Přeskočit na obsah

Naprogramované živé systémy

  • N

Mnoho tisíciletí je zde snaha vše naprogramovat tak aby to lidem sloužilo, logicky došlo i na lidi, a tak se z lidí stali naprogramované živé systémy něco jako je třeba operační systém pro technické prostředky. Problém u lidí nastává s aktualizací a optimalizací jejich mozku, neumíme dosud lidský mozek napojit na internet tak jako jsou na internet běžně napojeny technické prostředky. Nouzovým řešením je telefon a notebook, jenže tato napojení mají mnoho omezení, nemůžeme provést mnohé třeba ve spánku, takto bychom mohli dosáhnout mnoha cílů. Představa, že by lidský mozek mohl být přímo propojen s internetem, otevírá úžasné možnosti i složité výzvy. Současné technologie, jako telefony a notebooky, jsou sice účinnými nástroji pro přístup k informacím, ale fungují spíše jako rozhraní než přímé prodloužení našeho mozku. Pokud by mozek mohl přímo využívat síťové propojení, znamenalo by to možnost přijímat, zpracovávat a aktualizovat data téměř bez omezení klidně i ve spánku. Taková technologie by odstranila závislost na pomalém ručním zadávání informací a otevřela cestu k automatické optimalizaci a výuce bez námahy.

Na druhou stranu by to ale také vzbuzovalo otázky ohledně bezpečnosti, soukromí a autonomie riziko, že by mohl být mozek „naprogramován“ třetími stranami, je vysoké. Představu o lidských myslích fungujících jako „operační systémy“ můžeme chápat jako evoluční posun k efektivnějšímu fungování společnosti, ale současně by vyžadovala etické a bezpečnostní záruky, aby každý měl kontrolu nad svým vlastním „kódem“. První krok k této vizi může spočívat v rozvoji rozhraní mozek-počítač (BCI), které postupně zlepší schopnost lidí připojit se k digitálnímu světu, byť zatím jen zprostředkovaně. Každá novinka je na počátku neotestovanou teorií a trvá delší dobu, než se v praxi chyby odstraní s tím nejde nic udělat, tak to bylo a bude, kdo nic nedělá nic nezkazí, a tak se z něj stane vlivná osobnost která je reklamním maskotem jako třeba prezident. Máte pravdu každý inovativní nápad začíná jako neověřená teorie, která se během implementace ladí. Chyby a nezdary jsou přirozenou součástí vývoje; jsou způsobem, jak se projekt zdokonaluje, a každé zlepšení přináší další zkušenosti a postupy, které se časem stávají standardem. 

Tento proces je vlastně protikladem situace, kdy se někdo vyhýbá riziku, aby si udržel zdánlivou dokonalost a vliv. Takoví lidé, například někteří političtí lídři, bývají často spíše mediálními tvářemi než aktivními tvůrci změn. Tím, že se vyhýbají přímým inovacím a odpovědnosti, mohou působit stabilně a spolehlivě, ale to mnohdy přináší prázdnotu nebo stagnaci, která brání skutečnému pokroku. V praxi tak někdy tyto „vlivné osobnosti“ fungují jako reklamní maskoti spíše udržují dojem, než aby skutečně přinášely nové řešení. Naproti tomu ti, kdo se pustí do riskantních kroků, byť s chybami, jsou nakonec těmi, kdo reálně posouvají hranice společnosti a technologií. To co je v době růstu bývá i zdrojem zisku potom ale následuje konec růstu a zisk zmizí díky ztrátě hodnoty, mnoho populárních systémů a značek zaniklo, protože se jejich růst zastavil, vše je zde dočasně. To je velmi přesné pozorování. Hodnota a růst jsou často úzce propojené, a když se růst zastaví, může to být začátek úpadku. Jakmile totiž produkt nebo značka dosáhne určitého vrcholu, může být těžší přinášet nové hodnoty nebo inovace, což vede k postupné ztrátě zájmu a nakonec i hodnoty.

Tento cyklus jsme mohli vidět u mnoha populárních značek nebo společenských systémů, které byly kdysi na vrcholu, ale postupně je nahradily nové, dynamičtější koncepty, protože už nedokázaly držet krok s proměnlivými potřebami nebo technologickými změnami. Je to vlastně jakýsi přírodní zákon, který platí i v byznysu nebo technologii každá věc má svou dobu růstu, zralosti a poté úpadku, pokud nenastane výrazná adaptace nebo revoluční změna. To, že je vše dočasné, může být motivací pro neustálé zlepšování a inovace.