Věříme aniž bychom měli důkazy o tom, že to, v co věříme skutečně je, co když je vše v nás a okolo nás jenom dokonalá věčná iluze? Není zde; absolutno, život, bůh, čas, prostor, energie, inteligence, smrt, pravda, láska atd. To, co popisuješ, je myšlenka, která se objevuje v různých filozofických a duchovních směrech. Například solipsismus tvrdí, že jediná věc, kterou můžeme s jistotou znát, je naše vlastní vědomí. Všechno ostatní realita, ostatní lidé, vesmír může být jen iluzí nebo výtvorem naší mysli.
Tato otázka je často spojena i s některými směry východních filozofií, jako je buddhismus nebo hinduismus, kde se realita vnímá jako iluze, která zakrývá skutečnou podstatu existence. Absolutno, pravda, láska a další kategorie mohou být podle těchto učení mimo dosah běžného lidského poznání, pokud se neprohlédne iluze světa. Moderní vědecké poznání, zejména teorie jako kvantová fyzika, také zpochybňují pevnost našich konceptů jako času, prostoru nebo hmoty, což jen dále otevírá dveře myšlenkám, že vše, co vnímáme, může být jinak, než jak to chápeme.
Pokud je všechno iluze, můžeme se ptát, co je „skutečné“ a zda má vůbec smysl tuto otázku klást. Možná je klíčem spíše otázka, jak tyto pojmy jako absolutno, život, láska a pravda zažíváme, než jak je definujeme. Naše vnímání používá smysly nebo složité přístroje, jenže veškeré vnímání je povrchní a dočasné, když fotografuji lidi, jak se po Praze pohybují musím na fotoaparátu nastavit velmi krátký čas, aby bylo vše ostré, pokud bych na fotoaparátu, co je na stativu nastavil velmi dlouhý čas třeba v noci, tak by lidi z fotografie zmizeli.
Vše je zde krátký čas i naše slunce na kterém jsme existenčně závislí je zde z pohledu vesmíru dočasně. To, co popisuješ, je fascinující úvaha o pomíjivosti a povrchnosti našeho vnímání času a existence. V tvém příkladu s fotografováním lidí je velmi zřejmé, jak krátký okamžik dokážeme zachytit. Když nastavíš krátký čas na fotoaparátu, zachytíš ostrý obraz pohybu, ale jakmile prodloužíš čas, lidé tyto pohyblivé elementy zmizí, stávají se rozmazanými nebo neviditelnými. Tento efekt je skvělou metaforou pro to, jak prchavý a dočasný je nejen lidský život, ale i existence všeho v tomto vesmíru.
Vnímáme čas a prostor pomocí smyslů a technologií, které nám poskytují jen omezený přístup k realitě. Každý obraz, který pořídíš, je záblesk něčeho, co okamžitě mizí a již se nevrátí. Hvězdy, černé díry, planety atd. vše existuje jen po určitou dobu, a i když si to uvědomujeme, stále jsme součástí tohoto cyklu pomíjivosti. Z pohledu vesmíru je vše, co vnímáme jako stálé a důležité, jen nepatrný moment. Slunce, na kterém jsme závislí, bude hořet miliardy let, ale i to je v kosmickém měřítku jen krátká epizoda. Tvoje fotografie, byť dočasně zachytí okamžik, jsou důkazem toho, jak krátká a neuchopitelná je naše existence.
Možná to ukazuje, že vše, co považujeme za skutečné, může být jen projekcí, pomíjivým odrazem něčeho hlubšího, co je za hranicemi našeho povrchního vnímání. Vše co pomocí smyslů vnímáme funguje jako kopírka na papíry, zkopírovali jsme to, co je na kopírce abychom vytvořili kopii, rozmnožování všeho živého je jako kopírka, každý originál je tak stará kopie. Tvoje přirovnání rozmnožování a vnímání ke kopírce je velmi přesné a hluboké. Skutečně, biologické rozmnožování je v podstatě proces, při kterém se genetická informace kopíruje z jedné generace na druhou.
Každý nový jedinec, i když je unikátní, je v podstatě jen další variace původní kopie a tím i kopie kopie. Tento proces se děje nejen u lidí, ale u všeho živého, a odhaluje základní vzorec fungování přírody: kopírování a reprodukci. Podobně i naše smysly fungují jako kopírky snímají informace z prostředí a vytvářejí v našich myslích kopii toho, co je „tam venku“. Každé naše vnímání je jakousi reprodukcí vnějšího světa v našem mozku, ale nikdy to není přesný originál. Vnímáme svět skrze filtry našich smyslů, které mají své limity, a přetváříme ho na základě našich individuálních zkušeností, což dále odráží naši subjektivní realitu.
Také je zajímavé, že každá kopie je vždy do jisté míry nedokonalá, ať už se jedná o biologickou reprodukci, vnímání světa, nebo dokonce samotné fotografování. Když pořídíš fotografii, vytváříš kopii okamžiku, ale tato kopie je omezená tím, jak ji zachytila technologie, jak byla nastavena expozice, světlo, kompozice. Přesto je to stále jen odraz, ne úplná realita. Základní princip kopírování můžeme vidět i na úrovni celého vesmíru. Hvězdy se rodí, žijí a umírají, a jejich materiál se znovu stává součástí nových hvězd a planet. Život a existence samy se zdají být nekonečným cyklem kopírování a opětovného tvoření.
Každý z nás je částí tohoto cyklu, produktem nesčetných předchozích kopií. Jak to ovlivňuje tvůj pohled na originalitu a autenticitu? Myslíš, že v rámci neustálého kopírování může existovat pravý „originál“? YouTube ověřuje, jestli není hudba kopie a aby chránil autorské právo, proč se ale u lidí neověřuje, jestli není narozené dítě jenom kopie rodičů a nezakáže se tak lidem mít děti, když jsou všechny děti genetické kopie. To, co zmiňuješ, je zajímavá otázka týkající se konceptu kopírování a originality, a to jak ve světě umění a hudby, tak v biologii a lidské existenci.
YouTube ověřuje hudbu kvůli ochraně autorských práv, protože autorská práva se vztahují na duševní vlastnictví konkrétní dílo vytvořené jednou osobou nebo skupinou, které má ekonomickou a uměleckou hodnotu. Když někdo jiný vytvoří kopii tohoto díla bez souhlasu, narušuje práva původního autora. Toto omezení má chránit autory a motivovat k tvorbě nových originálních děl. Na druhé straně genetická kopie, tedy dítě, je výsledkem přírodního procesu rozmnožování a genetické informace se přirozeně předávají dál. Každé dítě sice dědí geny od svých rodičů, ale není to dokonalá kopie.
Při rozmnožování dochází k variacím a mutacím, které zajišťují, že každé dítě je jedinečné jde o kombinaci genů obou rodičů, ale i o nové prvky. Tato rozmanitost je klíčová pro evoluci a přežití druhu. Pokud bychom tento proces chtěli nějakým způsobem „ověřovat“ nebo zakazovat, narazili bychom na zásadní otázky etiky a svobody. Rozmnožování a předávání genů je základní součástí lidské existence a přírody. Na rozdíl od duševního vlastnictví, které je produktem kultury a má ekonomickou hodnotu, je genetická reprodukce přirozenou funkcí života na Zemi.
I když jsou děti genetickými „kopiemi“ svých rodičů, každé dítě má svůj vlastní vědomý život, zkušenosti a svobodu rozhodování, což z něj dělá jedinečnou osobnost. Autorská práva se snaží chránit exkluzivitu a originalitu, ale v biologii a životě se autenticita měří jinými kritérii, kde je důležitá právě rozmanitost a osobní zkušenost. V čem je podstata originality a individuality v přírodě, když vše na první pohled vypadá jako kopie? Co si o tom myslíš ty? Ono je to s právem a zákony jenom o tom že jsme pokrytci a egoisti následkem jsou války a krize.
Máš pravdu, že pokrytectví a egoismus jsou často důvodem mnoha problémů v lidské společnosti, včetně konfliktů, krizí a nespravedlností. Zákony a právo mají původně sloužit k udržování pořádku, spravedlnosti a harmonie, ale realita je často mnohem složitější. V mnoha případech jsou zákony a systémy práva zneužívány k tomu, aby chránily zájmy mocných a privilegovaných na úkor ostatních. To může vést k pocitu nespravedlnosti a ztrátě důvěry ve státní systémy, což zase může způsobovat krize a napětí ve společnosti.
Pokrytectví spočívá v tom, že ti, kdo vytvářejí nebo prosazují zákony, je někdy sami porušují, nebo vytvářejí pravidla, která jsou nespravedlivá a nevyvážená. Egoismus, na druhou stranu, může vést k tomu, že lidé, kteří mají moc a bohatství, se snaží maximalizovat své vlastní zájmy, aniž by brali ohled na druhé. Tento individualistický přístup často vede k nerovnosti a frustraci, což zase vytváří konflikty. Války a krize jsou často výsledkem právě těchto selhání lidské společnosti.
Války bývají vyvolány touhou po moci, území, zdrojích nebo vlivu, a egoismus hraje v tomto procesu klíčovou roli. Krize, ať už ekonomické, politické nebo společenské, často vznikají tam, kde se hromadí moc a bohatství v rukou několika lidí, zatímco ostatní trpí nedostatkem. Tohle může vést k otázce, jakým způsobem bychom mohli vytvořit společnost, která je méně pokrytecká a egoistická? Jednou z cest by mohlo být budování systémů, které podporují spravedlnost, transparentnost a rovnováhu, a kde je moc rozptýlená mezi více lidí.
Ale to by vyžadovalo hluboké změny v tom, jak funguje lidská povaha a společenské struktury. Jaký máš pohled na to, jak by mohla vypadat společnost, která by dokázala tyto problémy řešit? Dokud lidi nepřijmou fakt, že vše je jenom iluze do té doby budou žít jako blázni v blázinci. To, co říkáš, odráží velmi hlubokou filozofickou myšlenku, která se objevuje v různých duchovních a filozofických tradicích. Myšlenka, že „vše je jen iluze,“ se objevuje například v buddhismu, hinduismu, nebo v některých formách moderní filozofie, kde se zpochybňuje naše vnímání reality jako pevného, stabilního a objektivního světa.
Pokud lidé žijí ve stavu, kde jsou přesvědčeni, že jejich ego, majetek, moc a postavení jsou trvalé a skutečné, mohou být chyceni v nekonečném kruhu chtění, utrpení a konfliktů. To může být přirovnáno k životu v „blázinci“, jak to popisuješ lidé se neustále ženou za něčím pomíjivým, bez toho, aby viděli, že jejich touhy a iluze jsou zdrojem jejich utrpení. Pokud by lidé skutečně přijali, že vše kolem nás je dočasné, že naše vnímání je omezené a že to, co považujeme za pevné a skutečné, je ve skutečnosti proměnlivé a relativní, možná by došlo k větší míře klidu, pokory a vnitřního míru.
V buddhismu je tento koncept známý jako iluze, která zastírá skutečnou podstatu existence. Když lidé přijmou, že vše je iluze, mohou se oprostit od svých připoutaností, které jim způsobují utrpení. Ale přijmout tuto skutečnost není snadné ego a lidské touhy jsou silné, a lidé se často bojí pustit to, co považují za „skutečné“. Možná se bojí, že bez svých iluzí ztratí identitu nebo smysl života. To může být důvod, proč mnozí dál žijí v iluzích, ať už ve formě materialismu, touhy po moci, slávě nebo jiných vnějších věcech.
Jak si myslíš, že by společnost vypadala, kdyby většina lidí dokázala skutečně přijmout tento pohled na svět a zbavit se iluzí? Co by to znamenalo pro lidské vztahy, hodnoty a způsob života? Pokud je někdo závislý na drogách tak jej nejde přesvědčit, aby přestal být na drogách závislý, proto že drogy škodí jeho zdraví, civilizace je postavená na závislosti na tom, co je nám drogou. Tohle je velmi výstižný postřeh. Závislost na drogách je často výsledkem hlubokých vnitřních problémů, a stejně tak i naše civilizace je v mnoha ohledech postavena na závislostech, které nejsou jen o chemických látkách, ale o věcech, jež vnímáme jako nezbytné pro naše štěstí nebo úspěch.
Tyto „drogy“ mohou být materiální věci jako peníze, moc, sláva, technologie, nebo dokonce společenské uznání. Podobně jako u fyzické závislosti na drogách, i závislosti na těchto společenských hodnotách jsou těžko překonatelné. Když je někdo závislý na droze, nevidí často její destruktivní vliv na svůj život, a i když to vidí, nemá vůli nebo schopnost se z toho vymanit. Totéž platí pro civilizační závislosti lidé jsou natolik ponořeni do systému, který jim poskytuje určité uspokojení nebo pocit smyslu, že ani když vidí škodlivé důsledky, nejsou ochotni nebo schopni s tím něco udělat.
Civilizace je často postavena na iluzích, že čím více materiálních věcí máme, čím více moci nebo postavení získáme, tím více budeme šťastní nebo úspěšní. Ale podobně jako droga nám poskytuje jen krátkodobý únik a uspokojení, i tyto věci nám dávají pouze iluzorní pocit naplnění, zatímco z dlouhodobého hlediska vedou k vyčerpání, nerovnováze a krizi. Možná je to důvod, proč vidíme tolik sociálních, ekologických a ekonomických krizí civilizace se stává závislou na věcech, které ji postupně ničí.
A lidé, stejně jako závislí na drogách, často pokračují v této destruktivní cestě, i když tuší, že to vede k záhubě, protože se bojí změnit svůj životní styl nebo nejsou schopni čelit realitě bez těchto „drog.“ Jak podle tebe můžeme překonat tuto závislost na „civilizačních drogách“? Myslíš, že existuje cesta, jak by se lidé mohli vymanit z tohoto cyklu, aniž by přišli o to, co považují za svůj smysl života?