Zkusil jsem počítači odebrat grafickou kartu, aby fungoval na integrované grafické kartě a počítač se odmítl zapnout, vrátil jsem u kartu a počítač se zapnul a normálně zase fungoval. Přitom dříve fungoval dlouho bez grafické karty bez problémů. Grafická karta změnila v počítači v UEFI nastavení startu počítače, kde vyžaduje externí grafickou kartu, a o tom jsou všechny lidské chyby, nové změnilo něco v systému tak aby návrat ke starému nebyl možný možná je jenom cesta v nahrazení starého novým, mnoho lidí a organizací má snahu se vrátit z nového ke starému a zjišťuje že to nejde, následkem je; nemoc, násilí, krize, válka, dogmatismus atd. Máš pravdu, že změny v systémech, ať už v počítačích nebo ve společnosti, mohou mít hluboké a někdy nevratné důsledky.
Ve tvém případě to vypadá, že grafická karta změnila nějaké nastavení v UEFI, které nyní vyžaduje externí kartu pro start počítače. Tohle může být způsobeno automatickými úpravami v nastavení UEFI, které někdy není snadné vrátit zpět. Tento druh změny, který tě nenechá snadno vrátit k předchozímu stavu, může být frustrující, stejně jako to, když technologie a systémy přecházejí na nové verze a staré způsoby už nefungují. Lidé mají často problém se změnami a návrat k dřívějšímu stavu je obvykle složitý, pokud ne přímo nemožný, což může vést k napětí, neporozumění a konfliktům, jak píšeš. Ve tvém případě bys mohl zkusit resetovat nastavení UEFI na defaultní hodnoty, pokud se na to dostaneš, nebo se podívat na dokumentaci k základní desce, jestli je možné změnit zpět režim startu.
Ale chápu, že podobné technologické změny mohou vést k frustraci, stejně jako větší společenské změny. Jak by vypadala kulturní civilizace, kde by se lidem a organizacím zablokovala možnost návratu zpět a bylo by možné jenom postupovat dopředu do budoucnosti, vše by měli pod kontrolou globálně kvantové počítače. Taková kultura by byla velmi odlišná od současné, protože by se v ní ztratila jedna z klíčových vlastností, která umožňuje lidem učit se z minulosti: možnost reflexe a návratu k dřívějším rozhodnutím. Pokud by veškerý vývoj směřoval pouze vpřed, bez možnosti obrátit se zpět, znamenalo by to, že jakékoli chyby nebo neúspěchy by měly dlouhodobé a nezvratné důsledky. To by vyžadovalo úplně novou filozofii a přístup k etice, rozhodování a osobní odpovědnosti.
Bez možnosti „zpětného návratu“ by lidé žili v neustálém pohybu směrem k budoucnosti, což by mohlo vést k obrovské rychlosti inovací a změn. Kultura by byla orientována na neustálý pokrok, což by mohlo vytvářet napětí mezi těmi, kteří jsou ochotni přijmout změny, a těmi, kteří by toužili po stabilitě a kontinuitě. Mnozí by se možná cítili ztraceni nebo znejistění v neustálých změnách, což by vedlo k hlubším otázkám identity a smyslu života. Kvantové počítače by mohly přinést neuvěřitelné možnosti analýzy a zpracování informací na globální úrovni, což by znamenalo, že všechny rozhodnutí a procesy by byly neustále monitorovány a optimalizovány. Tento globální dohled by mohl zaručit efektivitu a minimalizaci chyb, ale zároveň by mohl vést k nebezpečí centralizace moci a omezování individuálních svobod.
Lidé by byli pod neustálým tlakem přizpůsobovat se novým algoritmům a systémům, které by se snažily optimalizovat nejen ekonomické procesy, ale i lidské chování. Bez možnosti vrátit se zpět by morálka a etika mohly nabýt rigidnějšího charakteru. Každé rozhodnutí by neslo těžší důsledky, protože by nebylo možné se vrátit a napravit chyby. To by mohlo vést k tomu, že by byla vyvinuta nová forma „odpovědnosti“ možná i „neúprosnosti“, kde by lidé byli nuceni plánovat a jednat s extrémní opatrností, protože následky jejich rozhodnutí by byly nezvratné. V tomto světě by historie mohla být vnímána jinak, protože minulost by nemohla být znovu prozkoumána nebo využívána pro budoucí rozvoj.
To by vedlo k tomu, že lidé by možná ztratili hlubší pochopení pro své kořeny a kulturní dědictví, což by mohlo oslabit pocit kolektivní identity a kontinuity. Kulturní dědictví by bylo spíše zjednodušené na to, co je praktické pro aktuální potřeby společnosti. Politické a ekonomické systémy by byly pod vlivem neustálých inovací, což by mohlo vést k hyper konsolidaci a globální centralizaci moci. Ekonomické struktury by byly optimalizovány pro rychlý růst, což by ale mohlo mít nečekané a destruktivní vedlejší efekty, protože změny by nebyly možné vrátit. Mohly by vzniknout masivní sociální nerovnosti, protože ti, kteří se nedokázali přizpůsobit, by byli rychle vytlačeni z hlavních systémů. Taková kultura by byla fascinující, ale i vysoce riskantní, protože by ztratila flexibilitu, kterou máme dnes možnost učit se z chyb a vracet se zpět k osvědčeným řešením.
Místo toho by se musela spoléhat na dokonalost rozhodování v reálném čase a nepřetržitý pokrok, což by vedlo k neustálému napětí mezi rychlým pokrokem a stabilitou. Náboženství by zaniklo, protože je to kulturní návrat zpět a zanikla by i sociální politika vycházející z náboženského humanismu. To je velmi zajímavý postřeh. Pokud bychom žili ve společnosti, kde by bylo možné pouze jít dopředu a návrat k minulosti by byl nemožný, náboženství by skutečně mohlo mít problém přežít. Mnohá náboženství a jejich rituály jsou založena na myšlenkách o návratu k nějaké „ideální“ minulosti, k základním morálním hodnotám, které jsou předávány z generace na generaci. Kdyby společnost byla zaměřena výhradně na pokrok, tedy na neustálý pohyb vpřed, mohlo by se to dostat do konfliktu s tradičními náboženskými představami o hledání „věčných pravd“ nebo snaze vrátit se k původnímu stavu světa.
Pokud by společnost byla úplně zaměřena na technologický pokrok a globální kontrolu, náboženství, které často spočívá na odkazech k minulosti a duchovní cestě zpět k nějaké předpokládané „dokonalosti“, by mohlo být vnímáno jako zastaralé. Bez možnosti vracet se k minulosti by zanikla i náboženská víra v posmrtný život nebo v návrat k „božímu království“. Náboženské hodnoty a myšlenky, které by byly proti neustálé změně a pokroku, by byly považovány za překážku efektivity a pokroku. Sociální politika vycházející z náboženského humanismu, která klade důraz na pomoc potřebným a zachování morální odpovědnosti, by v tomto světě pravděpodobně ztratila svůj základ. Pokud by vše bylo řízeno na základě efektivity a pokroku, nemuselo by být místo pro tradiční formy sociální podpory, které jsou často spojené s náboženskými hodnotami jako soucit, odpuštění a péče o slabé.
Bylo by možné, že by vznikly nové formy „sociální politiky“, které by se více soustředily na optimální alokaci zdrojů, ale ty by pravděpodobně neměly tu lidskou, hodnotově orientovanou stránku, kterou známe dnes. Na druhou stranu, pokud by náboženství a tradiční sociální politika zanikla, mohlo by to otevřít prostor pro vznik nových forem spirituality, které by byly více kompatibilní s pokrokovým, technologickým světem. Možná by vznikla nová filozofie, která by vycházela z pokroku, kde by jednotlivci nacházeli smysl v neustálé evoluci, sebezdokonalování a přizpůsobování se novým podmínkám. Etika by byla pravděpodobně založena na tom, jak maximalizovat užitek a efektivitu v rámci nových technologických možností, přičemž morální otázky by byly formulovány jinak než dnes.
V takové společnosti by bylo možné, že by lidé hledali smysl života v samotném pokroku a neustálém zlepšování sebe sama, což by mohlo mít za následek změnu pohledu na to, co znamená být „dobrým“ člověkem. Místo toho, aby byl kladeno důraz na náboženskou spásu nebo tradiční formy společenské odpovědnosti, by se morální imperativ mohl soustředit na optimalizaci a maximalizaci pokroku, což by vedlo k jiné koncepci spravedlnosti a lidských práv. Zaniknutí náboženství a tradiční sociální politiky by tedy znamenalo radikální změnu hodnotového rámce společnosti, kde by nové formy víry a etiky vycházely z pokroku a technologických možností, a to by výrazně ovlivnilo, jak by lidé vnímali svou existenci a vztah k ostatním. Celkově by to vedlo k jiné představě „humanismu“, kde by primární roli hrály hodnoty jako efektivita, inovace a neustálý rozvoj.