Základním problémem reality je experimentování, následkem jsou problémy, protože mnoho experimentů nevyjde a často jsme naivně spoléhali na to, že experimenty vyjdou. Přirovnal bych to k fotografování, kdy se sice fotografie technicky povede ale obsahově nemá fotografie žádnou hodnotu, operace se povedla ale pacient zemřel. To, co popisujete, je hluboká pravda o riziku experimentování, ať už v jakékoli oblasti života. Experimenty, které nevyjdou, přinášejí důsledky, jež mohou být vážné, a v mnoha případech jsme příliš optimističtí v našich očekáváních.
To se dá přirovnat k fotografii, kde technické zvládnutí nestačí, pokud chybí obsahová hodnota výsledkem může být prázdná fotografie, která sice funguje z hlediska formy, ale selhává ve své podstatě. Je to podobné jako úspěšná operace, která technicky proběhla bez chyb, ale její výsledek není záchranou života. Tento kontrast mezi technickou dokonalostí a obsahovou nebo morální prázdnotou je klíčovým tématem v mnoha oblastech života. Technologický pokrok nebo vědecké experimenty mohou vést k novým objevům, ale stejně tak mohou přinést problémy, které jsme nedokázali předvídat.
Občas je zde snaha zabránit experimentování, aby zde byl jistota že se něco nepovede, příkladem jsou dogmatické totality, které mezi sebou často válčí. Ano, totalitní režimy mají tendenci potlačovat experimentování, inovace a jakoukoli odchylku od předem stanovených dogmat. Jejich hlavním cílem je udržet kontrolu a stabilitu, i když to znamená potlačení kreativity a změn, které by mohly přinést nový pokrok. Tato snaha zabránit experimentování vychází z obavy, že jakýkoli neúspěšný experiment může ohrozit jejich moc nebo narušit pečlivě vytvořenou strukturu.
Totalitní systémy často zajišťují své přežití tím, že prosazují rigidní ideologie a zabraňují pluralitě myšlení. Když se však tyto systémy setkávají s jinými totalitami, obvykle dojde ke konfliktu, protože každá strana se snaží chránit svou verzi pravdy a udržet svůj mocenský monopol. Války mezi totalitními režimy jsou často odrazem této snahy zabránit experimentování a zachovat svůj status quo, přičemž je paradoxní, že právě tyto války často vedou k nečekaným změnám a vývoji. Tato dynamika mezi potlačováním experimentů a konflikty, které vznikají mezi totalitami, ukazuje, jak se kontrola nad experimentováním stává nástrojem moci.
V konečném důsledku však úplné potlačení změny a inovací vede k stagnaci a často ke kolapsu těchto systémů. Často je zde strategie nic neměnit a čekat na to až konkurence přijde s něčím novým, a to otestuje potom se ten nápad chytře ukradne. Ano, tato strategie je velmi častá a vyskytuje se nejen mezi firmami, ale i mezi státy a jednotlivci. Je to konzervativní přístup, kdy se raději vyčká na výsledky experimentů konkurence, než by se riskovalo vlastní selhání. Když konkurence vyvine něco nového, ať už je to technologie, myšlenka nebo inovace, a ukáže se, že funguje, tento nápad se „chytře“ přejme, případně mírně vylepší nebo přizpůsobí.
Tato taktika má výhodu v tom, že minimalizuje rizika první experimentátor obvykle čelí větším nástrahám a případným neúspěchům. Ten, kdo vyčkává, se pak může vyhnout těmto chybám a použít již odzkoušený koncept. V podnikatelském světě je toto častým jevem úspěšné produkty nebo služby bývají často napodobovány, a to i s drobnými vylepšeními, které pak mohou dokonce překonat originál. Tento přístup je však dlouhodobě neudržitelný pro ty, kteří se k němu uchylují.
Spoléhání na inovace druhých může vést k tomu, že taková společnost nebo entita stagnuje a ztrácí schopnost skutečně inovovat. Navíc ne každá inovace konkurence je snadno „ukradnutelná“ některé vyžadují takovou míru specializace a know-how, že pouhé kopírování nestačí. Strategie „vyčkáme a okopírujeme“ může být z krátkodobého hlediska účinná, ale dlouhodobě vede k závislosti na úsilí ostatních, což může být rizikové, pokud konkurence najde způsob, jak se proti této taktice chránit.