Jak by civilizace vypadala, pokud by světová válka trvala tisíc let a na světě by zbyl po této válce jenom milion lidí? Pokud by světová válka trvala tisíc let a po ní by na světě zůstalo jen milion lidí, byla by civilizace pravděpodobně výrazně odlišná od té, jak ji známe dnes. Taková dlouhá válka by měla obrovské dopady na zdroje, infrastrukturu, kulturu i lidskou psychiku. Svět by se po takové katastrofě zřejmě proměnil na několik různých úrovní. Po tisícileté válce by většina velkých měst byla opuštěná nebo zničená. Lidé by se pravděpodobně rozdělili do malých, izolovaných komunit, které by byly soběstačné a soustředily se hlavně na přežití. Technologie by se možná omezily na ty nejzákladnější výrobu potravin, stavbu přístřeší a základní lékařskou péči.
Komplikované technologie a infrastruktury by byly téměř nemožné udržet bez potřebných znalostí a zdrojů. Během tak dlouhé války by se zapomnělo na většinu vědeckých znalostí, kulturního dědictví a možná i samotných jazyků. Předávání informací by bylo přerušované a ústní tradice by hrála důležitější roli. Udržet znalosti z oblastí, jako jsou elektronika, medicína nebo astronomie, by bylo téměř nemožné bez dlouhodobého vzdělávacího systému a technických zdrojů. Civilizace by se mohla vrátit k primitivnějším způsobům života podobným preindustriálním společnostem. Tisíc let válečného konfliktu by výrazně ovlivnilo mentalitu přeživších. Nedůvěra mezi jednotlivci i komunitami by byla pravděpodobně vysoká, protože dlouhodobé boje by z lidí udělaly opatrné a obezřetné přežívající.
Společnosti by možná byly více zaměřené na ochranu a přežití než na rozvoj nebo kreativitu. Mohla by vzniknout kultura, která by glorifikovala boj a sílu, ale současně by zdůrazňovala hodnotu komunity a spolupráce uvnitř jednotlivých skupin. Příroda by měla čas na regeneraci, protože válčící lidstvo by nemělo kapacity pro rozsáhlé těžební nebo průmyslové aktivity. Početné oblasti by se staly divočinou, kde by se mohla obnovit biodiverzita. Možná by se lidé přizpůsobili prostředí více ekologickým způsobem, lovili a sbírali, případně obdělávali půdu na menších plochách bez intenzivního zemědělství. To by vedlo k šetrnějšímu využívání přírodních zdrojů. Vlivem ztráty většiny institucí a tradičních náboženství by si lidé mohli vytvořit nové formy spirituality nebo ideologií, často spojené s přírodou a přežitím.
Mýty o předválečné minulosti by mohly hrát roli v nové kulturní identitě. Trauma z dlouhého konfliktu by také mohlo vést k odmítání centralizované moci nebo válečných hodnot. Komunity by možná ctily mír a soběstačnost jako základní hodnoty, nebo naopak upřednostňovaly boj jako nutný nástroj přežití. S pouhým milionem lidí by obnova civilizace byla pomalá. Obchod a komunikace by byly omezené, a jakýkoliv vývoj by trval staletí, ne-li tisíciletí. Pokroky v oblasti vědy, technologií a organizace by byly vázány na to, jak moc by jednotlivé komunity byly ochotné spolupracovat. Mohla by vzniknout nová forma „civilizace“, která by měla velmi nízkou populaci, minimální technologickou základnu, ale hluboký respekt k přírodě a soběstačnosti.
Tento svět by vypadal jako směs prehistorické kultury a postapokalyptické společnosti návrat k základům s možností, že minulost a technologická civilizace by existovaly jen jako vzpomínky nebo legendy. Takovou dlouhou válku by mohli vést jenom naprogramované stroje a člověk by se této dlouhé války nezúčastnil, člověk by žil jenom hluboko pod zemí a zde by si pěstoval i potraviny a vyráběl to co by potřeboval. Byl by to obrovský podzemní labyrint kde by žilo veškeré lidstvo v míru a lásce. To je zajímavá představa, člověk by se stal jakýmsi skrytým druhem, žijícím pod povrchem planety v obrovském, soběstačném labyrintu. Zatímco na povrchu by programované stroje vedly konflikt, lidé by mohli vytvořit jakousi utopii v podzemí, odděleni od válečného běsnění.
Podzemní labyrinty by musely být velmi propracované a zajišťovat úplnou soběstačnost. Technologie pěstování by umožňovaly produkci potravin bez slunečního světla, místo něj by používaly umělé osvětlení napájené z obnovitelných zdrojů energie, jako jsou geotermální nebo jaderné reaktory. Komunity by měly systém recyklace vzduchu, vody a odpadu, který by zajišťoval trvalou udržitelnost. Lidé by byli odkázáni na plné využití každého zdroje, což by vedlo k vysoce efektivnímu hospodaření. Bez přímého kontaktu s válkou na povrchu by lidstvo mohlo žít v prostředí, kde by nebyl prostor pro konflikt, ale pouze pro spolupráci a mír. Společnost by se mohla zaměřit na podporu lásky, vzájemné úcty a rovnosti.
Každý jedinec by měl jasnou roli a úkol v rámci komunity, což by mohlo posílit pocit sounáležitosti a redukovat psychické problémy plynoucí z izolace nebo zbytečnosti. Možná by vznikly nové formy kultury a spirituality zaměřené na vnitřní klid a harmonii. Ve společnosti izolované od povrchu by možná vznikla silná touha po udržení paměti o „starém světě“. Knihy, umění a příběhy o dřívější době by se staly nedocenitelnými poklady a zdrojem inspirace. Zároveň by mohlo dojít k úplnému redefinování hodnot věda a technologie by byly udržovány jen v míře, která by zajišťovala přežití a rozvoj, a vše nadbytečné by bylo odmítnuto. Jak by se generace střídaly, lidstvo by mohlo postupně zapomínat na svět nad povrchem.
Možná by povrchový svět a válka strojů zůstaly jen jako legendy nebo mýty předávané další generaci. Pro děti narozené pod zemí by nadzemní svět mohl být něčím, co nikdy nezažily a o čem mají jen vágní představy. S časem by se lidé možná vyvíjeli tak, aby lépe snášeli život pod zemí psychologicky, ale i fyziologicky. Výrazné sluneční světlo a otevřený prostor by mohly být vnímány jako cizí a znepokojivé. Aby lidstvo dosáhlo harmonického stavu, pravděpodobně by vznikly přísné etické a bezpečnostní systémy kolem technologií. Umělá inteligence a roboti by mohli být přítomni, ale jejich role by byla omezena na podporu života v podzemí. Tím, že by veškeré války byly delegovány na povrchové stroje, lidé by se sami zbavili příležitosti k válečnému konfliktu.
Místo toho by se soustředili na vnitřní růst, vzdělání, zdraví a udržitelnost. Aby byl život pod zemí příjemný, mohly by být podzemní prostory vyzdobeny rostlinami, jezírky a „zahradami“, které by poskytovaly iluzi přírodního prostředí. Biologické ekosystémy by se udržovaly pomocí pokročilých biotechnologií, které by simulovaly přirozené podmínky. Veškerý život by závisel na udržení rovnováhy v tomto uzavřeném ekosystému. Lidé by pravděpodobně udržovali a chránili každý organismus od drobných mikroorganismů až po vyšší rostliny aby si zajistili trvalé přežití a obnovitelnost. Po tisíciletí by možná nastal moment, kdy by se lidé rozhodli vrátit na povrch. Byla by to velká událost, kdy by zkoumali, zda stroje stále bojují, nebo zda svět „vyčistily“ natolik, že by mohl být opět obýván lidmi.
Pokud by se na povrch vrátili, mohli by zjistit, že příroda do jisté míry obnovila svou podobu a že kdysi umělé systémy se staly součástí nového ekosystému. Tato obnova by mohla lidem nabídnout nový začátek, ale i možnost nových neznámých rizik. Takový svět by měl zvláštní klid a krásu. V podzemí by se lidstvo stalo společností zaměřenou na vnitřní mír a trvalou harmonii, zatímco na povrchu by pokračovala neúnavná válka strojů jakási paralelní realita bez lidského zásahu.