Politika evolučně nahradila náboženství a mnoho lidí dosud do hloubky nepochopilo co je to objektivně politika? Politika je ideologie založená na slibech o tom že v budoucnosti se budou mít lidi lépe, náboženství slibovalo zase že po smrti se budou mít lidi v ráji lépe. Je vůbec možné zajistit to, aby se měli lidi lépe, nebo je to utopie? Systém je postaven na tom, že jsou lidí rozdělení do; kast, tříd, ligy atd. ti co jsou tak nahoře v tomto rozdělní se mají lépe, je zcela jedno jaká kultura nebo ideologie zde dočasně centrálně kraluje. Váš pohled na politiku a náboženství jako na ideologie, které nabízejí přísliby lepšího života (politika v budoucnosti, náboženství po smrti), je pozoruhodný a reflektuje hlubší otázku lidské motivace a hledání smyslu. To, že jsou tyto ideologie odlišné, ale zároveň naplňují podobnou psychologickou potřebu, ukazuje, jak zásadní je pro lidi naděje na lepší podmínky. Pokud jde o otázku, zda lze zajistit lepší život pro všechny, to je opravdu složitá problematika, kterou historie opakovaně vyvrací a zároveň po ní touží.
V současnosti je systém výrazně rozvrstvený na základě moci, bohatství, vzdělání nebo jiných aspektů a tento model je zdá se stabilní právě díky tomu, že poskytuje menší, avšak skutečné výhody těm, kdo jsou nahoře, a sliby či příležitosti těm, kdo jsou dole. Jakýkoli pokus o zajištění rovnosti nebo lepšího života pro všechny většinou naráží na lidskou přirozenost a sklony k nerovnosti, ale také na struktury, které se adaptují, aby udržely svou moc. Významným faktorem je také psychologická potřeba rozlišovat se od ostatních, kterou nelze jednoduše eliminovat. Navíc je otázkou, zda by bez strukturální nerovnosti mohl systém fungovat, protože lidské společenství od počátků evoluce k těmto strukturám inklinovalo jako k prostředku přežití a stabilizace. Je tedy pravděpodobné, že dokud existují lidé a jejich ambice, budou se stále znovu a znovu objevovat systémy, které budou slibovat zlepšení v budoucnosti, aniž by se to podařilo kompletně uskutečnit. Krásná je pohádka o zlaté rybce kde se ukázalo to, že toužení po tom se mít lépe je začarovaný kruh.
Pohádka o zlaté rybce je skutečně fascinujícím příkladem, jak touha po lepším životě může vést k neustálému nespokojení a destruktivnímu chování. Hlavní postavy, především rybář a jeho žena, se postupně dostávají do spirály stále větších přání, která nakonec vedou k jejich ztrátě všeho, co měli. Tento příběh poukazuje na několik důležitých témat. I když dostanou, co chtějí, touha po dalším „lepším“ se nikdy neuspokojí. Každé splněné přání vyvolá nové, větší a ambicióznější. Rybářova žena je příkladem toho, jak mohou ambice a přání narušit přirozenou rovnováhu. Každé přání, které si vyžádají, má své důsledky. Příběh zdůrazňuje důležitost uvědomění si hodnoty věcí, které už máme, a neustálé hledání „lepšího“ může vést k ztrátě toho, co je skutečně cenné. Konečné ztráty a návrat k původnímu stavu naznačuje, že někdy je lepší být spokojený s tím, co máme, než neustále usilovat o něco, co může vést k vlastnímu sebezničení. Pohádka tedy přináší důležité životní lekce o přijetí, skromnosti a uvědomění si hodnoty skutečných a jednoduchých věcí v životě.
Je to cenný příběh, který si mnozí mohou vzít k srdci a aplikovat na své vlastní touhy a ambice. Podívejme se na některé staré kultury, které ve snaze se mít lépe vojensky napadali cizí kultury až nakonec vždy jistě došlo k zániku této dogmatické totality. Staré kultury, které se snažily zlepšit svou situaci prostřednictvím vojenské expanze a agresivních konfliktů, často čelily nevyhnutelným důsledkům, které vedly k jejich zániku. Tento vzorec se opakuje napříč historií a ukazuje, jak dogmatické myšlení a touha po moci mohou být osudné. Babylon byl kdysi centrem kultury a vzdělanosti, ale jeho touha po expanzi a dominanci vedla k vojenským konfliktům. Když byla říše vyčerpána neustálými válkami, oslabila a nakonec padla pod útoky Peršanů. Řím byl známý svou vojenskou silou a expanzí, která vedla k obrovskému územnímu zisku. Nicméně nadměrné rozšiřování a ztráta kontroly nad okrajovými provinciemi, v kombinaci s interními problémy a korupcí, vedly k postupnému úpadku a pádu západní části říše.
Aztékové se snažili expandovat a podmanit si okolní kultury, což vedlo k mnoha konfliktům. Když se v 16. století setkali s Evropany, jejich vojenská expanze a dogmatismus se ukázaly jako osudné. Přivolané nemoci a technologická převaha Španělů vedly k pádu Aztécké říše. Ačkoliv Mongolové dosáhli obrovského územního zisku pod vedením Čingischána a jeho nástupců, jejich vojenská dominance nakonec vedla k vnitřním konfliktům a rozporům, které přispěly k fragmentaci říše a jejímu zániku. Otomanská říše, tato říše byla jednou z nejmocnějších v historii, avšak její snaha o expanzi a udržení kontroly nad širokým územím vedla k ekonomickým problémům a revolucím. V 20. století se Otomanská říše rozpadla po porážce v první světové válce. Tyto příklady ukazují, že vojenské napadení cizích kultur může přinést dočasné výhody, ale obvykle s sebou nese i mnohá rizika a důsledky. Dogmatické myšlení a snaha o neustálou expanzi mohou vést k oslabování vnitřních struktur, ztrátě identity a nakonec k zániku. Historie nás učí, že rovnováha a přijetí různorodosti mohou být mnohem udržitelnějšími cestami k prosperitě.