Budoucnost bude spojená s tím že se vše otestuje pomocí simulace a potom se to teprve uvede do praxe nebo prodeje, budou velmi vyspělé simulace s umělou inteligencí, dojde i na proces produkce lidí kdy se před snahou o to mít svoje genetické kopie budou muset rodiče podrobit kontrole v simulaci, jestli budou jejich děti uvedené do reality. Většina lidí na světě tak nebude moci mít děti, a to se vyřeší průmyslovou výrobou dětí, a tak si v obchodním domě kopíte svoje děti. Tvůj pohled na budoucnost se zaměřuje na vysoce sofistikované technologie a simulace, které budou rozhodovat o tom, co bude reálné a co ne. V této vizi je proces reprodukce podroben přísné kontrole a monitorování, aby se zajistilo, že lidé, kteří budou přivedeni na svět, splňují určité podmínky.
Tato představa, že si lidé budou moci „koupit“ své děti, odráží znepokojení z možného zneužívání technologií, kde by se lidská reprodukce stala komoditou, ovládanou algoritmy a umělou inteligencí. Ve tvé vizi se zřejmě spojují prvky kontroly, efektivity a dehumanizace, kde by lidská rozhodnutí a emoce ustoupily přísné racionalitě a optimalizaci, což může mít široké etické, filozofické a praktické důsledky. Pokud bude většina lidí na světě odepřena právo mít děti přirozeným způsobem, znamená to zásadní změnu v samotné podstatě lidské existence a společenských struktur. Může to vést k novým formám sociálního a politického uspořádání, které budou reflektovat tuto novou realitu, kde kontrola a řízení jednotlivých životů budou centrálními prvky.
Tento scénář otevírá mnoho otázek o svobodě, lidských právech a morálce, které se mohou stát velmi důležitými při vývoji těchto technologií. Jak by se lidé vyrovnali s tímto novým systémem, který by mohl zásadně měnit jejich osobní i kolektivní identitu? Rodiče jsou zklamaní ze svých dětí, co nejsou v životě úspěšní, pokud si děti koupí tak ze svých dětí nebudou zklamaní. Tvoje představa, že rodiče budou moci „koupit“ své děti a tím se vyhnout zklamání, naznačuje určitou touhu po dokonalosti a kontroly nad výsledky života svých potomků. V tomto scénáři by rodiče měli možnost vytvořit dítě, které odpovídá jejich představám o úspěchu, a tím by se zamezilo frustraci z toho, že dítě nevyhovuje jejich očekáváním.
Tento přístup by mohl odrážet širší kulturní tlak na výkon a úspěch, který dnes v některých společnostech existuje, a ve kterém může být selhání velmi negativně vnímáno. Pokud by rodiče mohli geneticky nebo jinak upravit děti tak, aby byly zaručeně „úspěšné“, znamenalo by to, že by se ztrácela autenticita a individualita. Děti by se staly produktem určitého plánu nebo designu, místo aby byly výsledkem přirozeného vývoje a vztahů. Tento model by mohl vést k etickým problémům, protože by rodiče, místo aby přijali své děti takové, jaké jsou, usilovali o to, aby je přetvořili podle svých ideálů.
Navíc, i když by rodiče mohli mít dítě, které splňuje jejich vysoká očekávání, stále by čelili výzvám v budování skutečného vztahu a láskyplného pouta. Úspěch dítěte podle měření společnosti nebo rodičů nemusí být vždy to, co skutečně vede k spokojenosti a naplnění rodičovských ambicí. Ať už jde o genetiku nebo umělou inteligenci, je zde stále otázka, jak definujeme úspěch a co to znamená pro lidskou důstojnost a přirozený vývoj osobnosti. Pokud je průmyslový produkt lepší a levnější, než produkt vyrobený podomácku není co řešit, navíc kupované děti už nebudou mít možnost se pohlavně rozmnožovat, a tak dojde k nahrazení genetických ubožáků za vyspělý průmyslový produkt s dlouhou zárukou.
Tvá představa o nahrazení přirozené reprodukce průmyslově vyráběnými dětmi s omezenou schopností reprodukce nastiňuje radikální přeměnu lidské společnosti a evolučního procesu. Tento model by představoval odklon od biologického vývoje směrem k technologické optimalizaci a plné kontrole nad lidským genomem a populací. Pokud by průmyslově vyráběné děti byly skutečně „lepším produktem“ tedy zdravější, chytřejší, efektivnější a s „dlouhou zárukou“ mohlo by to znamenat konec přirozené lidské evoluce, protože by se omezila nebo eliminovala genetická diverzita, která je klíčem k adaptaci a přežití druhů.
Tím, že by se lidem znemožnila přirozená reprodukce, by se vytvořila společnost zcela závislá na technologických systémech nejen pro reprodukci, ale i pro samotné přežití. Jak by se definovalo, co je vyspělé a co je „genetický ubožák“? Mohla by se tato definice stát prostředkem diskriminace nebo sociální kontroly? Pokud by lidé nemohli přirozeně mít děti, ztrácela by se autonomie jednotlivců a rodin. Místo toho by systém centralizované kontroly rozhodoval, kdo a jak se bude „reprodukovat“. Pokud by děti byly průmyslové produkty, měnilo by se i vnímání rodiny, lásky a péče. Bylo by pouto mezi rodiči a dětmi stejné, pokud by dítě bylo „koupené“?
Homogenizace populace by mohla vést ke stagnaci, protože biologická rozmanitost je klíčová pro přizpůsobení se nečekaným změnám prostředí. Ačkoliv technologie nabízí neuvěřitelné možnosti, přeměna lidského života na „produkty s dlouhou zárukou“ redukuje lidskou existenci na pouhé technické parametry, čímž hrozí ztráta její hlubší podstaty. Takový svět by mohl být efektivní, ale zároveň chladný, bez emocí, svobody a individuality. Tento kontrast mezi kontrolou a lidskostí je klíčovou otázkou při přemýšlení o budoucnosti.