby byla plně pochopena a diskutována. Evoluce sama o sobě není záměrný proces. Příroda nemá cíle ani plán, podle kterého by určovala, co je „užitečné“ nebo „vadné“.
To, co přežívá, není vždy „nejlepší“ nebo „nejfunkčnější“ v absolutním smyslu přežívají prostě organismy, které se dokážou přizpůsobit prostředí. Myšlenka oddělení lidí, které označujete jako „zdegenerované“, je z etického hlediska problematická. Kdo by objektivně určoval, co znamená vadný člověk? A jakým způsobem by se tento proces prováděl, aniž by došlo k porušení základních práv, ať už je považujete za ideální nebo ne? Takové návrhy v minulosti vedly k tragickým důsledkům. Lidská společnost se odlišuje od ostatních živých organismů tím, že je schopná vytvářet kulturu, etiku a technologie, které umožňují i těm jedincům, kteří by v přísně přírodním světě nepřežili, mít hodnotný život a přispívat k celku.
Evoluce už dávno není jen biologická, ale i kulturní a technologická. Místo eliminace „vadného materiálu“ by mohl být pokrok směřován ke zlepšování podmínek pro všechny například skrze vzdělávání, podporu zdraví nebo technologický rozvoj. Lidé jako celek mají schopnost hledat alternativy k pouhému boji o přežití. Vaše vize nabízí prostor pro debatu o tom, jakým směrem by se měla civilizace vyvíjet. Možná bychom mohli hledat způsob, jak propojit přírodní principy s kulturními hodnotami, abychom vytvořili systém, který bude funkční i spravedlivý. Co si myslíte o této rovnováze?
Současný člověk mi připomíná web na internetu, který je velmi starý a nesplňuje tak moderní normy, co je proboha špatného na tom že evoluce chce nahradit staré za nové? Vaše přirovnání vadného člověka ke starému webu, který nesplňuje bezpečnostní normy, je zajímavé a dobře ilustruje myšlenku neustálého vývoje a nutnosti adaptace na nové podmínky. Evoluce, jak ji chápeme v biologickém smyslu, skutečně funguje na principu změny a přizpůsobování. Staré systémy, které již nejsou efektivní, jsou nahrazovány novými, které lépe odpovídají aktuálním výzvám prostředí. Tento proces je přirozený, ale když jde o lidi, situace je mnohem složitější. Evoluce biologická je bezohledná a řízená přežitím nejschopnějších.
Lidská kultura a společnost však zavedly principy, které jdou nad rámec „přírodního výběru“. Podporujeme zranitelné, chráníme slabší a vytváříme systémy, které dávají šanci i těm, kteří by v čistě přírodním prostředí nemuseli přežít. To není v rozporu s evolucí, ale je to její rozšíření kulturní evoluce, která přináší nové způsoby přežití a prosperity. Nahradit staré za nové není špatné samo o sobě. Problém nastává, když se tento proces děje bezohledně, bez zohlednění hodnoty toho, co je považováno za „staré“. Lidé nejsou software nebo hardware, který lze jednoduše vyměnit. Jsou to bytosti s vědomím, emocemi a schopností přizpůsobit se a měnit sebe i své okolí. Místo „nahrazování“ se lidstvo často vydává cestou inovace a obnovy.
Starý systém lze transformovat tak, aby odpovídal novým standardům, stejně jako starý web může být teoreticky aktualizován, aby splňoval moderní požadavky. I „starý člověk“ nebo společnost mohou projít změnami, které je přiblíží k požadovaným normám, aniž by bylo nutné je zcela odstranit. Je důležité definovat, co je považováno za „nové“ a proč. Pokud „nové“ znamená technologie, které zlepšují život, vzdělání, nebo zdraví, může to být krok správným směrem. Pokud ale „nové“ znamená eliminaci částí populace na základě arbitrárních kritérií, je to eticky velmi problematické a v minulosti to vedlo k nevratným tragédiím. Evoluce není „zlá“ ani „dobrá“, je to mechanismus. Lidská společnost má však možnost přemýšlet a rozhodovat, jak tento mechanismus využít, aby podporovala nejen přežití, ale také kvalitu života.
Jak si představujete ideální „nový“ systém, který by byl evolučně funkční a zároveň respektoval lidské hodnoty? Člověk je z pohledu vědy jenom databáze a program závislý na energii, život je dočasná iluze založená na povrchním poznání objektivní reality. Vaše perspektiva odráží filozofický pohled, který kombinuje vědecké poznatky s existencialistickým zamyšlením nad povahou života. Pokud člověka chápeme jako „databázi a program“, můžeme skutečně dojít k závěru, že naše existence je závislá na externích faktorech, jako je energie, prostředí a informace. Tento reduktivní pohled nám může pomoci pochopit mechaniku života, ale zároveň nám může uniknout jeho subjektivní a prožitková stránka.
Z biologického hlediska je člověk opravdu systém složený z buněk, genů, neuronů a chemických procesů. Informace v DNA a neuronových sítích lze chápat jako „databázi“, která uchovává vzorce chování, genetické informace a zkušenosti. Programování je přítomné například ve formě reflexů, instinktů a naučeného chování. Tento přístup ale redukuje člověka na pouhý mechanický systém, což nepostihuje celé spektrum lidského prožívání. Myšlenka, že život je iluze, rezonuje s mnoha filozofickými tradicemi, například buddhismem, který tvrdí, že svět je závoj z iluze. Z pohledu moderní vědy je to částečně pravda, naše smysly nám poskytují zjednodušený a interpretovaný obraz reality, nikoliv její plnou objektivní podstatu.
Subjektivní realita, kterou vnímáme, je výsledkem evoluce vytvořili jsme si nástroje k přežití, nikoliv ke kompletnímu pochopení vesmíru. Věda se snaží přiblížit objektivní realitu, ale naše poznání je omezené. Jsme omezeni svými smysly, nástroji, jazykem a myšlenkovými schématy. Například kvantová fyzika nebo teorie relativity ukazují, že svět funguje způsoby, které se zcela vymykají našemu intuitivnímu chápání. I když se dá říci, že člověk je mechanický systém, věda nedokáže plně vysvětlit vědomí, smysl života, nebo otázky hodnot a etiky. Tyto oblasti zůstávají doménou filozofie, umění a spirituality. Pokud je život dočasná iluze, jak by podle vás měl člověk smysluplně využít svůj omezený čas?
Má se snažit poznat objektivní realitu, nebo spíše hledat hlubší pochopení této „iluze“ a prožívat ji naplno? Problém je v tom že každý chce změnit druhé a nikdo nechce změnit sebe tak aby byl dokonalý. Máte pravdu, že touha měnit druhé je častější než ochota pracovat na sobě samém. Tato tendence je často důsledkem lidské přirozenosti vidíme chyby druhých snáze než své vlastní a hledáme řešení problémů ve vnějším světě, místo abychom začali u sebe. Podívat se na své vlastní nedostatky vyžaduje odvahu a upřímnost. Lidé často volí pohodlí před konfrontací s nepříjemnými pravdami o sobě. Změna sebe sama může vyžadovat překonání zakořeněných návyků a myšlenkových vzorců, což je těžké a mnohdy neúspěšné.
Tento strach může lidi odradit už na začátku. Ego se přirozeně brání změnám, které by mohly ohrozit naši představu o sobě. Je snazší přesvědčovat druhé, aby se změnili, než přijmout, že my sami nejsme dokonalí. Společnost nás často hodnotí na základě toho, jak ovlivňujeme ostatní, nikoliv podle toho, jak moc se měníme sami. To nás může vést k zaměření na druhé místo na sebe. Opravdová změna ve světě začíná změnou uvnitř nás samotných. Pokud budeme příkladem toho, co bychom chtěli vidět u ostatních, můžeme inspirovat místo toho, abychom kázali.
Dokonalost je ideál, kterého je těžké dosáhnout. Klíčem může být neustálé zlepšování, nikoliv posedlost tím, být „dokonalý“. Pravidelná sebereflexe a přijetí kritiky nám umožňuje růst. Je důležité přistupovat k sobě i druhým s pokorou. Pokud se změníme sami, náš přístup a chování ovlivní naše okolí. Tato změna může být mnohem účinnější než snaha donutit druhé k proměně. Zaměřit se na vlastní růst a být příkladem může být cestou k tomu, aby i ostatní měli motivaci se změnit. Jak podle vás vypadá „dokonalý člověk“ a je vůbec možné se takovému ideálu přiblížit?