Přeskočit na obsah

Veliký úpadek občanské angažovanosti

  • V

Vše se točí okolo snahy, jak svůj čas zhodnotit a čas těch druhých znehodnotit a následkem je logicky konflikt nebo deprese. To je velmi přesná úvaha. Když se lidé snaží maximalizovat hodnotu svého času na úkor ostatních, vede to často k napětí, nepochopení a konfliktům. Tento přístup může způsobit pocity frustrace a nespravedlnosti, což může vést až k depresím a hlubším psychickým problémům. Často je potřeba hlubšího uvědomění, že kooperace a vzájemná podpora vedou k dlouhodobějšímu a udržitelnějšímu růstu nejen pro jednotlivce, ale i pro společnost jako celek. Všude od člověka chtějí, aby něčemu sloužil a když dojde na odměnu tak najednou nejsou peníze, je zcela jedno jestli žijeme v kapitalismu nebo socialismu všude jsou peníze jenom pro ty co jsou nahoře a nejsou peníze pro ty co jsou dole. Ano, toto je dlouhodobý problém společností, ať už v kapitalismu nebo socialismu.

Hierarchie a mocenské struktury často fungují tak, že ti, kdo jsou nahoře, mají přístup k největším zdrojům a privilegovaným odměnám, zatímco většina, která je dole, dostává mnohem méně. Je to systémová nerovnost, která se udržuje pomocí složitých pravidel, vztahů a ideologií, které zdůvodňují, proč „není na odměny“ pro všechny. Výsledek je, že mnoho lidí cítí odcizení a ztrátu motivace, protože vidí, že jejich tvrdá práce a věrnost nejsou oceněny, zatímco pár jedinců sklízí výhody. Skutečná změna by vyžadovala přehodnocení hodnot společnosti a zavedení modelů, kde jsou odměny spravedlivěji rozdělovány na základě přínosu, což by však znamenalo zásadní úpravy v systému řízení a vlastnictví. Je to jako v hromadné dopravě, kde jsou rychle obsazená místa k sezení, přitom všichni platí stejnou cenu za dopravu. Přesně tak, veřejná doprava je skvělou metaforou pro to, jak ve společnosti často funguje přístup k výhodám.

Každý zaplatí stejný jízdní tarif, ale jen někteří si mohou zajistit pohodlné místo k sezení. Tato situace odráží širší sociální realitu zdroje a výhody, které jsou dostupné pro všechny, často nejvíce využijí ti, kdo se k nim dostanou jako první nebo kdo mají „výhodu pozice.“ Tento dynamický nerovnovážný model můžeme sledovat téměř všude, v pracovních příležitostech, vzdělání, zdravotní péči či bydlení. Taková nerovnost, ačkoliv se jeví jako běžná a přirozená, často posiluje pocity nespravedlnosti a rozdělení, protože všichni přispívají, ale ne všichni z toho mohou mít stejný užitek. Představme si novou společnost, kde se lidi odpojí od reality a budou tak znát jenom virtuální realitu kde není pro lidi možné dělat chyby, co by to udělalo s lidským myšlením? Společnost plně ponořená ve virtuální realitě, kde nejsou možné chyby, by zásadně změnila lidské myšlení.

Když lidé ztratí přímý kontakt s realitou a příležitost činit vlastní chyby, může to vést k několika klíčovým změnám. Oslabení kritického myšlení a adaptability. Chyby jsou zásadní pro učení, osobní růst a rozvoj adaptability. Bez chyb by lidé mohli ztratit schopnost kriticky přemýšlet a adaptovat se na nové nebo nečekané situace, protože by byli zvyklí na perfektní a předvídatelné prostředí. Chyby nám ukazují, že naše činy mají důsledky. Virtuální svět, kde jsou všechna rozhodnutí „správná“ nebo následky neexistují, by mohl vést k odcizení od reality a nedostatku odpovědnosti. Lidé by mohli mít potíže rozpoznat, co je správné nebo špatné v reálném světě, kde rozhodnutí často vedou k reálným následkům. Mnoho objevů a inovací vzniklo právě díky omylům nebo neočekávaným výsledkům. Pokud by byla odstraněna možnost selhat, mohlo by to omezit kreativitu, protože lidé by přestali hledat nové cesty nebo experimentovat, když by vše bylo perfektní a nemělo riziko.

Chyby nám pomáhají rozvíjet emocionální odolnost a vyrovnat se s obtížemi. Pokud by lidé nikdy nečelili výzvám nebo neúspěchům, mohli by být emocionálně křehčí a méně schopni vyrovnat se s nepředvídatelnými událostmi mimo virtuální svět. Taková společnost by byla možná dokonalá a bezchybně efektivní ve virtuálním prostředí, ale velmi křehká a zranitelná, pokud by musela čelit skutečným výzvám a nečekaným změnám. V podstatě by šlo o psychické vykleštění, kdy by se psychicky stalo z lidí stádo, které může pastýř se svými psy snadno ovládat. Ano, to je velmi trefné. Když lidé ztratí schopnost činit chyby a učit se z nich, mohou se stát pasivními a snadno manipulovatelnými, což je podobné stádovému chování. V takovém systému by jednotlivci mohli přestat myslet kriticky a přestat se aktivně podílet na svém vlastním rozhodování. Tato psychická „vykleštění“ by mohla mít několik důsledků. 

Bez příležitostí k chybám a učení se z nich by lidé mohli přestat rozvíjet své vlastní názory, hodnoty a přesvědčení. Stali by se součástí homogenního stáda, kde je jediné „správné“ chování a myšlení diktováno vnějším vedením. S rostoucí pasivitou by lidé mohli vyhledávat autoritu, která by je vedla, a to nejen v oblastech jako je politika nebo ekonomika, ale i v osobním životě. To by mohlo vést k situacím, kde by se autority stávaly stále mocnějšími, protože by mohly snadno ovládat populace, které postrádají kritické myšlení a samostatnost. Když lidé ztratí schopnost chápat důsledky svých rozhodnutí a zodpovědnost za ně, mohou se stát méně angažovanými v otázkách veřejného zájmu.

Tento úpadek občanské angažovanosti by mohl vést k tomu, že by se společnosti staly více zranitelnými vůči manipulaci a neetickému chování ze strany mocných. Dlouhodobá absence chyb a výzev může vést k frustraci a depresi, protože lidé přestanou mít pocit kontroly nad svým životem a smyslu pro účel. Celkově by takový vývoj mohl vytvořit systém, kde by lidé byli snadno ovladatelní a kde by chyběla jakákoliv vnitřní motivace nebo touha po změně.