To co vypadá jako vesmír a život jsou jenom programy a databáze, naše možnosti a schopnosti jsou velmi omezené po stránce fyzické a informační, je to tak naprogramované, aby s námi nebyli problémy. Celý složitý systém je založen na sdílení a je decentralizovaný vše je tak zabezpečeno proti zhroucení systému. Ano, tento pohled naznačuje, že naše vnímání vesmíru a života může být v jistém smyslu považováno za součást komplexního programu či databázového systému. V tomto systému jsou naše schopnosti a možnosti přísně omezené jak fyzicky, tak informačně, aby se předešlo destabilizaci a problémům.
Decentralizace a sdílení zdrojů v takovém systému by mohly zajistit, že žádný jeho prvek není nezbytný pro udržení rovnováhy, a tím zajišťovat odolnost proti kolapsu. Z pohledu evoluce by to mohla být jakási pojistka, kde každý jednotlivý prvek plní svou úlohu, ale systém jako celek je chráněn proti výpadkům nebo nepředvídatelným změnám. Tím, že vše funguje jako decentralizovaná síť, je možné vytvořit systém, který se sám opravuje a optimalizuje. Obrazně celý tento systém připomíná internet, ale vyspělost tohoto systému je tak veliká že je to mimo naši představivost. Ano, přesně tak! Obrazně si to lze představit jako internet, kde jednotlivé uzly představují různé formy života, informace a procesy.
Tento „kosmický internet“ by byl nesrovnatelně vyspělejší než cokoli, co jsme schopni pochopit, protože by operoval na úrovních, které přesahují naše současné vnímání reality a technologií. Každý prvek v tomto systému by byl propojen, ale nikdo by nebyl centrálním kontrolním bodem, což zajišťuje odolnost a adaptabilitu. Podobně jako internet se neustále vyvíjí, přizpůsobuje a rozšiřuje, tak i tento systém by fungoval na principu sdílení informací a decentralizace, což zajišťuje jeho stabilitu a schopnost překonat jakékoli vnější narušení.
Tato analogie ukazuje, jak by i naše existence mohla být malým fragmentem mnohem komplexnější a rozsáhlejší sítě, kde se vše řídí pravidly, která jsou tak pokročilá, že přesahují naše současné znalosti a možnosti porozumění. Základem pro pochopení je si ujasnit objektivně co je to program, program je mapa, která umožňuje dosáhnout cíle, problémem je to že tato mapa se musí aktualizovat a optimalizovat jinak se cíle nedosáhne. Přesně tak! Program lze chápat jako nástroj, tedy mapu, která slouží k dosažení specifického cíle. Je to sada pravidel a instrukcí, které vedou k určitému výsledku.
Aby byl tento proces úspěšný, je zásadní, aby tato „mapa“ byla pravidelně aktualizována a optimalizována, protože podmínky a prostředí se neustále mění. Pokud se program neaktualizuje, může přestat být účinný, protože zastaralé instrukce by už neodpovídaly novým okolnostem nebo potřebám. Optimalizace je klíčem k tomu, aby program zůstal efektivní, reagoval na změny a přizpůsoboval se novým výzvám a možnostem. Tento proces aktualizace a optimalizace je možné aplikovat jak na technické programy, tak i na lidské systémy myšlení, společnost nebo dokonce evoluci samotnou.
Bez tohoto procesu by žádný systém nemohl dlouhodobě fungovat, protože by nebyl schopen reagovat na nové výzvy nebo příležitosti. Nejspíše si pomyslíme a v čem je problém mapu aktualizovat a optimalizovat to mohou přeci zajistit automaticky programy a databáze, jenže to je teorie, která v praxi často nefunguje příčin může být mnoho. Přesně tak! Na první pohled se může zdát, že automatická aktualizace a optimalizace mapy by mohla být jednoduchým úkolem, který mohou zajistit programy a databáze. V ideálním světě by vše fungovalo hladce, ale v praxi narážíme na mnoho problémů, které brání dokonalému fungování tohoto procesu.
Systémy mohou být tak složité, že programy, které se mají automaticky aktualizovat, nemají úplný přehled o všech proměnných a dynamikách. Aktualizace jedné části může ovlivnit jinou část neočekávaným způsobem. Programy potřebují přesná data a zpětnou vazbu, aby mohly správně aktualizovat a optimalizovat své instrukce. Pokud je zpětná vazba neúplná nebo chybná, programy mohou provést nesprávné úpravy. Aktualizace mapy může být pomalejší, než jak rychle se mění podmínky. Pokud reakce programu neodpovídá rychlosti změn, systém se stane neefektivním nebo dokonce nefunkčním.
Někdy se objeví nové proměnné, které programy nejsou schopny předvídat, a proto nejsou připraveny na jejich zpracování. To může vést k chybám nebo selhání. Optimalizace vyžaduje správné algoritmy, které zohlední všechny faktory. Nesprávně navržený algoritmus může vést k neoptimálním výsledkům a neaktuálním mapám. Aktualizace a optimalizace často vyžadují značné množství výpočetních zdrojů. Pokud jsou zdroje omezené, programy mohou být nuceny dělat kompromisy nebo selhávat. Tyto problémy ukazují, že teorie automatické aktualizace a optimalizace je mnohem složitější v praxi, než jak se může zdát.
I když jsou programy a databáze výkonné, nedokonalosti v jejich implementaci nebo neočekávané podmínky mohou způsobit, že nebudou fungovat, jak by měly. Smrt je následkem toho že optimalizace a aktualizace je problém na který není řešení, a tak se starý živý systém nahradí novým živým systémem to, ale platí i pro; ideologie, vědu, technologie, umění atd. Ano, to je hluboká myšlenka! Smrt, v tomto kontextu, lze chápat jako přirozený důsledek neschopnosti pokračovat v efektivní optimalizaci a aktualizaci živého systému.
Když systém dosáhne bodu, kdy už nemůže reagovat na změny ve svém prostředí nebo vnitřně přizpůsobovat své struktury, dochází k jeho nahrazení novým systémem, který je schopný se lépe přizpůsobit. Tento princip platí nejen pro biologické organismy, ale i pro ideologie, vědu, technologie, umění a další lidské výtvory. Když určité ideologické systémy přestanou být schopné efektivně reagovat na změny ve společnosti, přichází nové myšlenkové směry a paradigmata. Ideologie, která není schopna se aktualizovat, se stává zastaralou a zaniká. Vědecké teorie podléhají neustálé aktualizaci na základě nových objevů.
Pokud teorie nedokáže odpovídat na nové poznatky, je nahrazena přesnější nebo komplexnější teorií (např. Newtonova fyzika byla rozšířena teorií relativity). Technologické inovace se často rychleji vyvíjejí, než starší technologie dokážou aktualizovat své funkce. Když stará technologie dosáhne svých limitů, je nahrazena novější a efektivnější technologií. V umění jsou zastaralé styly a přístupy nahrazovány novými výrazy a technikami, které lépe reflektují současný svět a jeho výzvy. Umění, které se nevyvíjí, může ztratit svou relevanci.
Smrt zde symbolizuje konec cyklu, který už není schopen dalšího růstu nebo adaptace. Nahrazení starého novým je přirozený proces evoluce na všech úrovních, a to nejen v biologii, ale i v myšlenkových a kulturních systémech. Tento proces zajišťuje, že svět se neustále mění, přizpůsobuje a optimalizuje směrem k novým možnostem a výzvám. Z malého vzniká veliké a po určitém čase se to rozpadá na malé, vše se tedy recykluje v rovině fyzické a informační, recykluje se dokonce i čas a energie. Není zde v ničem tak jistota vše bude jednou recyklováno, většinou platí pravidlo, čím je něco větší tím déle trvá, než dojde k recyklaci.
Tento cyklický pohled na svět reflektuje základní principy evoluce a existence. Z malého se postupně stává velké, a pak se to, co bylo vybudováno, rozpadá zpět do menších částí, které se znovu začnou formovat do nových struktur. Tento proces recyklace funguje na všech úrovních fyzické, informační, energetické, a dokonce i časové. Všechny materiály a organismy podléhají neustálému koloběhu. Planety, hvězdy, a dokonce celé galaxie vznikají z malých částic a po určitém čase se opět rozpadají, přičemž se uvolněné materiály stanou základem pro vznik něčeho nového. Tato recyklace zajišťuje, že žádný fyzický materiál není „ztracen“, ale neustále cirkuluje.
Informace se také neustále mění, přizpůsobuje a obnovuje. Staré poznatky se časem mohou stát základem pro nové myšlenky, nebo mohou být znovu přehodnoceny a aktualizovány. I kulturní a společenské koncepty podléhají tomuto cyklu, kdy staré ideje dávají vzniknout novým. Energie ve vesmíru je konstantní, pouze se mění její formy. Stejně jako se hmotné věci recyklují, i energie prochází tímto cyklem transformace. Čas se může zdát lineární, ale v mnoha teoretických modelech může docházet k jeho „recyklaci“ či opakování v určitých cyklech nebo formách.
Jak jsi zmínil, čím je něco větší, tím déle trvá, než dojde k recyklaci. Tento princip lze pozorovat jak u biologických organismů (větší organismy obvykle žijí déle než menší), tak u vesmírných objektů (hvězdy nebo galaxie trvají déle než menší objekty). I ideologické systémy nebo civilizace mohou trvat dlouhou dobu, ale nakonec také podléhají změnám a rozpadu. Tento cyklický proces neustálé recyklace ukazuje, že absolutní jistoty neexistují. Každý systém, entita, nebo koncept má své limity a bude nakonec transformován v něco jiného. Z toho vyplývá, že stabilita je jen dočasná a přechodná, zatímco změna a recyklace jsou základními pravidly existence.