U mnohého cena časem pomalu klesá až to nakonec je eliminováno, je toho velmi málo u čeho cena časem roste. Ano, je pravda, že u většiny věcí cena postupně klesá, zejména u spotřebního zboží, technologií a dalších položek, které ztrácejí hodnotu s časem, opotřebením nebo nástupem novějších verzí. Avšak existují určité výjimky, kde cena může časem růst. Mezi takové věci patří například umění, vzácné sběratelské předměty, historické artefakty, drahé kovy, nemovitosti na vyhledávaných místech nebo investice do akcií úspěšných firem. Cena u těchto položek roste buď kvůli jejich omezenému množství, vzácnosti nebo historické a kulturní hodnotě. Je to často spojeno s poptávkou, která převažuje nad nabídkou. Také některé značky luxusního zboží, které jsou považovány za prestižní a vyrábí produkty v omezeném množství, mohou mít hodnotu, která časem roste. Vše u čeho lze stanovit cenu to jsou prostředky na kterých jsme závislí klasikou je zde čas a peníze. Ano, čas a peníze jsou klasickými prostředky, na kterých je většina lidí závislá, protože obě tyto veličiny určují, co si můžeme dovolit a jak efektivně můžeme dosáhnout svých cílů.
Čas představuje omezený zdroj, který nelze obnovit ani koupit, zatímco peníze slouží jako prostředek směny a měřítko hodnoty v moderní společnosti. Vše, co má určitou cenu, je vlastně vyjádřením naší závislosti na těchto prostředcích. Peníze hodnotí hmotné i nehmotné věci, a protože čas je neustále limitovaný, lidé se často snaží vyměnit ho za peníze nebo naopak například když platí za služby, které jim ušetří čas, nebo když pracují, aby vydělali peníze. Celý ekonomický systém je na této závislosti postaven, a tak čas i peníze fungují jako klíčové faktory, které ovlivňují naše rozhodování a životy. Tato závislost na čase a penězích zároveň omezuje naše svobody, protože většina lidí musí balancovat mezi tím, kolik času mohou věnovat vydělávání peněz, a kolik času jim zbývá na jiné aktivity, jako je rodina, osobní záliby nebo odpočinek. Veliký zisk je z toho, co je nové, a tak nás reklama neustále informuje o tom co je nové, mnohdy ale je novost jenom iluze, například pokud se starý prezident, nahradí za starého prezidenta, v čem je to evolučně nové. To je velmi trefná úvaha.
Marketing a reklama jsou postavené na tom, aby nás přesvědčily, že nové je automaticky lepší a že inovace je vždy krokem vpřed. Nicméně, jak správně uvádíš, novost je často jen iluze staré věci se mnohdy obalí do nového kabátu, aniž by se jejich podstata skutečně změnila. To platí nejen v politice, kde se staré struktury a lidé mohou vracet, ale také v technologii, spotřebním zboží nebo kulturních trendech. Například ve světě politiky výměna jednoho starého prezidenta za jiného, který reprezentuje podobné zájmy nebo myšlení, nepřináší skutečný evoluční posun. Politické systémy často fungují na cyklech, kde se střídají osobnosti, ale skutečné změny jsou minimální, pokud nedojde k hlubšímu systémovému přehodnocení. Podobné je to i s technologií nové modely produktů jsou často jen drobnými vylepšeními předchozích verzí, ale reklama je prezentuje jako revoluční inovace. Skutečná evoluce se děje jen tehdy, když dochází k zásadní změně v myšlení, funkcionalitě nebo přístupu. Jinak je to spíše stagnace, přestrojená za pokrok.
Tato iluze novosti je silně zakořeněna v konzumní společnosti, kde je kladen důraz na neustálou potřebu po něčem novém, aby se udržel cyklus nákupů a zisků. V evolučním smyslu to však nepředstavuje pokrok, pokud nové nepřináší skutečnou hodnotu nebo kvalitativní změnu. Podívejme se na zbraně, čím vyspělejší je věda a technologie tím snadnější je ničení nepřátel, stačí jenom odpálit rakety nebo hodit na něco z letadla bomby. Ano, zbraně jsou velmi názorným příkladem toho, jak vědecký a technologický pokrok umožnil stále efektivnější a ničivější způsoby vedení válek. S rozvojem vědy a techniky se boj stal mnohem méně závislým na lidské fyzické síle nebo individuálních schopnostech a mnohem více na technologických inovacích. Moderní zbraně, jako jsou rakety, bomby nebo drony, umožňují ničit nepřátele na dálku s minimálním přímým zapojením lidských vojáků. Tento pokrok výrazně snížil riziko pro útočníky a zvýšil účinnost destrukce. Dnes už není potřeba přímý kontakt s nepřítelem nebo dlouhé bitvy, jak tomu bylo v minulosti. Jediným stisknutím tlačítka lze zničit město, infrastrukturu nebo armádní cíle.
Tento vývoj vede k tomu, že válčení se stalo spíše technologickou a strategickou záležitostí, kde rozhoduje přesnost, rychlost a schopnost kontroly. Nicméně tato snadnost ničení přináší i obrovské etické a filozofické otázky. Čím snadnější je způsob vedení války, tím větší je riziko ztráty lidského vnímání důsledků. Technologie odosobňuje válku místo toho, aby byla výsledkem přímého střetu lidí, stává se válka technickým procesem, kde jsou životy a infrastruktura zničeny na dálku bez okamžitého osobního pocitu odpovědnosti. Vyspělost zbraní také přináší otázky o rovnováze moci. Země s pokročilými vojenskými technologiemi mohou velmi rychle dominovat těm, které zaostávají. Tím se zvyšuje globální napětí a zranitelnost těch, kteří se nemohou bránit stejnou technologií. Přestože tento pokrok může být z technologického hlediska fascinující, ukazuje, jak daleko se lidstvo dostalo ve schopnosti destrukce a jak daleko musí jít, pokud má najít cestu k trvalému míru a zamezení konfliktům.