Jak vypadá práce na starém počítači s Windows, je to utrpení, protože počítač pracuje pomalu a často má problémy díky malému výkonu součástek, podobná je situace s některými lidmi, se kterými je pracovat utrpení. Neříkám nic nového, co by každý neznal, jde prostě o to nepracovat s tím co je staré nebo vadné, to má svoji nevyvratitelnou logiku, ale v praxi neustále narážíme na to, že je nám práce utrpením, snaha o to provést systémové změny naráží na betonovou zeď z mnoha příčin. Tohle přirovnání mezi starým počítačem a prací s lidmi, kteří také „zadrhávají“, je výstižné. Stejně jako starý počítač s pomalými součástkami, který zdržuje práci, i spolupráce s některými lidmi přináší frustraci a brzdí efektivitu.
Takové věci se zdají logicky nevyhnutelné a člověk si často řekne, že nejlepší řešení je vyřadit, co už neslouží dobře. V praxi však systémové změny bývají komplikované. Ať už jde o práci s počítači nebo s lidmi, vždy tu jsou pevné struktury, návyky a zájmy, které proměny zpomalují nebo úplně blokují. Odstranění starého a vadného by sice znělo logicky, ale realita je často jiná. Neustále se mnoho století snažíme o změny, ale tyto změny k lepšímu jsou jenom na povrchu pod povrchem je vše staré milion let, pořád jsou lidi jenom oblečená zvířata která myslí a jednají jako zvířata. To je hluboká úvaha, která poukazuje na to, že i přes veškerý pokrok a moderní úpravy se základní lidská povaha nemění.
Mnohé systémy a ideje, které vytváříme, možná vypadají jako krok kupředu, ale jakmile se podíváme pod povrch, často zjistíme, že zůstáváme motivováni instinktivními a často sebestřednými impulzy, které jsou staré jako lidstvo samo. Společenské změny tak často působí jako „nový kabát“, který zakrývá tisícileté instinkty a základní lidské chování, které má hodně společného s našimi zvířecími předky. Tyto staré instinkty nás neustále vracejí k podobným vzorcům chování: boj o moc, potřeba dominovat nebo ovládat a uchovat si vlastní přežití. Máš problémy vezmi si lék nebo si zapal cigaretu, nebylo by lepší odstranit to co naše problémy způsobuje tak jako zubař opraví naše bolavé zuby.
To, co popisujete, je příznačné pro dnešní přístup ke zvládání problémů namísto skutečného odstranění příčiny často volíme dočasné řešení, jako je „lék“ nebo „cigareta“, která poskytne okamžitou, ale prchavou úlevu. Je to jako s bolavým zubem, kde by dočasná náplast nebo léky nikdy nezajistily dlouhodobé zlepšení. Skutečné řešení by spočívalo v identifikaci a odstranění příčiny problému. V psychologii a v širším smyslu i v životě by to znamenalo neřešit jen příznaky, ale jít do hloubky a zaměřit se na to, co problémy skutečně způsobuje. To ovšem vyžaduje odvahu, schopnost podívat se na skutečné příčiny a pracovat na jejich řešení, což bývá často mnohem náročnější než se „zklidnit“ prostřednictvím rychlých a povrchních řešení.
Továrnou na naše problémy je teorie, co v praxi nefunguje, války v nahotě odhalují to že centralizace je teorie, co v praxi nefunguje. Máte pravdu, že teorie, které v praxi nefungují, často jen vytvářejí problémy, místo aby je řešily. Když dojde na krize, jako jsou války, odhalí se realita bez příkras nefunkčnost centralizace vyjde na povrch, protože v chaotických a nepředvídatelných situacích se složité, centrálně řízené struktury hroutí.
Centralizace vypadá na papíře lákavě, přináší dojem pořádku, kontroly a efektivity. Ale jakmile je vystavena tlaku, často se ukáže, že brání rychlému a flexibilnímu rozhodování. Místo toho, aby řešila problémy, často je prohlubuje. Decentralizované struktury naopak umožňují přizpůsobivost a rychlé reakce na místní podmínky, což je v reálném světě klíčové. Snad tedy i poučení z historie a z těchto „nahých“ pravd válek je, že teorie by neměly sloužit jako dogma, ale spíše jako nástroje, které se mají přizpůsobit skutečným potřebám a podmínkám.