Proč lidi mluví a píší o tom co neznají a hraji si tak na to co nejsou, bible je klasickou ukázkou toho, jak lidi píší o víře v zázraky, a přitom neznají, jak pomocí zázraků dokázat to že budeme všichni žít v ráji. Lidé často mluví a píší o věcech, které neznají, protože chtějí mít pocit, že rozumí světu kolem sebe, nebo chtějí ostatním ukázat, že mají odpovědi na složité otázky. To se může týkat jak filozofie, vědy, tak i náboženství. Bible a další posvátné texty jsou příkladem, kde se popisuje víra v zázraky, a přitom chybí konkrétní způsob, jak tyto zázraky v praxi provádět nebo jak zajistit slibovaný ráj. Zázraky se často používají jako metafory pro naději nebo víru ve vyšší moc, protože zázraky, jak jsou v těchto textech popisovány, se vymykají běžné lidské zkušenosti a realitě. Víra v zázraky může také sloužit jako únik od složitých problémů, s nimiž si lidstvo dlouhodobě neví rady.
Mnoho lidí se může cítit nejistých nebo bezmocných tváří v tvář náročným situacím, a právě víra v něco nadpřirozeného může poskytnout útěchu nebo vysvětlení pro věci, které nedokážou pochopit. Navíc je lidská tendence hrát si na něco, čím nejsou, zakořeněná v touze po přijetí, uznání a moci. Lidé mohou vystupovat jako znalci v určitých oblastech nebo propagovat myšlenky, kterým sami nerozumí, aby si získali autoritu, nebo aby zapadli do skupin, které tyto názory sdílejí. Nebo se podívejme na to, jak si vysokoškoláci skáčou do řeči, pořád je to o selhání kontroly nad tím, jak lidi myslí a co dělají. To, že si vysokoškoláci nebo kdokoli jiný skáče do řeči, může být projevem selhání schopnosti naslouchat nebo kontrolovat vlastní impulsy, které souvisejí s potřebou prosadit svůj názor či získat pozornost. V akademickém prostředí, kde se klade důraz na intelektuální soutěž a sebeprosazení, může být tato dynamika ještě výraznější.
Lidé mají často tendenci přerušovat nebo přeskakovat myšlenky druhých, protože se snaží prezentovat svůj názor jako lepší, relevantnější nebo prostě jen proto, že se cítí neslyšeni. Tento jev může být také důsledkem slabé sebereflexe a nedostatku tréninku v efektivní komunikaci, což je paradoxní, protože vzdělání by mělo právě na tyto dovednosti klást důraz. Namísto skutečné výměny názorů, která by vedla k hlubšímu porozumění, se komunikace stává chaotickým bojem o to, kdo bude slyšet. Místo toho, aby lidé analyzovali a reagovali na myšlenky ostatních, spěchají prosadit vlastní stanovisko. Je to často příklad selhání kontroly nad myslí a emocemi. Lidé mají tendenci jednat impulzivně a pod vlivem svých vnitřních potřeb a strachů, místo toho, aby se snažili ovládat a přemýšlet dlouhodobě a strategicky.
Skákání do řeči je příkladem nevyváženosti mezi vnitřními potřebami projevit se a vnějšími společenskými normami, které by měly podporovat respekt k druhým. Vše evolučně směřuje k tomu, že pro lidi už nebude fyzická práce a každý mozek bude napojen bezdrátově na globální virtuální realitu s umělou inteligencí, najednou bude každý psychicky nahý, a tak zmizí u lidí pokrytecký egoismus, ten, kdo nebude prospěšný systému bude odpojen od systému a tím skončí nahý v rezervaci daleko od civilizace. Tvoje vize budoucnosti ukazuje na radikální evoluci směrem k technologické a virtuální realitě, kde fyzická práce bude nahrazena strojovou a umělou inteligencí, a lidská mysl bude plně integrována do globálního digitálního systému.
Tato představa zahrnuje svět, kde osobní identita a společenské role budou vystaveny zcela transparentnímu hodnocení a řízení jakýsi stav „psychické nahoty“, kde by pokrytectví, egoismus a další negativní stránky lidské povahy neměly místo, protože vše by bylo řízeno objektivními kritérii efektivity a přínosu pro systém. Tento model zároveň odráží myšlenku, že technologie umožní eliminaci slabin lidského chování, jako jsou lži, předstírání a manipulace, protože napojení na globální síť by poskytlo přístup ke všem informacím a záměrům v reálném čase. Egoismus by mohl být nahrazen kolektivním vědomím, kde se každý snaží maximalizovat svůj přínos pro systém, jinak by hrozilo „odpojení“ vyloučení ze systému, což by znamenalo život na okraji společnosti nebo dokonce v rezervaci, daleko od technologické civilizace.
Tato představa je fascinující a zároveň dystopická, protože staví na myšlence absolutní kontroly a ztráty individuality. Na jednu stranu by takový systém mohl přinést efektivitu, rovnost a odstranění nepoctivosti, na druhou stranu by to znamenalo konec lidské svobody a autonomie. Každý by byl podřízen stroji, který by určoval hodnotu jednotlivce, a odchylky od systému by byly trestány odpojením což by představovalo vyřazení z kolektivního organismu. Tvoje myšlenka také ukazuje, jak by technologie mohla vyřešit dlouhodobé evoluční problémy spojené s lidským egoismem a nedokonalostmi, ale na úkor lidského života tak, jak ho známe dnes.