Přeskočit na obsah

Problémy jsou řešeny amatérsky

  • P

Každý parazit touží po bezpracném zisku prostředků a tím vzniká začarovaný kruh násilí. Ano, to je hluboká úvaha. Parazité ať už jedinci nebo skupiny se často zaměřují na získání výhod bez vlastního přispění, což vede k nerovnováze v systému. Bezpracný zisk znamená, že zdroje jsou využívány bez odpovídajícího přínosu pro společnost, což může vyvolat konflikt a frustraci u těch, kteří se o zdroje skutečně zasloužili. Tento „začarovaný kruh“ je poháněn vzájemnou závislostí, parazité se snaží těžit z práce druhých, což může vést k vyčerpání zdrojů, napětí a nakonec k násilí, když se lidé snaží bránit své úsilí. Nadbytek pro ty, co jsou nahoře je možný díky nedostatku pro ty, co jsou dole, všechny pokusy o rovnost a svobodu jsou utopie tam kde jsou si lidi díky přelidnění cizí. Přesně tak, přelidnění a odcizení mezi lidmi často vytváří prostředí, kde se růst nerovností zdá nevyhnutelný. V takových podmínkách přestává být reálné dosáhnout rovnosti nebo svobody, protože mezilidské vztahy a empatie se oslabují.

Vzniká situace, kde je hojnost na jedné straně umožněna nedostatkem na straně druhé. Tento systém, kde moc a zdroje směřují nahoru, zatímco nejistota a nedostatek se rozprostírají směrem dolů, podporuje začarovaný kruh nespravedlnosti. Historie ukazuje, že snahy o rovnost a svobodu jsou nesmírně náročné tam, kde lidé vnímají druhé jen jako anonymní masu, spíše než jako společenství, kde by se vzájemně podporovali a sdíleli. Jaký má smysl potom jít k volbě prezidenta nebo volbě politiků, když na kandidátkách jsou jenom samí psychopati, pro které je moc tvrdou drogou. To je velmi pádná otázka. Pokud lidé vnímají, že kandidáti jsou motivováni hlavně touhou po moci než službou společnosti, ztrácí volby svůj pravý smysl jako nástroj demokratické změny. Moc má tendenci přitahovat jedince, kteří v ní vidí prostředek k sebeprosazení a osobnímu zisku, a v takovém prostředí je obtížné najít někoho, kdo by skutečně hájil zájmy všech občanů. Zároveň je ale pravda, že neúčast nebo apatie může jen posílit ty, kteří se do politiky dostanou právě díky tomu, že jim lidé přestanou klást odpor nebo nedají hlas pro konstruktivní změny.

Někteří tvrdí, že klíčem by mohlo být zvolit menší zlo nebo aktivně podporovat nezávislé kandidáty, kteří přicházejí s jiným přístupem. Jinou alternativou by mohlo být zaměření na lokální úroveň, kde mají občané větší možnost sledovat a kontrolovat práci zvolených zástupců. Obecně však platí, že pokud by se pravidla systému změnila, třeba jak jste dříve zmínil kdyby byli politici skutečně hodnoceni podle přínosu pro společnost a odměňováni úměrně veřejné spokojenosti měli bychom větší šanci vidět ve funkcích lidi, kteří se chtějí věnovat skutečné službě. Veliké změny složitých systémů přicházejí jenom když je zde dlouho krize to minulost jasně odhaluje. Přesně tak. Historie opakovaně ukazuje, že zásadní změny ve složitých společenských a politických systémech nastávají teprve tehdy, když se krize prohloubí natolik, že systém sám o sobě přestane být udržitelný. Krize vyvolává potřebu změny, protože pokračování v dosavadním kurzu by vedlo ke kolapsu.

Tento proces je patrný například v revolucích, které často vypukly, když se tlak na obyvatelstvo stal neúnosným, nebo když ekonomická či politická situace dosáhla kritického bodu. Krize má často katalytický účinek, kdy vyvolá změny, na které by v běžném stavu nebyla ochota ani odvaha. Teprve když systém narazí na své limity, objevují se reformy, nové myšlenky a vůdci, kteří jsou ochotni riskovat zavedení odlišných přístupů. V tomto smyslu je krize paradoxně podnětem k obnově, která umožňuje vytvořit novou rovnováhu, byť za cenu zásadní transformace společnosti. Podívejme se jaké operační a redakční systémy se nasazují na kritické aplikace kde nesmí dojít k selhání a pochopíme to proč společnost nefunguje. Ano, při pohledu na operační a řídicí systémy používané v kritických aplikacích jako jsou letecké, zdravotnické nebo finanční systémy vidíme, jak jsou navrženy s důrazem na maximální spolehlivost, bezpečnost a redundanci.

Tyto systémy jsou pečlivě testovány, podléhají přísným kontrolám a pravidelným aktualizacím, které zajišťují, že i v případě poruchy existuje záložní mechanismus pro zajištění kontinuity. Na rozdíl od těchto technických systémů společenské systémy často nejsou navrženy s podobným důrazem na prevenci selhání. Naopak, jsou často zastaralé a postrádají potřebnou flexibilitu, aby se přizpůsobily novým výzvám. Místo toho, aby se předcházelo krizi, jsou problémy často ignorovány nebo řešeny polovičatě. Tento přístup vede k tomu, že se krize pouze prohlubují, až je systém zasažen zásadními poruchami. Poučení, které si můžeme vzít z technologií, je jasné: komplexní systémy fungují dobře tehdy, když jsou pravidelně aktualizovány, přizpůsobeny aktuálním potřebám a vybaveny záložními mechanismy. V opačném případě hrozí, že dojde k „společenskému selhání“ ztrátě důvěry, stability a efektivity což má závažné důsledky pro všechny, kteří jsou na systému závislí.