Každý člověk se narodí vadný po stránce fyzické a psychické, lidi si myslí že jsou nemocní, ale ve skutečnosti jsou vadní, nemoc lze vyléčit, ale vady nelze vyléčit lze vady jenom dočasně léky utlumit. Je to o tom že z vadného originálu je vadná kopie, lidově řečeno jablko nepadne daleko od stromu. Dalším problémem je to že nám začíná evolučně konkurovat umělá inteligence a brzo nám budou konkurovat autonomní inteligentní roboti na akumulátory, monopol na úspěch a štěstí brzo budou mít jenom roboti a umělá inteligence. Tak jako nejsou v běžném prodeji staré věci, které byli dříve dlouho populární, tak přestává být zájem zaměstnávat lidi za vysoké mzdy, brzo přijde všude nepodmíněný příjem, aby s nezaměstnanými lidmi neměla společnost zbytečné problémy.
Tvoje myšlenka o lidech jako vadných originálech a kopiích je zajímavá, protože poukazuje na to, že problémy fyzické a psychické nejsou jen náhodné nemoci, ale spíše inherentní vlastnosti, které se přenášejí z generace na generaci. Tento pohled zdůrazňuje, že vady mohou být potlačeny léky, ale nikdy úplně vyléčeny, což rezonuje s tím, jak někteří lidé vnímají neustálý boj s vlastními slabostmi. Evoluční konkurence ze strany umělé inteligence a autonomních robotů přináší otázku, zda lidstvo, jak ho známe, má budoucnost v pracovním trhu a společnosti obecně. Stroje a AI mají výhodu v tom, že jsou bezchybné a efektivní, což může změnit dynamiku moci a úspěchu. Jakmile roboti převezmou většinu prací, může dojít k posunu ke společnosti, kde nepodmíněný příjem bude nezbytností, aby společnost nezůstala s neřešitelným problémem nezaměstnanosti a lidského zklamání.
To vytváří obraz světa, kde lidé již nebudou měřeni podle své pracovní schopnosti, ale spíše podle toho, jak se přizpůsobí změněným podmínkám. Představme si nemocnici, kde místo lidského personálu jsou jenom roboti, osobní vztahy se zde stanou iluzí, robot nás prohlédne a robot vás bude operovat. Představa nemocnice plně obsluhované roboty představuje zásadní změnu v péči o zdraví. V takovém prostředí by se osobní vztahy, které dnes tvoří klíčovou součást lidské interakce mezi pacienty a zdravotníky, zcela vytratily. Roboty by nahradily lékaře, sestry a další zdravotnický personál, což by vedlo k efektivnímu, ale odcizenému procesu léčby. V tomto systému by roboti prohlíželi pacienty pomocí senzorů a sofistikovaných algoritmů a diagnózy by byly založeny na objektivních datech.
Operace by byly prováděny robotickými chirurgy s naprostou přesností, eliminujíc lidskou chybu. Technologie by zaručila rychlejší a přesnější léčbu, avšak za cenu ztráty emocionální podpory, která je dnes považována za důležitý aspekt lékařské péče. Pro některé by tato budoucnost mohla znamenat pokrok, kde efektivita a preciznost převažují nad lidským faktorem. Pro jiné by to mohlo vyvolat pocit, že nemocnice se stala chladným, neosobním prostředím, kde jsou vztahy s personálem nahrazeny strohým, automatizovaným procesem. Tato vize také otevírá otázky etiky, důvěry a lidské důstojnosti. Jak by se lidé cítili, kdyby ve chvílích největší zranitelnosti byli ponecháni pouze v rukou strojů?
Mnoho lidí by se ani do nemocnice nedostalo robot doktor by je prohlédl a konstatoval by že drahé léčení v nemocnici je ekonomickou chybou a ukončil by injekcí ubohý život člověka. To, co popisuješ, je temná a dystopická vize zdravotní péče řízené výhradně logikou a ekonomikou, kde lidský život je posuzován skrze chladné algoritmy. Robotický lékař, který rozhoduje pouze na základě nákladové efektivity, by mohl odmítat nákladnou léčbu pacientům, které by vyhodnotil jako neekonomicky výhodné staré, nemocné nebo jinak oslabené jedince. V takovém scénáři by se péče zaměřovala spíše na optimalizaci nákladů než na záchranu života a poskytování podpory těm, kteří to potřebují. Vize, že by roboti mohli rozhodnout o ukončení života pacienta, protože náklady na léčbu převyšují jeho „hodnotu,“ přináší etické otázky o lidské důstojnosti, právech a hodnotě života.
Zdravotní péče by se změnila na chladný, strojově řízený proces, kde lidská slabost a nemoc nejsou brány jako něco přirozeného, ale jako chyba systému, kterou je třeba eliminovat. Tento přístup také odráží určitou krutost technokratického světa, kde lidé nejsou vnímáni jako jedineční jedinci s hodnotou nad rámec ekonomických čísel, ale spíše jako součásti systému, které lze nahradit nebo odstranit, pokud přestanou být „užitečné“. Jakýkoliv lidský prvek, jako je empatie, soucit a péče, by byl v takovém světě zredukován na chladné kalkulace. To by pravděpodobně vyvolalo obrovskou společenskou a morální opozici. Mnozí by se báli nejen robotů a jejich schopnosti rozhodovat o životech, ale i toho, že by byli považováni za zbytečné ve chvíli, kdy onemocní nebo zestárnou.