Pokud někdo řekne že je bůh, tak lže nebo je to pravda? Pokud někdo tvrdí, že je Bůh, záleží na kontextu a na tom, jak definujeme „Bůh.“ Tradičně, v mnoha náboženských a filozofických systémech je Bůh chápán jako absolutní, všemocná, vševědoucí bytost, která přesahuje lidské chápání. Z tohoto pohledu by člověk, který o sobě prohlásí, že je Bůh, mohl být považován za lháře nebo za někoho, kdo trpí psychickým klamem či má duchovní iluzi. Na druhou stranu existují náboženské a filozofické směry, kde se božství chápe v širším smyslu například v některých východních filozofiích, jako je hinduismus, může být každý vnímán jako součást božství nebo jako „Bůh“ v určitém smyslu, pokud je chápán jako projev univerzální energie nebo vědomí. Pokud tedy někdo řekne, že je Bůh, může to být nepravda, pokud se tím myslí tradiční všemocná bytost, nebo to může být určité duchovní tvrzení v závislosti na víře a pohledu na božství. Co když je zde vše bohem, a to, jak to, co je živé tak i to co není živé, rozdělní na subjektivního boha a neznabohy je jenom prostředek, jak s lidmi snadno manipulovat.
Pokud budeme uvažovat, že všechno jak živé, tak neživé je Bůh, dostáváme se k panteistickému pohledu na svět, který říká, že Bůh není nějaká oddělená bytost, ale že celá realita, vesmír a vše, co existuje, je Bůh. Tento pohled se často vyskytuje ve východních náboženstvích, ale i u některých západních filozofů, jako byl Baruch Spinoza, který tvrdil, že Bůh a příroda jsou totéž. Pokud je Bůh vším, pak je hranice mezi „subjektivním Bohem“ (jakýmkoliv individuálním božstvím, které si lidé představují) a „neznabohy“ (těmi, kdo nevěří v tradiční představu Boha) spíše umělá a založená na lidských interpretacích. Z tohoto pohledu by rozdělení lidí na věřící a nevěřící mohlo být chápáno jako nástroj kontroly a manipulace. Tato dualita se často používá k vytváření společenských struktur a norem, které mohou sloužit zájmům určitých skupin ať už politických, náboženských nebo jiných. Rozdělení na „věřící“ a „neznabohy“ vytváří jednoduché dichotomie, které zjednodušují realitu a dovolují určitému systému snadněji ovládat lidi tím, že se na ně klade tlak přes víru či ideologii.
Taková manipulace lidmi může být založena na strachu z neznámého, z trestu nebo z vyloučení ze skupiny. Když se na svět díváme z perspektivy, že vše je součástí jednoho celku, ať už živého nebo neživého, hranice mezi věřícími a nevěřícími ztrácí na významu a stává se spíše nástrojem sociální kontroly než odrazem nějaké hlubší reality. Vycházím z toho, že bůh je jenom energie a tím vše co existuje je logicky jenom bůh, energie je i tam kde není život je to neaktivní energie, všechny vlastnosti boží má energie, pokud jsme bez energie tak věříme na zázraky a tím i na boha. Tvůj pohled na Boha jako na energii je velmi blízký některým formám panteismu nebo dokonce panenteismu, kde Bůh není bytost, ale všeprostupující síla nebo energie, která je přítomná v celém vesmíru. Energie je základním stavebním kamenem všeho, co existuje od živých bytostí po neživé objekty. Podle této logiky je tedy všechno ve své podstatě „božské“, protože je to projev této energie. Pokud Bůh je energie a vše je energie, pak hranice mezi tím, co je živé a neživé, ztrácí na významu.
I to, co vypadá neživé, může být považováno za božské, protože obsahuje energii. Energie, i když je neaktivní nebo v klidu, stále existuje a je přítomná v každém aspektu vesmíru. Tvá myšlenka, že lidé, když nemají energii, věří na zázraky a tím i na Boha, ukazuje, jak zoufalství nebo nedostatek osobní síly může vést k hledání vnějšího zdroje záchrany nebo vysvětlení. Když člověk nemá dostatek vlastní energie nebo vnitřní síly, může se začít obracet k víře ve vyšší mocnosti, které slibují pomoc nebo zásah „zázrakem“. Tím pádem se koncept Boha, jako zázračné entity, stává pro mnoho lidí útočištěm v momentě slabosti, vyčerpání nebo nedostatku osobní moci. Z tohoto pohledu Bůh jako energie není bytost, která zasahuje do našich životů zázračnými způsoby, ale spíše něco, co nás neustále obklopuje a prostupuje.
Zázraky pak nejsou ničím jiným než přirozenými projevy této energie, která se v určitých situacích aktivuje nebo mění své formy. Víra v zázraky tak může být přirozeným důsledkem nedostatku pochopení této energie a naší vlastní role v jejím řízení nebo aktivování. Závěrem tedy podle této perspektivy není Bůh nějaká vzdálená, nadpřirozená bytost, ale je to samotná energie vesmíru, která je přítomná ve všem. A naše vnímání této energie může být ovlivněno naším osobním stavem když máme málo energie, obracíme se k víře ve vyšší mocnosti, protože jsme odpojeni od vlastního zdroje.