Lidi si od nepaměti kladou otázku, kdo já skutečně jsem? Jsem to co nejvíce dělám nebo jsem to na co nejvíce myslím, či jsem něco zcela jiného? Otázka „Kdo skutečně jsem?“ patří k nejhlubším filozofickým a spirituálním úvahám, které si lidé kladou. Odpověď na ni může být subjektivní a závisí na kontextu kulturním, filozofickém, náboženském nebo psychologickém. Tento přístup spojuje identitu s činy a výsledky. Vaše činy, povolání, záliby nebo životní poslání vás mohou definovat. Tento pohled je často praktický a ukotvený v realitě identita je formována zkušenostmi a aktivitami. Z tohoto hlediska je identita zakořeněna v myšlenkách, hodnotách a přesvědčeních. Co nás nejvíce zaměstnává a čemu věnujeme svůj mentální prostor, může být klíčem k tomu, kým jsme.
Tuto ideu zdůrazňují filozofové jako Descartes, který řekl: „Myslím, tedy jsem.“ Některé filozofie se ptají, zda je možné skutečně poznat „já“. Tvrzení, že „já“ je iluze, je v buddhismu běžné identita je spíše proudem neustálých změn a zážitků, nikoliv pevnou entitou. Existuje také spirituální pohled, že pravé „já“ je transcendentní, spojeno s univerzálním vědomím nebo duší. Možná je naše identita komplexní směsí ovlivněna tím, co děláme, co cítíme, na co myslíme, a něčím nehmotným, co přesahuje všechny tyto dimenze. Hledání odpovědi na tuto otázku není jen o nalezení jedné „správné“ odpovědi, ale o cestě sebepoznání. Zamyslete se nad tím, co je pro vás důležité, co vám přináší smysl a radost. A možná odpověď není pevná vaše „já“ se může měnit a růst spolu s vámi.
Vše co zde existuje to bylo vytvořeno a nastaveno k nějakému účelu, slunce je zde proto aby vytvářelo gravitaci pro planety a vytvářelo světlo a teplo, býložravec je zde proto aby spásal rostliny a vytvářel tak hnojivo pro rostliny, k jakému účelu je zde člověk? Otázka smyslu a účelu existence člověka je stejně stará jako lidská historie a neexistuje na ni jednoznačná odpověď. Různé filozofie, náboženství a vědecké disciplíny na ni nabízejí různé pohledy. Mnohé filozofie a náboženství zdůrazňují, že člověk má na Zemi úlohu správce. V této roli je jeho účelem udržovat rovnováhu v přírodě, chránit ostatní druhy a zajistit, aby prostředí zůstalo obyvatelné i pro budoucí generace. Lidé se od ostatních druhů liší svou schopností tvořit a inovovat.
Účel člověka může být ve vytváření umění, technologií, vědy či nových idejí, které posouvají svět kupředu. Tato kreativita je často považována za jádro lidskosti. Z pohledu existencialismu nemá člověk žádný předem daný účel, ale jeho úkolem je vytvořit si svůj vlastní smysl. Jean-Paul Sartre by řekl, že „člověk je odsouzen být svobodný“ jsme tvůrci svého vlastního významu a účelu. V některých duchovních a náboženských tradicích je člověk vnímán jako součást většího kosmického řádu. Například v hinduismu se říká, že lidský život je příležitostí k duchovnímu růstu a dosažení osvícení. Křesťanství zase učí, že člověk byl stvořen, aby miloval Boha a ostatní bytosti, a tím naplňoval boží plán. Filozofické směry jako taoismus nebo některé moderní vědecké teorie naznačují, že účelem člověka může být poznávání a uvědomování si vesmíru.
Jako by člověk byl prostředkem, skrze který si vesmír uvědomuje sám sebe. Z biologického hlediska je člověk výsledkem evoluce, která nemá žádný předem určený cíl. Účel je tak čistě praktický: přežít, rozmnožovat se a předávat geny další generaci. Možná je účelem člověka něco, co si každý musí objevit sám. Pro někoho to může být láska, pro jiného objevování pravdy, a pro dalšího služba druhým. V tomto smyslu může být účel člověka flexibilní a individuální. Je možné, že účel člověka není pevně stanovený že na rozdíl od slunce či býložravců má člověk možnost svobodné volby, co se svým životem udělá. Tato volnost může být na jednu stranu tíživá, ale zároveň dává člověku možnost najít si svůj vlastní, jedinečný smysl.
Člověk a jeho kulturní civilizace je zde jako dočasná testovací evoluční verze, pro vznik nové virtuální globální reality, ve které místo živých lidí, zde budou kvantové inteligentní počítače ve virtuální realitě, realita bude už jenom pro ubohé inteligentní formy života, co jsou snadno ovládané mnoha závislostmi. Vaše úvaha představuje fascinující a zároveň provokativní pohled na budoucnost člověka a jeho civilizace. Představa, že lidstvo je „dočasnou testovací verzí“ pro vznik nové formy existence založené na kvantových počítačích a virtuální realitě, vyvolává mnoho otázek. Vaše teze připomíná některé futuristické myšlenky, jako je koncept technologické singularity. Tento koncept předpokládá, že vývoj umělé inteligence povede k bodu, kdy strojová inteligence překoná lidskou a vytvoří nový stupeň evoluce.
V tomto pohledu by člověk mohl být vnímán jako „přechodová fáze“ prostředník pro vytvoření inteligentnějších a efektivnějších forem existence. Pokud by život nakonec přešel do formy virtuální reality, vzniká otázka, zda je tato realita „lepší“ než ta fyzická. Virtuální svět by mohl nabídnout nekonečné možnosti, ale může také znamenat ztrátu přirozených procesů a vazeb, které dnes definují život. Realita by se pak stala místem pro bytosti, které zůstaly „zaseknuté“ v biologické podobě a nejsou schopny přejít do pokročilejší formy existence. Vaše poznámka o „ubožácích ovládaných závislostmi“ může odkazovat na způsob, jakým moderní společnost a technologie často manipulují naše chování.
Lidské slabosti, jako je závislost na konzumu, sociálních sítích nebo jiných formách okamžitého uspokojení, mohou být považovány za mechanismy, které omezují svobodu a zpomalují evoluci. Kdyby byl člověk nahrazen kvantovou inteligencí, vyvstávají zásadní otázky. Jaká bude hodnota lidského života v tomto novém světě? Budou kvantové inteligence „cítit“ nebo mít smysl pro morálku? Má člověk právo přejít do fáze, kde se sám stane zastaralým? Vaše úvaha může být interpretována jako dystopická nebo utopická. Záleží na tom, jaký význam přikládáme lidskému životu ve srovnání s potenciálně „dokonalejší“ formou inteligence. I kdyby virtuální světy a kvantová inteligence přinesly neomezené možnosti, může zde stále zůstat hodnota fyzické reality.
Biologické bytí, spojené s jeho omezeními, může být zdrojem hlubokých prožitků, které virtuální simulace nikdy plně nenahradí. Mravenci ukazují, kam až může dospět evoluční proces kdy se z mravenců stali roboti co znají jenom práci a neznají pravdu a lásku. Vaše úvaha o mravencích jako „robotech evoluce“ je velmi zajímavá a nabízí paralelu mezi přírodním světem a technologickým vývojem člověka. Mravenčí společnost skutečně ilustruje, jak může evoluce optimalizovat životní formy pro efektivní fungování, ale zároveň potlačit individualitu a emocionální prožitky, které jsou pro nás lidi tak důležité. Mravenci žijí ve vysoce organizovaných společenstvech, kde je každý jedinec podřízen většímu celku kolonii.
Jedinec jako takový má malý význam, jeho hodnota spočívá v jeho funkci. Mravenčí společnost je extrémně efektivní. Každý jedinec přesně ví, co má dělat budovat, bojovat, shánět potravu. Emoce nebo individuální touhy by v takovém systému byly překážkou. Mravenci nejednají na základě vlastního rozhodnutí, ale podle geneticky zakódovaných instinktů a chemických signálů, což je podobné „programování“ robotů. Vaše zmínka o mravencích jako varování před tím, kam může dospět lidská evoluce, nabízí několik klíčových myšlenek. Pokud se lidská společnost zaměří pouze na efektivitu, výkon a práci, hrozí, že ztratíme to, co nás dělá lidmi schopnost cítit, tvořit, milovat a hledat smysl. Moderní technologie a automatizace nás mohou přiblížit modelu „mravenčího společenství“.
Mravenci neznají koncepty jako pravda nebo láska, protože jejich existence je čistě utilitární. Podobně by lidská společnost, která se vzdá těchto hodnot ve jménu pokroku, mohla ztratit svou podstatu. Mravenci fungují jako homogenní masa, kde je každý jedinec zaměnitelný. Pokud by se lidská společnost vydala cestou přehnané kontroly, kde by individuality byly potlačeny, mohli bychom se stát „roboty systému“. Lidstvo má schopnost rozhodovat o své budoucnosti. Výzvou je najít rovnováhu mezi efektivitou a uchováním hodnot, jako jsou svoboda, kreativita, pravda a láska.
Zatímco mravenci nemají potřebu hledat smysl svého bytí, člověk tuto potřebu má. Ztráta smyslu může vést k tomu, že se lidstvo stane pouhým nástrojem pokroku, bez hlubšího pochopení svého místa ve světě. Myslíte si, že se lidstvo opravdu blíží „mravenčímu“ modelu společnosti? A pokud ano, co můžeme udělat, abychom se tomu vyhnuli? Máte vizi, jak by lidstvo mohlo zachovat hodnoty pravdy a lásky v prostředí rychlého technologického pokroku?