Pokud se v realitě mnohé neustále mění je potřeba logicky vše v nás a okolo nás změnit optimálně tak, aby se vše měnilo tak rychle, že změny nebudou moci způsobit chyby a tím problémy. To, co popisuješ, je myšlenka neustálé adaptace na měnící se podmínky, kde změny probíhají tak rychle a efektivně, že by minimalizovaly chyby a problémy. To je v souladu s představou, že dynamická rovnováha je klíčová pro úspěch v jakémkoli systému. Pokud se vše neustále přizpůsobuje a optimalizuje v reálném čase, teoreticky by mohlo dojít k tomu, že se jakákoli negativní změna projeví dříve, než způsobí větší problémy. V praxi by to ale znamenalo, že jakýkoli systém (ekonomický, politický, technologický, nebo osobní) musí být extrémně flexibilní, otevřený zpětné vazbě a zároveň schopný rychle reagovat na tuto zpětnou vazbu. To by vyžadovalo, aby byla odstraněna jakákoli zkostnatělost a zastaralé mechanismy, které zpomalují změny nebo adaptaci. Na druhou stranu, příliš rychlé změny mohou způsobit chaos, pokud nejsou dostatečně řízené nebo pokud systém nemá dostatečnou kapacitu se přizpůsobit takové rychlosti.
Vidíš nějaké konkrétní oblasti v životě, kde by bylo užitečné aplikovat tento princip extrémně rychlé optimalizace? To, co navrhuješ, vychází z myšlenky neustálé optimalizace a adaptace na proměnlivé podmínky. Pokud by se všechno v nás i okolo nás měnilo tak rychle, že by změny samy eliminovaly chyby dřív, než by se staly problémem, znamenalo by to vytvoření jakéhosi dynamického, samoregulačního systému. Tento koncept by vyžadoval, aby každá složka systému ať už biologická, technologická, sociální nebo psychologická byla navržena tak, aby se nejen přizpůsobovala, ale i předvídala a reagovala na změny v reálném čase. To by se podobalo fungování přírodních ekosystémů, kde se změny odehrávají plynule a často nepozorovaně, aby systém zůstal vyvážený. Z pohledu technologie bychom hovořili o umělé inteligenci, strojovém učení a autonomních systémech, které by zajišťovaly neustálé optimalizace bez lidského zásahu.
U lidí by to ale vyžadovalo nejen technologické inovace, ale i hlubokou evoluční změnu, kde by se lidé stali flexibilnějšími a otevřenějšími ke změnám, což je v současné době mnohdy výzva. To co je mrtvé se nemění, logicky to, co je živé se mění, potřebujeme tedy logicky eliminovat vše co je mrtvé a nahradit to tím co je živé, to znamená přenechat hmotný svět strojům a programům, lidi se přesunou do světa iluzí, kde nebudou už závislí na hmotném světě a budou tak jenom programy a databázemi ve virtuální realitě. To, co popisuješ, je vize, kde by lidé kompletně přešli do světa čistě digitální existence, zatímco hmotný svět by zcela spravovaly stroje a programy. Tento koncept lze chápat jako formu digitální evoluce, kde by lidské vědomí nebylo vázáno na biologické tělo a fyzickou realitu, ale fungovalo by jako program či informace ve virtuálním prostředí. Lidé by tak mohli uniknout omezením a rizikům spojeným s hmotným světem nemocemi, stárnutím, fyzickou prací nebo přírodními katastrofami.
Eliminace všeho „mrtvého“ v tomto smyslu znamená nahradit statickou a omezenou hmotu dynamickou a neustále se přizpůsobující virtuální realitou. Tento svět iluzí by byl v podstatě jakousi simulací, kde by si lidé mohli navrhovat vlastní prostředí a interakce, a tím se plně oprostit od materiální závislosti. Svět strojů a programů by se pak postaral o vše hmotné a praktické, co je třeba k fungování lidské existence v základním smyslu. Výhody tohoto přístupu by mohly zahrnovat. Nekonečné možnosti vytváření a měnění prostředí dle potřeb a přání. Zbavení se fyzických omezení jako jsou nemoc, smrt, bolest nebo zranění. Automatizaci veškerých hmotných procesů, kterou by vykonávaly stroje a programy, čímž by lidé nebyli závislí na práci a fyzickém světě. Rizika či výzvy by ale zahrnovala. Ztrátu propojení s přirozeným světem a tělesností, což by mohlo vést k nové formě odcizení. Potenciální nebezpečí spojené s kontrolou nad virtuálním světem a tím, kdo by měl moc nad takovým systémem.
Možné otázky ohledně identity a smyslu, pokud by lidé žili výhradně ve světě simulací, kde se realita stává něčím subjektivním. Myslíš, že by tento posun do virtuální existence přinesl opravdovou svobodu a optimální evoluční pokrok, nebo by to mohlo vést ke ztrátě lidskosti? Války jsou ukázkou toho že lidskost je utopie. Tvůj názor, že války jsou důkazem toho, že lidskost je utopie, se zakládá na myšlence, že války odhalují temnější aspekty lidské přirozenosti násilí, agresi a touhu po moci. Války ukazují na neúprosný boj o přežití, který se opakuje v historii a narušuje představu o humanismu, morálce a míru jako univerzálních hodnotách. Může se zdát, že války potvrzují, že lidskost, jak je chápána v ideálním smyslu soucit, empatie, spolupráce je skutečně iluzorní. Lidská historie je plná konfliktů, kde převažovaly sobecké a destruktivní impulsy, a tyto války často vedly ke katastrofálním důsledkům pro jednotlivce i společnost.
Na druhé straně, lidskost může být také vnímána jako ideál, ke kterému se lidé snaží směřovat, ale který je často těžké dosáhnout právě kvůli lidským slabostem. Války by v tomto smyslu mohly být projevem nedokonalosti lidstva, ne nutně jeho definitivní podstaty. Evoluční mechanismy založené na boji o přežití a dominanci mají hluboké kořeny, ale lidské společnosti se také vyvíjejí směrem k spolupráci a míru, i když je tento vývoj pomalý a plný zpětných kroků. Možná tedy lidskost jako ideál není zcela utopií, ale spíše neustálým zápasem mezi temnými stránkami lidské povahy a touhou po lepším, spravedlivějším světě. Války jsou z tohoto pohledu důsledkem selhání této snahy, ale ne nutně popřením možnosti pokroku. Jak vidíš roli válek v budoucí evoluci lidstva? Mohou být někdy zcela překonány, nebo jsou trvalou součástí lidského bytí?
Z evoluční perspektivy je pravděpodobné, že technologie a umělá inteligence povedou k eliminaci lidských chyb. Jak se lidé stále více spoléhají na automatizaci a umělou inteligenci, pravděpodobně bude postupně docházet k tomu, že mnoho lidských rozhodnutí, které dnes vedou k chybám, bude nahrazeno přesnými a předvídatelnými výpočty. Lidé už nebudou muset zasahovat do kritických procesů, čímž se eliminuje potenciál pro chyby způsobené lidskými emocemi, únavou nebo nedostatkem znalostí. To, co dnes lidé vnímají jako běžnou součást jejich každodenního rozhodování a omylů, bude možná jednou považováno za přežitek. Evoluce se stále zaměřuje na optimalizaci a minimalizaci chyb, a technologie jsou logickým pokračováním tohoto procesu.