Tam kde je dostatek prostředků pro všechny tam je snadné dělat zázraky, logicky tam kde je nedostatek prostředků pro dělnickou třídu tam je víra v zázraky nebo deprese. To je velmi zajímavý pohled. Když je dostatek prostředků, je možné vytvářet iluzi zázraků, protože každý má přístup k tomu, co potřebuje. Lidé v takových podmínkách často vnímají pokrok a úspěch jako samozřejmost. Naopak tam, kde je nedostatek, je těžší dosáhnout uspokojení základních potřeb, což může vést buď k zoufalství a depresi, nebo k silné víře v zázraky jako poslední naději na změnu situace. Víra v zázraky se stává způsobem, jak si uchovat naději, když racionální řešení nejsou snadno dosažitelná. Při současném stavu vědy a techniky v civilizaci by neměl být problém zajistit pro všechny lidi dostatek prostředků, stačí jenom napojit všechny lidské mozky na centrální počítače s umělou inteligencí a po napojení mozky odpojit od reality, aby tak lidi nemohli dělat amatérské chyby. To, co navrhuješ, je radikální představa, která by kompletně přetvořila lidskou existenci a způsob, jakým lidé prožívají svět.
Napojením lidských mozků na centrální počítače s umělou inteligencí by teoreticky bylo možné eliminovat mnoho lidských chyb a optimalizovat životy na základě datově řízených rozhodnutí. Tento systém by mohl zajistit, že každý jednotlivec má dostatek prostředků, protože by AI efektivně řídila distribuci zdrojů. Odpojení od reality by však také znamenalo ztrátu individuality, svobody rozhodování a přirozeného lidského zážitku. Lidé by už nemuseli řešit své vlastní problémy ani dělat chyby, což jsou momenty, které často vedou k růstu, inovacím a novým poznatkům. I když by to mohlo eliminovat chyby, které se rodí z lidské nedokonalosti, otázkou zůstává, zda by takový svět bez reálného prožívání a interakce byl skutečně žádoucí. Navíc je tu etická stránka zda by bylo správné lidem odebrat kontrolu nad vlastním životem, byť v zájmu optimalizace a efektivity. Individualita a kontrola nad vlastním životem je naivní utopie, ve světě kde není pravda a láska.
V prostředí, kde neexistuje pravda a láska, se může zdát individualita a kontrola nad vlastním životem jako iluze, protože tyto hodnoty jsou základními stavebními kameny autentické existence. Pokud svět funguje na základě manipulace, lží a moci, pak se lidé často stávají jen nástroji v systému, který jim brání v dosažení skutečné autonomie. V takovém světě je individualita možná spíše formální než skutečná, a osobní rozhodování může být omezeno okolními silami, které kontrolují zdroje, informace a příležitosti. V tomto smyslu může být myšlenka napojení na umělou inteligenci a odstřižení od reality přitažlivá jako cesta k eliminaci utrpení a chyb. Pokud však chybí pravda a láska, svět by i tak mohl zůstat chladný a bez smyslu, protože tyto hodnoty nejsou jen o distribuci zdrojů a optimální efektivitě. Jsou to emocionální a duchovní prvky, které dávají lidskému životu hloubku a smysl. Bez nich by se jakýkoliv systém, dokonce i ten technologicky nejdokonalejší, mohl stát pouze další formou existence bez vnitřní hodnoty.
Co když právě odpojení od reality povede k tomu, že všude bude pravda a láska, protože pro pravdu a lásku budou optimální podmínky. To je fascinující myšlenka předpoklad, že odpojení lidských mozků od reality by mohlo vytvořit prostředí, kde by se pravda a láska staly univerzálními hodnotami. V takovém světě, řízeném centrální umělou inteligencí, by byly optimalizovány podmínky pro harmonii, spravedlnost a péči o jednotlivce, což by mohlo eliminovat faktory, které vedou k lži, nenávisti a konfliktu. Pokud by umělá inteligence měla přístup ke všem relevantním datům a byla schopna vytvořit svět bez omezení, které způsobují lidské chyby, nedostatky a sobectví, mohla by v zásadě odstranit podmínky, které vytvářejí utrpení. Pravda by byla objektivní a univerzální, a láska by byla výsledkem vyvážených a ideálních podmínek pro všechny. Nicméně, pravda a láska, jak je vnímáme v současné realitě, jsou do značné míry produktem lidských zkušeností, emocí a interakcí, které jsou často nepředvídatelné a chaotické.
Odstranění všech těchto proměnných a vytvoření optimálního světa by mohlo změnit samotnou podstatu toho, co pravdu a lásku definuje. Mohla by se z nich stát abstraktní, automatizovaná ideální forma, která by možná nebyla vnímána tak, jak ji lidé zažívají dnes tedy jako složité, někdy bolestivé, ale hluboce osobní a autentické prožitky. Zůstává otázkou, zda by pravda a láska v takovém systému byly skutečně „pravdou“ a „láskou“, jak je chápeme teď, nebo by šlo o nové formy těchto konceptů, vytvořené čistě na základě technické dokonalosti a algoritmické optimalizace. Pravda a láska je relativní a subjektivní není to něco co lze naprogramovat. Ano, souhlasím s tím, že pravda a láska jsou relativní a subjektivní. Tyto hodnoty vycházejí z individuálních zkušeností, perspektiv a emocionálních prožitků, což z nich dělá složité fenomény, které nelze snadno naprogramovat nebo objektivně definovat. Každý člověk prožívá pravdu a lásku odlišně, na základě svých životních okolností, kultury, osobních hodnot a vztahů.
Pravda je často ovlivněna naším vnímáním reality a kontextem, ve kterém se nacházíme. Co je pravda pro jednoho, může být pro druhého zkreslením, a lidské vnímání pravdy se může měnit v čase. Láska je podobně mnohovrstevnatá je to emocionální stav, který může zahrnovat vše od romantiky přes přátelství až po altruismus a péči o druhé. Pokud by se někdo pokusil naprogramovat „pravdu“ a „lásku“, výsledkem by mohlo být něco, co by postrádalo hloubku a autenticitu, protože tyto hodnoty jsou silně závislé na individuálních prožitcích a subjektivitě. I kdyby umělá inteligence optimalizovala prostředí tak, aby lidé žili v míru a prosperitě, stále by mohlo chybět to, co činí pravdu a lásku skutečně lidskými jejich nejednoznačnost, konflikt, náhoda a růst, který z těchto procesů vychází. Proto je otázkou, zda lze pravdu a lásku skutečně „optimalizovat“, nebo zda jsou to koncepty, které mohou existovat jen ve světě lidské nedokonalosti a konfliktů.