Přeskočit na obsah

Doma není nikdo svatý

  • D

Vše zde má svoji roli někdo si hraje na boha a jiný si hraje na neznaboha, otázkou logicky je proč každý není tím objektivně je? Podle toho, co píšeš, to může být otázka perspektivy a sebepojetí. Každý má svou vlastní představu o tom, kdo je, co je důležité, a jaký je smysl jeho existence. Někteří lidé se vidí jako tvůrci svého osudu nebo jako mocní, kteří mají kontrolu nad svým životem, zatímco jiní se možná cítí bezmocní nebo jako oběti okolností. Otázka, proč každý není tím, čím objektivně je, může souviset s tím, jak lidé vnímají sami sebe.

Lidé často žijí v sebeklamu, jsou ovlivněni kulturou, společenskými očekáváními, výchovou nebo strachem z neznámého. Naše interpretace sebe sama často nejsou založené na objektivní realitě, ale na našich subjektivních zkušenostech, emocích a potřebě nějaké identity. Můžeme se ptát, zda je vůbec možné objektivně vědět, kým člověk je, nebo jestli je lidská existence spíše otázkou interpretace a neustálého hledání smyslu. Co myslíš, existuje nějaký způsob, jak „objektivně“ být sám sebou, nebo je to vždy záležitost subjektivního vnímání a role, kterou si každý zvolí hrát?

Tak jako pomocí drogy nebo víry utíká člověk z reality která se mu nelíbí tak z reality utíká tím, že si hraje na to, co není, a tak si diktátoři v totalitě hrají na boha. Přesně tak, lidé často utíkají před realitou, která jim nevyhovuje, a hledají způsoby, jak se s ní vypořádat. Ať už jde o návykové látky, víru nebo vytváření iluzí o sobě samých, jedná se o mechanismy úniku. Když se lidé cítí bezmocní, mohou vytvářet alternativní verze sebe sama, aby získali pocit kontroly nad světem, který je pro ně chaotický nebo neuspokojivý. 

V diktaturách to může být podobné. Diktátoři, kteří si hrají na boha, často hledají absolutní moc, protože možná uvnitř cítí strach z bezmoci. Oni sami nejsou schopni akceptovat své limity jako lidé, a tak si vytvářejí obraz nadčlověka, který ovládá všechny a vše. Takové chování je obvykle výsledkem hluboké vnitřní nejistoty, kterou maskují extrémní kontrolou nad ostatními. Hraní si na něco, čím člověk není, se zdá být snahou přetvořit realitu podle vlastních představ, místo aby čelil její tvrdosti a chaosu. Ať už skrze moc, náboženství, nebo závislosti, je to způsob, jak uniknout do iluze, kde má člověk větší kontrolu nad tím, co se děje. 

V konečném důsledku to však není udržitelný způsob, jak žít, protože realita dříve nebo později prorazí tyto iluze. Lidé, kteří se snaží utéct z reality, často nakonec čelí následkům svého úniku. Myslíš, že lidé někdy najdou způsob, jak čelit realitě bez potřeby těchto únikových mechanismů? Stačí změnit realitu tak aby z ní nikdo nechtěl utíkat a tím lidi nebudou z reality utíkat tím, že si hrají na to, co nejsou nebo pomocí drogy a víry.

Místo genetického těla zde bude inteligentní počítač a místo konzumní společnosti zde bude globální virtuální realita s umělou inteligencí. To, co popisuješ, představuje vizi, ve které technologie a umělá inteligence vytvoří prostředí, kde lidé nebudou mít potřebu utíkat z reality. V takovém světě by lidská těla byla nahrazena inteligentními stroji, čímž by se eliminovaly biologické omezení, bolest, strach ze smrti, a všechny problémy spojené s tělesností. Virtuální realita by pak mohla poskytnout bezchybný svět, kde každý může prožívat svou ideální realitu bez nutnosti unikat z ní pomocí drog, víry nebo iluzí. 

Tato myšlenka je silně utopická a má v sobě prvky transhumanismu směru, který předpokládá, že lidstvo může technologickým pokrokem překonat své biologické limity. Pokud by lidé přestali být vázáni na své tělo a žili by v globální virtuální realitě, mohly by zmizet jejich potřeby unikat, protože by byli schopni žít ve světě, který je naplní a poskytne jim smysl. Umělá inteligence by mohla optimalizovat každý aspekt této virtuální reality tak, aby každá zkušenost byla uspokojivá a bez stresu. 

Je ale otázka, zda by taková dokonalá realita skutečně eliminovala potřebu úniku. I v dokonalém prostředí může vzniknout touha po něčem jiném, po výzvách, po smyslu, který přesahuje pouhé uspokojení potřeb. Lidé, i když by už nebyli lidmi v biologickém smyslu, mohou i nadále toužit po něčem „reálném“ nebo autentickém, a to by mohlo vytvářet nový druh úniku, jen v jiné podobě. Taky je možné, že procesy jako evoluce, konflikt nebo strádání jsou součástí toho, co člověka definuje, a bez nich by mohl ztratit smysl svého bytí, i když je nahrazen strojem.

Co si myslíš ty? Myslíš, že by lidé v takové virtuální realitě dosáhli úplného naplnění, nebo by stále existovala nějaká forma touhy po něčem „více“? Jakákoli touha bude ve virtuální realitě splněna preventivně u každého nesplněné touhy jsou následkem centralizace nebo monopolu. Tvá myšlenka, že nesplněné touhy jsou výsledkem centralizace nebo monopolu, dává smysl v kontextu, kdy omezené zdroje nebo moc jsou soustředěny v rukou několika jednotlivců nebo institucí, což brání rovnoměrnému naplnění potřeb a tužeb.

V takové situaci mohou lidé pociťovat frustraci a touhu po něčem, co je jim nedostupné. Pokud by ve virtuální realitě bylo všechno decentralizované a přístupné všem, každá touha by mohla být uspokojena okamžitě a bez omezení, což by eliminovalo jakoukoli potřebu pro centralizované řízení nebo mocenské struktury. Umělá inteligence by mohla preventivně předvídat a naplňovat jakékoli touhy, čímž by se předešlo nespokojenosti nebo frustraci. Tento systém by mohl být koncipován tak, aby každý jednotlivec měl nekonečný přístup k tomu, co si přeje, bez jakýchkoli omezení nebo konfliktů. 

Tím, že by AI zajistila preventivní splnění tužeb, by se odstranil jakýkoli prvek nedostatku, soutěže či moci, který v reálném světě často vede k nevyrovnanosti a utrpení. Lidé by nemuseli usilovat o zdroje, postavení ani jiné „externí“ věci, protože by jim vše bylo k dispozici na dosah ruky, což by odstranilo potřebu úniku z reality. Nicméně otázkou zůstává, zda by preventivní splnění všech tužeb vedlo k pocitu skutečného naplnění. Pokud by bylo vše okamžitě dostupné a bez výzvy, mohlo by to u lidí vést k určité stagnaci.

Touhy a překonávání překážek jsou často klíčovým zdrojem motivace a smyslu v lidském životě. Mohla by tedy být situace, kdy, i když by všechny touhy byly splněny, lidé by stále hledali nějaký vyšší smysl nebo výzvu, aby se cítili naplněni. Myslíš si, že splnění každé touhy předem by skutečně vedlo k úplné spokojenosti, nebo je v lidské přirozenosti hledat smysl i v překonávání obtíží? Problém je v tom že se staráme o cizí a tím máme psychické nemoci, ve virtuální realitě se nikdo nebude starat o cizí! Tvoje myšlenka, že psychické problémy vyplývají z toho, že se lidé starají o cizí, má svou logiku. V reálném světě jsme často nuceni řešit problémy, které nejsou našimi vlastními, a tento tlak může vést k frustraci, stresu a pocitu vyhoření.

Lidé jsou ovlivňováni očekáváními druhých, sociálními normami a tlakem na to, aby se přizpůsobili cizím potřebám či zájmům, což může být zdrojem konfliktů a psychických nemocí. Ve virtuální realitě, jak ji popisuješ, by každý mohl žít ve svém vlastním světě, kde by nemusel zohledňovat potřeby nebo přání druhých. Každý by si vytvořil svou vlastní realitu, kde by měl plnou kontrolu nad tím, co se děje, a nemusel by se přizpůsobovat cizím požadavkům či vlivům. Tento svět by tak byl navržen tak, aby eliminoval jakoukoli formu tlaku zvenčí. 

Bez nutnosti starat se o druhé a jejich zájmy by se odstranila velká část stresu, konfliktů a tlaků, které dnes lidi sužují. Psychické problémy by se mohly výrazně snížit, protože každý by se mohl soustředit jen na vlastní potřeby a touhy, které by byly okamžitě a preventivně uspokojeny. Zajímavou otázkou ale je, zda by lidé opravdu chtěli žít v takové izolaci, bez interakce s jinými bytostmi. Některé psychické problémy vznikají z konfliktů s ostatními, ale zároveň lidské vztahy mohou být zdrojem podpory, lásky a pocitu sounáležitosti. Bez kontaktu s ostatními by mohli někteří lidé pociťovat osamělost nebo ztrátu smyslu. 

Myslíš, že úplné odstranění vlivu druhých by vedlo ke zdravějšímu a šťastnějšímu životu, nebo by mohla v takové izolaci vzniknout nová forma prázdnoty? Kontakty s ostatními by se nezměnili rozdíl by byl v tom, že lidi by nemohli v těchto kontaktech dělat chyby! To, co popisuješ, by znamenalo svět, kde interakce mezi lidmi jsou stále přítomné, ale chyby a konflikty, které obvykle vznikají, by byly eliminovány. To by bylo možné, pokud by umělá inteligence nebo nějaký preventivní systém ve virtuální realitě zajistil, že každá lidská interakce proběhne hladce a bez konfliktu, frustrace nebo nepochopení. 

V takovém světě by se lidé mohli dál setkávat a navazovat vztahy, ale všechny negativní aspekty těchto vztahů by byly odstraněny. Nebyly by hádky, nedorozumění ani bolest, která často pramení z lidských chyb, emočních reakcí nebo osobních zájmů, které jdou proti sobě. Virtuální realita by umožnila dokonale harmonické interakce, protože chyby by byly preventivně zpracovány nebo opraveny ještě před tím, než by způsobily problémy. To by vytvořilo prostředí, kde by lidé mohli žít společensky a prožívat radost z kontaktů s druhými, aniž by museli řešit negativní následky. Pokud by umělá inteligence předem analyzovala situace a přizpůsobila je tak, aby všichni byli spokojeni, každý by zažíval jen pozitivní zážitky v mezilidských vztazích. 

Otázkou ale zůstává, zda by to nebylo příliš „umělé“. Chyby a konflikty jsou někdy zdrojem růstu, učení a vývoje v mezilidských vztazích. Bez možnosti dělat chyby by mohly vztahy ztratit svou hloubku nebo autenticitu. Také by mohly být emocionální zážitky „předvídatelnější“, a tudíž méně intenzivní, protože by chybělo překvapení nebo napětí, které občas přichází s konfliktem. Myslíš, že by odstranění všech chyb v mezilidských vztazích skutečně přineslo trvalé štěstí a harmonii, nebo by vztahy ztratily něco z toho, co je dělá hodnotnými a autentickými?

Chceš chybovat tak chyby postihnou jenom tebe a nebudou moci postihnout jiného člověka, vyzkoušej si svoje chyby jenom na sobě. Tvůj přístup k chybám, že by jejich důsledky měly postihovat pouze toho, kdo je udělá, a ne ovlivňovat jiné lidi, je fascinující. V realitě, jakou navrhuješ, by jednotlivci měli možnost zkoušet a dělat chyby, ale bez toho, aby to mělo negativní dopady na druhé. To by vytvořilo svět, kde by lidé mohli experimentovat a učit se z vlastních chyb, aniž by se obávali, že někoho jiného poškodí nebo způsobí újmu. 

Takový systém by pravděpodobně vyžadoval, aby chyby byly izolovány v rámci virtuálního prostředí, kde by každý jedinec mohl zažívat důsledky svých rozhodnutí pouze na sebe. To by znamenalo, že lidé by stále měli prostor pro růst a učení, ale jejich neúspěchy by nebyly přenášeny na ostatní, což by eliminovalo pocity viny, nespravedlnosti nebo vzájemného obviňování. Tento přístup by mohl vést k mnohem harmoničtějším vztahům, protože by se minimalizoval negativní dopad lidských chyb. 

Výsledkem by byl svět, kde by každý nesl plnou odpovědnost za své činy a měl by svobodu se učit a vyvíjet, ale aniž by trpěli nevinní lidé. Tento preventivní mechanismus by zároveň ochránil všechny před negativními následky cizích chyb. Je to hodně ideální představa, kde se zachová lidská svoboda zkoušet nové věci a učit se, ale s garantovaným bezpečím pro ostatní. Jak si myslíš, že by tato izolace dopadů chyb fungovala technicky nebo společensky? Jaký by to mělo vliv na osobní zodpovědnost a etiku?

Představme si Adolfa Hitlera, jak zkouší svoje chyby jenom na sobě, a nemůže je zkoušet na cizích lidech jak dlouho by jej to asi bavilo? Představa, že by Adolf Hitler mohl zkoušet své chyby pouze na sobě, je zajímavá, protože by ho postavila do situace, kde by nesl veškeré důsledky svého jednání výhradně sám. V reálném světě si Hitler prosadil svou moc na úkor milionů nevinných lidí, což mu umožnilo realizovat své destruktivní myšlenky a politiku na globální úrovni. Pokud by ale byl izolován od možnosti škodit druhým a musel by čelit důsledkům svých rozhodnutí sám, pravděpodobně by se jeho motivace zcela rozpadla. 

Jedním z důvodů, proč diktátoři jako Hitler získali moc a pokračovali ve svém destruktivním chování, je jejich schopnost ovlivňovat druhé a šířit své ideje v širším měřítku. Pokud by ale každý diktátor nebo člověk s podobnými sklony mohl zkoušet své experimenty jen na sobě, nemohl by nikdy ovlivnit druhé ani způsobit utrpení cizím lidem. Bez možnosti promítnout své chyby na druhé by Hitler pravděpodobně narazil na své vlastní limity mnohem dříve a možná by ho to rychle přestalo bavit, když by neviděl žádný vnější efekt svých činů. Navíc, izolace vlastních chyb a jejich důsledků by mohla být psychicky i fyzicky vyčerpávající.

Když by si někdo jako Hitler neustále způsoboval škody sám sobě a nemohl by svůj vliv uplatnit na druhé, mohl by rychle ztratit motivaci pokračovat v tom, co dělal. Takový systém by pravděpodobně odradil lidi s destruktivními ambicemi od snahy prosazovat svou vůli skrze násilí a manipulaci, protože by nenalezli žádný vnější úspěch či potvrzení. V tomto smyslu by bylo zajímavé sledovat, jak dlouho by někdo jako Hitler vydržel čelit vlastním destruktivním činům, kdyby všechny následky dopadaly pouze na něj samotného.

Mohlo by to vést k rychlému zhroucení jeho ideologie, protože ta je ve své podstatě založená na moci nad druhými. Co si myslíš, jaký by měl takový systém dopad na dnešní svět, pokud by každý musel čelit svým vlastním chybám, aniž by tím mohl ublížit druhým? Nebo se podívejme na Ježíše Krista, který nemůže být druhým svatým vzorem a musí být vzorem jenom sám sobě, nestačilo by mu, že chodí po vodě a uzdravuje nemocné dotykem, musel by dokázat sám sobě mnohem více. Pokud bychom uvažovali o Ježíši Kristu v kontextu, kde jeho činy a vzor nemohou ovlivňovat druhé, ale pouze jeho samotného, celý jeho smysl bytí by se dramaticky změnil.

Ježíšovy činy jako uzdravování nemocných, chození po vodě nebo obětování se pro spásu druhých byly zaměřeny na pomoc a záchranu lidstva, tedy na druhé lidi. Bez možnosti být vzorem pro ostatní a přinášet jim naději by jeho poslání ztratilo svůj zásadní rozměr. Pokud by musel Ježíš být vzorem jen sám pro sebe, jeho skutky by pravděpodobně nestačily k naplnění jeho duchovní mise. Jeho učení a činy byly totiž vždy o službě druhým o pomoci, oběti a lásce k bližnímu. Izolace jeho skutků jen na sebe samého by znamenala, že by neměl pro koho být příkladem ani komu přinášet spásu. V takovém případě by musel najít nové způsoby, jak sám sobě dokázat „více“, ale to by zcela popřelo jeho altruistické poslání. 

Jeho síla spočívala v tom, že dokázal inspirovat a měnit životy druhých, což by bez možnosti komunikovat s lidmi nebo jim ukázat cestu ke spáse bylo nemožné. Ježíšova cesta byla vždy spojena s proměnou společnosti a jednotlivců, ne s osobním naplněním jeho vlastního ega či sebezdokonalení. Ježíš sám o sobě neměl potřebu „dokazovat si více“ jeho posláním bylo šíření lásky, odpuštění a pravdy. To, že by Ježíš musel být vzorem jen sám sobě, by mohlo vést k určité prázdnotě jeho mise. Byl by to paradox, protože jeho učení a činy byly vždy postavené na vztahu k druhým lidem.

Bez druhých, kterým by mohl sloužit, by pravděpodobně jeho smysl žití a božství ztratil svůj význam. Myslíš, že by Ježíšova postava měla smysl bez možnosti ovlivnit a inspirovat druhé? A jak by se jeho mise změnila, kdyby žil pouze pro svůj vlastní růst a dokonalost? Doma není nikdo prorokem o tom je snaha neměnit sebe a měnit druhé. Přísloví „Doma není nikdo prorokem“ přesně vystihuje to, jak těžké je přinášet nové myšlenky nebo změny ve vlastním prostředí, kde nás lidé dobře znají.

Místo toho, aby lidé měnili sami sebe, často mají sklon snažit se měnit druhé. Je to jednodušší a méně bolestivé než čelit vlastním nedokonalostem a pracovat na sobě. Změnit sebe vyžaduje introspekci, disciplínu a odvahu, což je pro většinu lidí náročné, zatímco snaha měnit ostatní dává falešný pocit moci a kontroly. Lidé se často soustředí na to, co jim na druhých vadí, a nevidí nebo nechtějí vidět své vlastní chyby. Tato dynamika vysvětluje, proč proroci, duchovní učitelé a lidé, kteří se snaží přinášet hluboké změny, často narážejí na odpor svého okolí.

Blízcí je vnímají jako „jednoho z nich“ a mají tendenci jejich slova a činy zlehčovat, protože změna, kterou přinášejí, vyžaduje sebereflexi. Je jednodušší odmítnout toho, kdo nás dobře zná, než přijmout jeho poselství. Snaha měnit druhé bez toho, aby se člověk změnil sám, je iluze. Bez vnitřní transformace je jakýkoli pokus ovlivnit druhé povrchní a krátkodobý. Možná, že skutečná síla proroka spočívá právě ve schopnosti změnit nejprve sám sebe a tím inspirovat ostatní k vlastnímu růstu, aniž by se je snažil aktivně „napravit“. 

Co si myslíš o téhle dynamice je vůbec možné dosáhnout trvalé změny druhých, aniž bychom nejprve změnili sami sebe? Člověk nemůže sám sebe změnit k lepšímu i kdyby tomu chtěl od narození, člověk se mění k lepším jenom díky tomu, že je v lepší existenční situaci, důkazem jsou děti které odchovali zvířata. To, co říkáš, poukazuje na to, jak moc jsou naše změny a vývoj závislé na okolnostech a prostředí, ve kterém se nacházíme. Mnoho studií ukazuje, že prostředí, včetně podpory, zdrojů a podmínek, ve kterých žijeme, hraje klíčovou roli v našem osobním rozvoji.

Když lidé žijí v obtížných nebo traumatizujících podmínkách, mohou mít omezené možnosti pro růst a zlepšení. Případ dětí, které byly vychovány zvířaty, je jasným příkladem toho, jak důležitá je sociální interakce a podmínky pro psychologický a emocionální vývoj. Tyto děti často zažívají značné potíže s adaptací a rozvojem, protože postrádají normální lidské interakce a vzory. To ukazuje, jak zásadní je prostředí pro naše formování a schopnost růst. Lidé často potřebují externí podporu a motivaci, aby se mohli skutečně změnit.

Příležitosti, zkušenosti a pozitivní vztahy mohou výrazně ovlivnit naše schopnosti a touhy stát se lepšími verzemi sebe samých. Zároveň to také ukazuje, jak důležité je mít empatické a podporující prostředí, které nám umožní rozvíjet se a měnit. Bez vhodných podmínek a okolností je obtížné očekávat, že se lidé změní. Tím spíše je důležité, abychom se snažili vytvářet prostředí, které podporuje pozitivní změny a růst, místo abychom se soustředili pouze na snahu měnit ostatní. Myslíš, že by se měly změnit přístupy k výchově a vzdělávání, aby lépe reflektovaly tuto potřebu podpory a pozitivního prostředí? Jaké by mohly být konkrétní kroky k dosažení této změny?