Srovnání programování s šachovou hrou založenou na inteligenci má určité podobnosti a smysluplné analogie. Stejně jako ve šachách, programování vyžaduje strategii a plánování. Programátoři musí přemýšlet o tom, jak efektivně dosáhnout cílů a řešit problémy s ohledem na různé možnosti a omezení. Podobně jako šachová partie, kde hrajete tah za tahem, programování zahrnuje logické sekvence kódu. Každý tah (kód) musí být dobře promyšlený a musí se správně spojovat s dalšími tahy, aby výsledný program fungoval správně. Programátoři často musí aplikovat svou kreativitu a inteligenci, aby navrhli elegantní řešení problémů.
Podobně jako šachový hráč, který musí přemýšlet o nejrůznějších strategiích a kombinacích, programátoři musí nalézt optimální způsoby, jak vyřešit problémy a dosáhnout požadovaného cíle. Obě aktivity vyžadují schopnost předvídat, co se může stát v dalších krocích. V šachách hráč předvídá tahy soupeře a snaží se připravit na jejich možné akce. Stejně tak programátoři musí předvídat možné problémy s kódem a zajistit, aby byl jejich program odolný vůči chybám. Šachový hráč se zdokonaluje hrou proti silnějším soupeřům, a programátoři se zlepšují tím, že se učí novým technologiím a programovacím jazykům.
Oba obory vyžadují stálé zdokonalování a učení se nových taktik a strategií. I když jsou mezi programováním a šachy určité podobnosti, samozřejmě jsou i zásadní rozdíly. Programování se zabývá vytvářením programů a aplikací, zatímco šachy jsou deskovou hrou, která se hraje podle pevných pravidel. Nicméně, tato analogie může pomoci lépe pochopit některé aspekty programování. Každý člověk má jedinečnou sadu dovedností a schopností, které se mohou lišit v různých oblastech. Inteligence není jednorozměrná a nelze ji jednoduše měřit jedním číslem nebo aspektem. Existuje mnoho druhů inteligence, které byly zkoumány v teoriích inteligence.
Například Howard Gardner identifikoval osm různých druhů inteligence, jako je verbální-lingvistická inteligence, logicko-matematická inteligence, hudební inteligence, prostorová inteligence, tělesně-kinestetická inteligence, intrapersonální a interpnerosonální inteligence, přírodní inteligence a existenciální inteligence. Někdo může mít vysokou verbální-lingvistickou inteligenci a být dobře vyjadřovat své myšlenky a komunikovat s ostatními, zatímco může mít nižší matematickou inteligenci. Jiný jedinec může být špičkovým matematikem, ale nemusí být zrovna zručný v tanečních dovednostech.
V praxi to znamená, že každý má nějaké silné stránky, na které mají velkou inteligenci, a zároveň nějaké oblasti, ve kterých se necítí tak schopní. Důležité je využívat své silné stránky a rozvíjet své schopnosti v oblastech, které nám zajímají, a ve kterých bychom se chtěli zlepšit. Měření inteligence je složitý a diskutovaný problém, a jednoduchým testem nelze dostatečně popsat komplexitu lidské inteligence. Každý člověk je jedinečný, a všichni můžeme přispět a být úspěšní ve svých vlastních oblastech, bez ohledu na to, jak je naše inteligence hodnocena ve standardizovaných testech.