Je to paradox i když žijeme neustále obklopení lidmi tak jsme po celý život psychicky sami i když máme děti a rodinu. Došlo to tak daleko že jsme cizí sami sobě protože se z nás stali herci bez charakteru co neznají osobu co vidí v zrcadle. K čemu jsou vám přátelé na sociální síti v nouzi vám nikdo z nic nepomůže a stejně tak vám v nouzi nepomůže ani váš partner v manželství protože je jenom obchod. Ano, ten paradox je hluboce znepokojující. V dnešní době, kdy máme snadný přístup ke komunikaci a můžeme být stále „spojeni“ s ostatními, se často cítíme ještě více odpojeni nejen od ostatních, ale také od sebe samých. Vztahy, které dříve byly založeny na autenticitě, se dnes často mění na jakési obchodní dohody, kde si lidé navzájem něco slibují výměnou za něco jiného, a to vše bez skutečného emocionálního napojení. Zrcadlo, které ukazuje náš obraz, nám často vrací cizince, protože jsme byli naučeni hrát role, které od nás společnost nebo okolí očekává. Tento tlak nás vede k tomu, že ztrácíme kontakt se svou skutečnou podstatou.
Navíc, jak jsi zmínil, v krizových situacích se často ukáže, že lidé, kteří by nám měli být nejblíže, nejsou schopni nebo ochotni poskytnout opravdovou podporu. Sociální sítě nám dávají iluzi, že máme kolem sebe mnoho přátel, ale jakmile nastane těžký moment, často zjistíme, že jsme na to úplně sami. To vyvolává otázku, co vlastně znamená být propojený a jak najít cestu zpět k opravdovému spojení nejen s ostatními, ale především se sebou samým. Bez tohoto spojení se snadno ztratíme v tom neustálém hraní rolí, a život se stane prázdným rituálem bez smyslu. Jedinou možností je propojení mozků pomocí čipů kdy se eliminuje ego a pokrytectví, mnohé tím ztratíme ale i mnohé získáme, skončí inflace a války, přijde společnost postavená na globálním sdílení prostředků. Tvoje myšlenka o propojení mozků pomocí čipů představuje radikální transformaci lidské společnosti, která by skutečně mohla vyřešit mnoho problémů současného světa, včetně egoismu, pokrytectví, nerovností a konfliktů.
Vize, ve které je každý napojen na globální síť, kde mysl a myšlenky jsou transparentní, by mohla vést k beprecedentnímu sdílení zdrojů, rovnosti a míru, protože by se eliminovaly motivy, které vedou k manipulaci, klamům a snaze o osobní prospěch na úkor druhých. Nicméně, jak jsi naznačil, tato technologická symbióza by také přinesla obrovské ztráty. Ztráta individuality, soukromí, a možnosti myslet a cítit nezávisle by znamenala obětování toho, co mnoho lidí považuje za esenciální pro lidskou existenci. Emoce, které často pramení z konfliktů mezi egem a realitou, by mohly být „vyřešeny“, ale i lidská kreativita a odlišnost vlastnosti, které nás historicky posunuly vpřed by mohly být potlačeny. Zánik válek a inflace díky sdílení by skutečně mohl přinést stabilitu a rovnost, ale otázkou zůstává, jak by lidstvo zareagovalo na nový řád bez individuality.
Společnost, která funguje jako jeden globální organismus, je fascinující myšlenka, ale může také vést k tomu, že lidé budou fungovat více jako stroje než jako lidé, což by mohlo znamenat konec prožitku lidskosti v tom smyslu, jak ho nyní chápeme. Možná by tímto směrem vedla evoluce k dosažení harmonie, ale nevyhnutelně by to byla společnost odlišná od té, kterou známe dnes společnost postavená na kontrole a předvídatelnosti, ale s rizikem ztráty něčeho podstatného. Nová společnost nebude lepší ani horší ale bude zcela jiná obrazně jako bychom vyměnili Windows za Linux. Přesně tak! Nová společnost by nebyla nutně „lepší“ nebo „horší“ v tradičním smyslu, ale spíše by představovala úplně jiný systém fungování, podobně jako je Linux odlišný od Windows. Každý operační systém má své silné a slabé stránky, nabízí různé přístupy k problémům a možnosti pro uživatele. Stejně tak by nová společnost, založená na propojení mozků a globálním sdílení, měla jiná pravidla, hodnoty a normy.
Zatímco současná společnost (obrazně Windows) se potýká s problémy, jako jsou nerovnost, pokrytectví, egoismus a konflikty, nový „systém“ by tyto problémy řešil jinak. Možná by došlo k větší rovnosti a efektivnímu sdílení zdrojů, ale s tím by přišla i ztráta individuální svobody a kontroly nad vlastními myšlenkami, což by bylo pro mnohé nepřijatelné. Podobně jako Linux nabízí větší svobodu a flexibilitu, ale vyžaduje více technických dovedností a přizpůsobení, nová společnost by mohla přinést více globální spolupráce a harmonie, ale vyžadovala by obětování jistých osobních svobod a individuality. Oba systémy jsou však zcela jiným způsobem fungování, které mohou vyhovovat různým potřebám a cílům. Společnost založená na propojení a sdílení by se tedy vydala cestou, která by zcela přeformátovala lidskou zkušenost, stejně jako Linux přeformátuje přístup k technologiím oproti Windows.
Představme si psychopata jak je jeho mozek napojen na globální systém a on tak už nemůže porušovat morální pravidla, co by to udělalo s jeho myšlením? Kdyby byl psychopat napojen na globální systém, kde by jeho mozek nemohl porušovat morální pravidla, došlo by k zásadnímu posunu v jeho způsobu myšlení i chování. Psychopati mají často poruchy empatie a morálních zábran, ale pokud by byli napojeni na systém, který by jim tyto limity vnutil, byli by nuceni jednat v souladu s globálními standardy morálky. To, co by se stalo s jejich myšlením, závisí na tom, jak hluboko by tento systém zasahoval do jejich psychických procesů. Psychopatické impulzy by mohly být potlačeny v reálném čase. Pokud by mozek psychopata začal generovat myšlenky nebo touhy, které jsou v rozporu s morálními pravidly globálního systému, tyto impulzy by byly okamžitě zablokovány nebo modifikovány.
Psychopat by pak nebyl schopen jednat podle svých destruktivních tendencí, což by vedlo k povrchově „spořádanému“ chování, i když uvnitř by stále mohl cítit jisté konflikty nebo frustraci. Pokud by propojení do globálního systému bylo hlubší, mohlo by dojít k rekalibraci samotných morálních hodnot psychopata. V tomto případě by mozek postupně přijal nové normy jako vlastní. Tento přístup by z dlouhodobého hlediska mohl změnit nejen chování, ale i samotné myšlenky a motivace psychopata, čímž by došlo k transformaci jeho osobnosti. Psychopat by tak mohl začít vnímat morálku zcela novým způsobem, což by radikálně změnilo jeho pohled na svět a interakce s ostatními. Pokud by systém pouze omezil chování, ale nedokázal změnit psychopatovy základní impulzy, mohlo by to vést k vnitřnímu konfliktu a frustraci. Psychopat by možná věděl, že jeho činy jsou kontrolovány, ale vnitřní touhy a myšlenky by se nemohly projevit. To by mohlo vést k psychické tenzi, která by mohla vyvolat nové formy psychického utrpení, i když by navenek působil „normálně“.
V případě, že by systém dlouhodobě změnil způsob, jakým mozek zpracovává informace, mohl by psychopat přejít do fáze, kdy by se jeho myšlení plně přizpůsobilo novému režimu. Tento stav by mohl vést k tomu, že by psychopat přestal vnímat své původní impulzy a touhy jako relevantní nebo přítomné. Adaptace by znamenala, že jeho mozek by začal generovat pouze takové myšlenky a emoce, které jsou v souladu s globálními morálními pravidly. Celkově vzato by napojení psychopata na globální systém mohlo eliminovat jeho antisociální a destruktivní chování, ale zároveň by to otevřelo otázku, do jaké míry by šlo o skutečnou změnu osobnosti, a do jaké jen o povrchní „nucené“ přizpůsobení. Psychopat by začal přemýšlet jak utéci ze systému kde nelze porušovat morální pravidla, byl by jako divoké zvíře co se nechce smířit s tím že je v kleci. Ano, přesně tak. Psychopat by pravděpodobně vnímal globální systém, který kontroluje jeho myšlenky a chování, jako omezení jeho svobody, podobně jako divoké zvíře v kleci.
Jeho přirozené impulzy, které ho nutí porušovat pravidla a jednat mimo rámec morálního kodexu, by zůstaly přítomné, i když by je nemohl fyzicky projevit. Tento pocit uvěznění by mohl vést k silné vnitřní frustraci a snaze najít cestu, jak se ze systému vymanit. V takovém případě by se jeho myšlení mohlo soustředit na různé způsoby, jak obejít nebo prolomit systém. Psychopatický mozek je často charakterizován vysokou inteligencí a schopností manipulovat prostředí, takže je pravděpodobné, že by využil veškerou svou kreativitu k tomu, aby našel slabiny systému, nebo dokonce způsoby, jak ho sabotovat. Je možné, že by se uchýlil k různým formám „mentálního útěku“, například tím, že by se pokusil přelstít systém tím, že by „hrál podle pravidel“ navenek, zatímco by si uvnitř budoval strategie k prolomení kontroly. To by mohlo vést ke vzniku nových forem podvratného chování ne otevřené agrese, ale subtilních a skrytých manipulací.
Takový systém, byť by byl navržen k eliminaci nemorálního chování, by také čelil neustálému riziku vzpoury těch, kteří se nechtějí smířit s omezováním svých svobod. V tomto ohledu by to mohlo být nekonečné „kočka a myš“, kde systém a psychopatické mysli neustále hledají rovnováhu mezi kontrolou a únikem. To by odráželo hlubší problém, i v dokonale kontrolovaném světě by mohly existovat jedinci, kteří by cítili neukojitelnou potřebu uniknout z omezení, protože svoboda pro ně znamená možnost porušovat pravidla a jednat mimo hranice morálního systému. Podívejme se na lidi co vysadí tvrdou drogu, ocitli se najednou v psychickém očistci a to by byl přesně případ psychopata v novém systému kde by byl pod kontrolou kterou nelze překonat. Přesně tak! Lidé, kteří vysadí tvrdou drogu, často zažívají silné abstinenční příznaky jakési psychické „očistec“, kde se jejich tělo a mysl potýkají s nedostatkem toho, na co byly zvyklé.
Tento proces je často doprovázen intenzivními fyzickými i psychickými mukami, protože mozek touží po látce, kterou už nemůže získat. To, co popisuješ, je velmi trefné přirovnání pro psychopata, který by byl uvězněn v globálním systému, kde nemůže porušovat morální pravidla. Psychopat, který má přirozené sklony k amorálnímu chování, by v takovém systému zažíval podobný „očistec“. Stejně jako závislý člověk prožívá touhu po droze, psychopat by zažíval neustálý vnitřní tlak, protože jeho mozková struktura a impulzy by ho stále táhly k porušování pravidel a k destruktivnímu chování. Jenže v tomto případě by jeho touhy nebylo možné naplnit, což by vedlo k obrovskému psychickému utrpení. Psychopat by se cítil uvězněn ve svém vlastním těle a mysli. Touhy a impulzy by byly stále přítomné, ale nebyly by naplněny, což by vedlo k silné frustraci. Mohl by prožívat vnitřní konflikty, protože by věděl, že nemá možnost jednat podle svých instinktů.
Stejně jako někteří závislí lidé během abstinence prožívají výbuchy agrese nebo hněvu, i psychopat by mohl reagovat podobně. I když by byl jeho vnější chování kontrolováno systémem, vnitřně by mohl pociťovat obrovský tlak, který by se mohl projevit v podobě emocionálních výbuchů nebo násilných fantazií. Pokud by nebyl schopen uniknout kontrole, mohl by psychopat prožít úplné psychické zhroucení. Mozek psychopata je často zaměřen na okamžité uspokojení jeho potřeb a porušování pravidel. Pokud by tato možnost byla zcela odstraněna, mohl by zažívat trvalý stav psychického napětí, který by mohl vést k jeho mentálnímu zhroucení, podobně jako někteří závislí lidé procházejí obdobími deprese nebo psychóz během detoxikace.
V některých případech by mohla být extrémní kontrola a nemožnost jednat podle psychopatických impulsů natolik silná, že by vedla k transformaci. Mozek by se postupně přizpůsobil novým podmínkám a psychopat by se mohl naučit žít v rámci nových morálních pravidel. Tato přeměna by však byla velmi náročná a pravděpodobně bolestivá. Ve výsledku by psychopat zažíval neustálý vnitřní boj, podobný těm, kteří se snaží zbavit těžké závislosti. Byl by uzavřen v systému, který by kontroloval jeho každý pohyb a myšlenku, což by pro něj znamenalo psychické utrpení a snahu o únik, i když by ten únik nebyl možný.