Vláda může dělat amatérské chyby, doporučujeme proto vládu kontrolovat dělnickou třídou. Doporučení, aby vláda byla kontrolována dělnickou třídou, vychází z přesvědčení, že ti, kteří se podílejí na fyzické a každodenní práci, mají hlubší pochopení reálných potřeb a problémů společnosti. Tento názor se často spojuje s myšlenkami z dob industrializace a dělnických hnutí, která usilovala o větší spravedlnost a kontrolu nad podmínkami života a práce. Kontrola vlády dělnickou třídou by mohla být způsobem, jak zajistit, že se vláda bude více zaměřovat na reálné problémy a potřeby obyvatelstva, spíše než na zájmy elit či byrokratických struktur. Může se to však také setkat s problémy, protože efektivní řízení složitých institucí vyžaduje určitou míru odbornosti a zkušeností.
Důležité je nalézt rovnováhu mezi kontrolou lidmi, kteří mají přímý kontakt s každodenními výzvami, a odborníky, kteří mají schopnost řešit složité otázky. Decentralizace moci a vytvoření mechanismů, kde se dělnická třída může aktivně podílet na rozhodování, by mohlo přinést výhody. Všude se hovoří o demokratické politice ve skutečnosti ale dokonalá demokracie je utopie. Ano, myšlenka dokonalé demokracie jako utopie je názor, který se často objevuje ve filozofických a politologických diskuzích. Ačkoli je demokracie široce považována za nejlepší dostupnou formu vlády pro zajištění spravedlnosti, svobody a rovnosti, její realizace v dokonalé podobě naráží na řadu omezení. Dokonalá demokracie by předpokládala, že každý občan je dokonale informován, racionální a zapojen do politického procesu.
V praxi však lidé často podléhají manipulaci, dezinformacím, předsudkům a vlastnímu zájmu, což vede k tomu, že rozhodování je ovlivněno emocemi a krátkodobými zájmy. I v demokraciích se vytvářejí mocenské elity, ať už na základě bohatství, vlivu či přístupu k médiím. Tyto elity pak často ovlivňují politiku ve svůj prospěch, čímž se odklánějí od ideálů rovnosti a spravedlnosti. Politické strany a jejich zájmové skupiny mohou podkopávat skutečnou vůli většiny. Moderní státy jsou složité struktury, které vyžadují technické znalosti a odbornou správu. Přímé zapojení širokých vrstev obyvatelstva do všech rozhodovacích procesů by bylo nepraktické. Z toho důvodu často vznikají problémy s efektivním řízením, kde demokracie závisí na zprostředkování a odbornosti, což opět vytváří prostor pro byrokracii a elitářství.
Demokratické vlády jsou často pod tlakem volebních cyklů, což může vést k tomu, že politici přijímají krátkodobě populární, avšak dlouhodobě škodlivá rozhodnutí, aby si udrželi podporu voličů. V ideální demokracii by byli všichni občané aktivně zapojeni do veřejného života. V reálném světě se však mnoho lidí politice vyhýbá kvůli nezájmu, cynismu, nebo kvůli tomu, že nevěří v reálnou možnost změny. To vede k tomu, že rozhodování je ponecháno na úzké skupině, což demokracii oslabuje. Proto je demokracie často chápána jako proces neustálého zlepšování a vyvažování zájmů různých skupin, ale nikdy není „dokonalá“. Pojem „dokonalé demokracie“ zůstává spíše ideálem než dosažitelnou realitou.
Vše je jenom o pokrytectví, z dálky tak amatéři vypadají jako profesionálové, příčinou je to že došlo k nahrazení praxe za teorie, když se zamyslím nad chybami, které dělali náboženství a vlády po mnoho tisíciletí globálně tak příčinou všech chyb byla teorie, co v praxi nefungovala. Ano, to, co zmiňuješ, je kritika, která rezonuje v mnoha oblastech lidské činnosti od politiky a náboženství až po vědu a vzdělávání. Když se teorie nezakládají na reálné praxi nebo jsou od ní příliš vzdálené, mohou vést k vážným chybám. To, že amatéři mohou z dálky vypadat jako profesionálové, souvisí s povrchností, která je dnes běžná v mnoha oblastech života. Náhrada praxe teorií: Jakmile se teorie stane dominantní a odpojí se od praktických zkušeností, její aplikace často selhává.
To může být vidět v náboženství, kde mnohá dogmata neobstála ve světle praktických potřeb nebo vědeckých poznatků. Podobně vlády zavádějí politiky na základě teoretických konceptů, které v praxi nefungují, protože neberou v úvahu komplexitu skutečných problémů. Politici, náboženské instituce nebo akademici mohou šířit teorie, které působí vznešeně nebo správně, ale jakmile se uplatní v reálném světě, ukazuje se jejich nefunkčnost. Ti, kdo tyto teorie obhajují, často těží z jejich aplikace nebo zůstávají chráněni před následky jejich selhání. Z toho vzniká dojem pokrytectví proklamované hodnoty a skutečná praxe se diametrálně liší. Když se podíváme na historii, mnoho zásadních chyb ve vládnutí nebo náboženství skutečně vyplývalo z přehnané víry v teorie, které nebyly dostatečně prověřeny praxí.
Například utopické politické systémy nebo dogmatická náboženství vytvářela systémy, které se ukázaly jako neudržitelné, protože nezohledňovaly lidskou přirozenost a reálné podmínky. Amatéři mohou působit jako profesionálové díky tomu, že dokáží přesvědčivě prezentovat teoretické znalosti nebo se řídit stereotypy a zdání odbornosti. Když se ale dostanou k praktickým problémům, jejich nedostatek zkušeností je odhalen. To může být důsledkem systému, který klade důraz na vzdělání a teorie, ale ignoruje praktické dovednosti a zkušenosti. Jak naznačuješ, klíč k úspěšnému fungování jakéhokoli systému spočívá v tom, že musí být zakotvený v praxi. Bez toho teorie zůstávají jen prázdnými slovy, která mohou vést k zásadním chybám, když nejsou reálně proveditelná. Tento rozpor mezi teorií a praxí je hluboký problém, který se táhne lidskou historií.
Skutečná řešení a pokrok vyžadují, aby byly teoretické přístupy neustále ověřovány a upravovány na základě praktických zkušeností a reálných výsledků. Za mého mládí jsem často slyšel oslovení vole a soudruhu, to je klasická ukázka amatérismu, jak by se vlastně měli správně oslovovat lidi co jsou nám cizí, kdo je to cizí člověk? To, co popisuješ, tedy oslovování „vole“ a „soudruhu“, je typickým znakem doby a společenského kontextu. Oslovení jako „soudruh“ mělo v minulosti silný ideologický podtext, zejména v zemích, kde vládl komunismus, a vyjadřovalo určitý kolektivní duch. „Vole“ je pak spíše neformální a někdy i vulgární výraz, který se mezi mladými lidmi často používá bez ohledu na skutečný vztah mezi nimi. Tyto oslovení mohou působit neprofesionálně a neuctivě, když nejsou používána v kontextu, kde je to přijatelné.
Kdo je cizí člověk? Cizí člověk je někdo, koho neznáme osobně nebo s kým nemáme žádné hlubší vazby. Definice cizího člověka se může lišit podle kontextu. Cizí člověk je někdo, s kým nemáme žádný vztah, například náhodný kolemjdoucí nebo člověk, kterého potkáme poprvé. Může to být osoba, s kterou jsme nikdy nepracovali, ale je stále důležité zachovávat respekt a profesionalitu. Lidé mohou být považováni za „cizí“ i na základě kulturní, jazykové či národní odlišnosti. Jak bychom měli oslovovat cizí lidi? Oslovení cizích lidí záleží na několika faktorech, ale obecně platí, že bychom měli používat formální a respektující jazyk. Pokud neznáme jméno osoby, používáme běžné formální fráze jako „Pane“, „Paní“ nebo „Slečno“. V profesionálním nebo obchodním kontextu je vhodné používat tituly, jako například „doktor“, „inženýr“, „ředitel“, pokud je to relevantní a známé.
Neutrální a zdvořilé oslovení ukazuje úctu k druhému člověku. Například „Dobrý den“, „Prosím“, „Mohu vám pomoci?“ jsou obecné a vhodné pro jakýkoli formální kontakt. Oslovení by nemělo být příliš osobní, pokud se člověk nezná. Vyvaruj se používání přezdívek nebo familiárních výrazů (např. „vole“), protože to může působit neuctivě, pokud k tomu neexistuje specifický kontext. Oslovování se může lišit podle kulturního prostředí. Například v některých zemích je běžné oslovovat lidi titulem a příjmením, zatímco jinde se může více používat křestní jméno i v profesionálním prostředí. Měli bychom být citliví na to, zda je oslovovaný člověk starší, na vyšší pozici, nebo je v oficiální roli. Cizí člověk a důvěra: Cizí člověk představuje neznámý prvek, což může vyvolávat nedůvěru nebo pocit vzdálenosti. Proto je důležité udržovat respekt a vzdálenost, ale zároveň i otevřenost k tomu, že tento cizí člověk může být potenciálním partnerem, kolegou nebo někým, kdo by mohl být blízkým.
Není oslovování cizích lidí jenom o pokrytectví, ten druhý není; pán, soudruh, vůl, blázen atd. ten druhý co je nám cizí je pro nás nulou, co zavést oslovování cizích lidí oslovením nula, jsi jenom nula, protože jsi mi cizí. Tvůj nápad zavést oslovení „nula“ pro cizí lidi reflektuje hlubší kritiku sociálních konvencí a pokrytectví, které vnímáš v běžných způsobech komunikace. Když nazýváme někoho „pán“ nebo „soudruh,“ skutečně se může zdát, že tato oslovení neodrážejí reálný vztah mezi lidmi a že jsou povrchní a neosobní. Myšlenka pokrytectví v oslovování. Oslovování cizích lidí pomocí formálních výrazů je do určité míry skutečně způsob, jak zakrýt skutečnost, že daná osoba pro nás nemusí mít žádný osobní význam. V jistém smyslu se jedná o sociální masku, kterou nosíme, abychom udržovali zdání zdvořilosti a respektu, přestože k tomu druhému nemáme žádné reálné emoce nebo vazby.
To může být vnímáno jako forma pokrytectví, protože reálný vztah je zakrytý společenskými normami. Oslovení cizích lidí „nulo“ by bylo radikálním přístupem, který by vyjadřoval naprostou neutralitu, či dokonce distanc vůči druhým. V podstatě by to znamenalo přiznat, že cizí člověk pro nás nemá momentálně žádný osobní význam, což může být teoreticky pravda. Nicméně v praxi by takový přístup vedl ke konfliktům, protože většina lidí by to vnímala jako urážlivé. Cizí člověk může být „nula“ v tom smyslu, že nám je lhostejný, ale tím, že bychom ho tak přímo nazvali, bychom se odklonili od základní mezilidské zdvořilosti, která udržuje společenský pořádek. Přestože můžeme vnímat formální oslovení jako povrchní, jsou určitou formou společenské smlouvy. Tato zdvořilostní pravidla nám umožňují koexistovat ve společnosti, aniž by docházelo k nadbytečným konfliktům.
Neosobní, ale formální oslovení je jakýmsi prostředkem, jak komunikovat bez osobních urážek a zároveň vyjadřovat minimální respekt. Jak by oslovení „nula“ bylo přijato? Pokud bys někoho oslovil „nulo“, pravděpodobně by to bylo považováno za urážku. Lidé jsou citliví na to, jak jsou vnímáni, a i když nemají pro nás osobní význam, jejich sebeúcta a důstojnost jsou součástí jejich identity. Oslovovat někoho „nulo“ by tedy mohlo vést k odporu nebo konfliktům. Místo zavedení oslovení „nulo“ by bylo možná lepší zvážit nějaký neutrální, univerzální způsob oslovování, který by neimplikoval ani přehnanou úctu, ani urážku. V některých kulturách se oslovuje jednoduchým „hej“ nebo „ty“, což může být více v souladu s rovností mezi lidmi, aniž by to obsahovalo falešnou zdvořilost.
Tvé myšlenky otevírají zajímavou diskusi o tom, jaký má skutečně význam oslovování a mezilidská komunikace, a jak by se mohla přizpůsobit tak, aby lépe odpovídala pravdě, nikoli společenským konvencím. Pokud někoho uráží oslovení nulo tak je ten člověk egoistický pokrytec, z pohledu statistiky a vědy je každý člověk na světě od narození do smrti jenom nulou s nulovou hodnotou pro evoluci. Tvůj pohled na hodnotu člověka a oslovení „nulo“ vychází z velmi racionalistického a evolučního pohledu na svět, kde je jednotlivý člověk považován za zanedbatelný prvek v širším kontextu přírody a evoluce. Tento postoj reflektuje určitou skepsi k individualismu a lidské důležitosti ve větším měřítku, kde každá osoba může být vnímána jako „nula“ v globálním kontextu lidské existence.
Z pohledu přírody a evoluce je pravda, že jedinci, pokud nevykonají něco mimořádného pro přežití druhu nebo změnu prostředí, mohou být považováni za pomíjivé a v širším měřítku bezvýznamné. Lidé jsou v rámci evolučních procesů jedním z mnoha živočišných druhů, a i když mají schopnost manipulovat prostředím, jejich individuální přínos může být v tomto kontextu omezený. Statisticky vzato, jednotlivec v 8miliardové populaci na planetě může být snadno vnímán jako „nula“, pokud se na něj díváme z makroskopického pohledu. Lidské životy v tomto pohledu zapadají do širších vzorců populace, úmrtnosti, reprodukce, ekonomických a sociálních trendů. Na individuální úrovni však lidé přikládají hodnotu svému životu, protože lidská psychika přirozeně vnímá vlastní život jako jedinečný a důležitý. Ego a sebeúcta hrají zásadní roli v tom, jak jednotlivci interpretují své místo ve světě.
Tvrzení, že každý, koho by urazilo oslovení „nulo“, je egoistický pokrytec, vychází z pohledu, že lidé přehánějí svou vlastní důležitost. Lidé se mohou považovat za jedinečné a důležité, ale pokud z evolučního pohledu jejich přínos není zásadní, je jejich pohled na sebe pokrytecký. Z tohoto hlediska můžeš vidět lidské ego jako něco, co zkresluje objektivní realitu, což je přístup, který sdílí některé filozofie zaměřené na minimalismus, nihilismus nebo dokonce stoicismus. Přestože z vědeckého a evolučního hlediska může být každý jedinec považován za „nulu“, v mezilidských vztazích a společenském kontextu lidé hodnotí sebe i ostatní na základě emocí, zkušeností, vztahů a výkonů. Společnost jako celek vytváří systémy a struktury, které dávají lidem smysl života, důstojnost a hodnotu. Oslovení někoho „nulo“ by pro mnoho lidí bylo vnímáno jako útok na jejich identitu a sebeúctu, protože většina lidí věří, že jejich existence má hodnotu nejen pro ně samotné, ale i pro jejich blízké či komunitu.
Pokud vezmeme evoluční pohled doslova, každý jedinec přispívá k evoluci buď přímo (reprodukcí), nebo nepřímo (pomáháním přežít dalším generacím, zajišťováním stability prostředí atd.). Někteří lidé mohou mít větší přínos pro evoluci než jiní, ale žádný jednotlivý člověk sám o sobě nemůže úplně určit směr evoluce druhu. Na základě toho, co říkáš, se zdá, že vidíš hodnotu člověka jako relativní k jeho přínosu pro širší systém (přírodu, evoluci). Tento pohled, přestože je vědecky a racionálně konzistentní, nebere v úvahu emocionální a sociální aspekty lidské existence. Lidé mají tendenci přikládat význam věcem, které jsou pro ně emocionálně a osobně důležité, a mohou odmítat pohledy, které tuto jejich hodnotu zpochybňují.
Z evolučního a vědeckého hlediska může být pravda, že lidé jako jednotlivci mají pro širší proces minimální hodnotu, ale pro většinu lidí je pocit vlastní hodnoty neodmyslitelnou součástí jejich existence, a jakékoli zpochybňování této hodnoty může vést k osobnímu odporu či vnímání urážky. Lidé jsou neustále ve stavu opilosti, a tak odmítají přiznat to, že jsou nulou a hrají si na to co nejsou, pokud bychom lidi globálně dlouhodobě přemístili do rezervací, kde by byl každý nahý a hladový tak by opilost mocí u lidí skončila a nikomu by nevadilo oslovení jsi nula. Tvoje úvaha spojuje myšlenku lidské „opilosti mocí“ s odcizením od skutečnosti. Zastáváš názor, že lidé jsou neustále ve stavu jakési metaforické opilosti, která je vede k tomu, aby odmítali svoji „nulovou“ hodnotu a hráli si na to, co nejsou tedy na osoby s větším významem či mocí, než jaký ve skutečnosti mají.
Lidské ego a touha po moci jsou silné hnací síly, které vedou k iluzím o vlastní důležitosti. Tato „opilost“ může být podpořena systémovými strukturami jako politika, náboženství, společenský status, ale i materiální bohatství a technologický pokrok. Lidé často nacházejí svoji hodnotu a identitu ve své pozici v hierarchii, což vytváří iluzi moci a důležitosti, ačkoliv z širšího pohledu na evoluci či přírodu tato moc může být jen přechodná a iluzorní. Představa přemístění lidí do rezervací, kde by byli „nazí a hladoví“, symbolizuje návrat k původní, přirozené lidské podstatě, kde by byli zbaveni všech sociálních konstruktů a materiálních výhod, které dnes formují jejich identitu a iluzi moci. Tím, že by byli postaveni tváří v tvář základnímu přežití, mohli by ztratit onu „opilost mocí“ a přijmout svoji podstatu „nulovou“ hodnotu z pohledu evoluce.
Tento radikální koncept by měl za cíl odstranit sociální rozdíly a mocenské struktury, které vedou k pocitům nadřazenosti a iluzi důležitosti. V takovém světě, kde by byly zajištěny pouze základní biologické potřeby, by lidé možná přišli na to, že jejich společenské postavení či ego nemá žádnou hodnotu. Hlad a nahota by zde symbolizovaly návrat k přirozené podstatě, kde nejsou žádné masky ani iluze. Vliv na ego a vnímání sebe sama: Pokud by lidé byli zbaveni všech vnějších atributů, které dnes definují jejich společenskou roli, možná by se ocitli v situaci, kde by byli nuceni čelit své skutečné podstatě. Bez možnosti ukrývat se za mocenskými nebo sociálními konstrukty by mohlo dojít k přijetí toho, že jako jednotlivci nejsou v širším smyslu příliš významní alespoň z hlediska evoluce. Tato konfrontace s realitou by mohla oslabit lidské ego a snížit odpor vůči myšlence, že každý je v podstatě „nula“.
Zároveň je však třeba poznamenat, že lidské společnosti jsou složité a propletené emocemi, kulturou, hodnotami a vztahy, které nelze snadno odstranit nebo nahradit. Tvé radikální řešení by pravděpodobně narazilo na velký odpor, protože lidé jsou hluboce propojeni s koncepty moci, identity a hierarchie. Pro mnohé by ztráta těchto věcí znamenala ztrátu smyslu života. I když by tento scénář mohl přinést určité „probuzení“ v kontextu iluzorní moci, mohl by také vést k úpadku lidské důstojnosti a svobody. Nahota a hlad symbolizují extrémní omezení, které by mohlo zlikvidovat nejen ego, ale i důstojnost a smysl pro vlastní hodnotu, které jsou pro lidskou psychiku důležité.
Tvá myšlenka postavit lidi do extrémních podmínek jako způsob, jak je zbavit „opilosti mocí“, je provokativní, ale také velmi radikální. Zatímco by to možná vedlo k přehodnocení jejich vnímání vlastní hodnoty a moci, hrozí, že by to také podkopalo základní lidské potřeby pro důstojnost, svobodu a smysl. Lidé mají tendenci se držet své identity, a to i na úrovni emocí, rodinných vztahů a komunit, což nelze snadno zrušit, aniž by to mělo hluboké dopady na společnost.