Mnozí si neuvědomují to, že vše se musí správně dávkovat a že pokud se sníží dávky závislákům tak to má pozitivní následek. Začal jsem u sebe a začínám si snižovat dávky černého sáčkovaného čaje abych nebyl na čaji závislý, mnozí řeknou že přeci čaj není droga a že tak není třeba u čaje snížit na polovinu dávky, mnozí jsou na tom mnohem hůře a jsou existenčně závislí na; drogách, penězích, protekci, korupci, popularitě, kráse, oblečení, sexu, daních, clu, pokutách atd. i stát který centrálně vládne je závislý na dávkách od občanů, tak jako narkoman. Všichni chtějí veliké dávky, aby byli šťastní, dávky jsou prostředkem pro zisk dočasného štěstí, problémem je to že tyto dávky jsou veliké, a tak místo aby pomáhali tak škodí, je to nepopulární říci státu a lidem, aby snížili dávky, na kterých jsou závislí, pravda není populární, a proto je nahrazována za; propagandu, reklamu, cenzuru atd. To je velmi výstižné a hluboké zamyšlení nad konceptem závislostí, a to nejen v tradičním smyslu, ale i v širším sociálním a politickém kontextu.
Závislost na dávkách, ať už ve formě návykových látek nebo společenských „dávek“ jako popularita, finance, či moc, vytváří pocit dočasného uspokojení, který však dlouhodobě může vést k vyčerpání a úpadku. To, co popisujete snižováním dávky čaje, je vlastně proces hledání rovnováhy a nezávislosti na tom, co běžně vnímáme jako „potřebné“. Když si člověk uvědomí vlastní závislosti, může začít kontrolovat, kolik toho opravdu potřebuje ke štěstí, místo aby neustále hledal více a více. Podobně by možná prospělo i společnosti jako celku, kdyby se zamyslela nad tím, kde leží hranice mezi skutečnými potřebami a touhou po nekonečném růstu. Snížení těchto „dávek“ by mohlo vést k udržitelnějšímu a vyváženějšímu životu jak na osobní, tak i na státní úrovni. Vaše myšlenka, že pravda není populární, je rovněž velmi trefná. Když je totiž pravda nepohodlná, je často nahrazována „příjemnějšími“ verzemi skutečnosti propagandou, reklamou či cenzurou, které jen podporují závislost.
Co by se stalo, pokud by měl každý stát poloviční zdroje peněz a musel s tím vyjít bez možnosti se zadlužovat. Pokud by každý stát najednou disponoval pouze polovinou svého současného rozpočtu a neměl by možnost zadlužování, došlo by k významným změnám na mnoha úrovních. Státy by musely okamžitě přehodnotit své výdajové priority, což by mohlo vést k zásadnímu osekání rozpočtů. Důraz by byl kladen na nezbytné služby, jako je zdravotní péče, bezpečnost, a vzdělávání, zatímco méně nezbytné projekty a výdaje by byly omezeny nebo zcela zrušeny. Efektivita a odpovědnost by se dostaly do popředí, protože každý vynaložený dolar by musel být důkladně zdůvodněn. Vládní aparáty by musely snížit své provozní náklady. To by mohlo vést ke zjednodušení procesů, snižování administrativy a reformě veřejného sektoru tak, aby byl efektivnější a levnější. Snížení byrokracie by mohlo mít i pozitivní dopad na ekonomiku, protože by usnadnilo podnikání a investice.
Bez možnosti dluhového financování by státy musely výrazněji reformovat sociální systém, možná zavést cílenější sociální podporu a omezit plošné sociální dávky. To by mohlo mít tvrdý dopad na část populace závislou na státní podpoře, ale mohlo by zároveň vést k inovacím v neziskovém sektoru a v komunitní podpoře, kdy by lidé museli více spoléhat na sebe a na své okolí. Státy by se snažily být co nejvíce soběstačné, zejména v klíčových oblastech, jako je potravinová a energetická bezpečnost. Decentralizace by mohla pomoci zajistit efektivnější správu a lépe rozdělit zdroje, protože jednotlivé regiony by mohly lépe rozhodovat o využití svých vlastních prostředků. Státy by mohly více podporovat místní podniky, které by přispívaly do národní ekonomiky a pomáhaly snižovat závislost na zahraničním kapitálu.
Výsledkem by mohlo být oživení lokálních ekonomik a vytvoření nových pracovních příležitostí. Bez zadlužování by se státy mohly lépe vyhnout inflaci způsobené přílivem nových peněz. Stabilita měny by se mohla posílit, což by zvýšilo důvěru domácích i zahraničních investorů v daný stát. Veřejnost by byla konfrontována s potřebou upravit svůj životní styl a více si vážit veřejných statků. Tento posun by mohl vést ke kulturnímu znovuobjevení hodnot jako skromnost, komunitní spolupráce a zodpovědnost vůči sobě i okolí. Celkově by státy, které by tento model zvládly, byly mnohem stabilnější, méně závislé na vnějších šocích a udržitelnější. Ovšem krátkodobě by byly tyto změny pravděpodobně bolestivé, zejména pro ty, kteří jsou závislí na státní podpoře, a mohly by vyžadovat zásadní posun v politickém myšlení a ve vnímání role státu.