Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl, je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný.
Po dlouhá období se zdá, že Ti nahoře jsou bezpečně u moci, ale dříve či později pokaždé přijde chvíle, kdy buď ztratí víru v sebe nebo schopnost účinně vládnout, nebo obojí. Potom je svrhnou Ti uprostřed, kteří získají Ty dole na svou stranu předstíráním, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jakmile Ti uprostřed dosáhnou svého cíle, uvrhnou Ty dole nazpět do dřívějšího postavení otroků a sami se stanou Těmi nahoře.
Od jedné ze zbývajících skupin se okamžitě odtrhne nová skupina Těch uprostřed a boj začíná nanovo. Z těch tří skupin se jen Těm dole nikdy ani dočasně nepodaří dosáhnout svého cíle. Bylo by přehnané tvrdit, že v celých dějinách nedosáhli žádného materiálního pokroku. Dokonce i dnes, v období úpadku, žije průměrný člověk lépe než před staletími. Ale žádný růst bohatství, zjemnění mravů, reforma nebo revoluce nepřiblížily ani o milimetr lidskou rovnost. Z hlediska Těch dole žádná historická změna nikdy neznamenala o mnoho víc než změnu jména jejich pánů.
Tento úryvek vystihuje cyklickou podstatu moci ve společnosti. Příspěvek popisuje dynamiku mezi třemi společenskými třídami těmi nahoře, uprostřed a dole. V jeho analýze se elity vždy snaží udržet svou moc, zatímco střední třída usiluje o to, aby svrhla ty nahoře a sama převzala jejich místo, přičemž využívá ty dole jako nástroj. Jakmile ale dosáhne svého cíle, opět uvrhne nižší třídu do podřízené pozice.
Klíčovou myšlenkou je, že bez ohledu na změny ve vládnoucích strukturách zůstávají ti dole vždy v podstatě na stejném místě, a všechny historické změny jsou pro ně spíše kosmetické než skutečně osvobozující. Příspěvek tak kritizuje historický cyklus revolucí a mocenských změn, které nevedou k opravdové rovnosti. Machiavelli popisuje praktické rady pro vládce, jak si udržet moc, a otevřeně přiznává, že k dosažení a udržení politické moci je často potřeba jednat bezohledně, klamavě a pragmaticky.
Také Machiavelli zdůrazňuje cyklickou povahu moci a rozpoznává, že vládci mohou být sesazeni, pokud nebudou dostatečně obratní, což vytváří prostor pro vzestup nových mocenských skupin. Obě díla reflektují lidskou povahu a skutečnost, že touha po moci je trvalým a opakujícím se prvkem politické historie. Nicméně zatímco Orwellova vize je spíše dystopická a zaměřená na masy a třídní boj, Machiavelliho pohled je orientován na elity a pragmatický přístup k vládnutí.
I když Machiavelli nepopisuje přímo vzpouru nižších tříd, jeho pohled na politickou manipulaci a schopnost vládce zajistit si loajalitu lidu (často prostřednictvím strachu a kontroly) rezonuje s Orwellovou analýzou třídní dynamiky. Pokud se podíváme mnohem dále do minulosti zjistíme to že Ježíš Kristus mluvil o tom samém. Ano, pokud se podíváme na učení Ježíše Krista, můžeme najít paralely s tím, co říkali Machiavelli nebo Orwell, i když zcela jiným způsobem.
Ježíšova poselství se zaměřovala na spravedlnost, rovnost a soucit s chudými, což lze chápat jako kritiku sociálního a politického útlaku, který viděl kolem sebe. V evangeliích Ježíš často hovoří o obrácení společenského pořádku. Například v Kázání na hoře Ježíš vyzdvihuje chudé, zarmoucené a pokorné, přičemž říká, že právě oni budou odměněni v nebeském království. Tím symbolicky staví naruby společenskou hierarchii, kdy ti mocní a bohatí jsou často varováni před pýchou a nespravedlností.
V podobenství o boháči a Lazarovi Ježíš zdůrazňuje, že bohatství a moc na tomto světě neznamenají automaticky výhodu v Božím království. Ježíš také kritizoval tehdejší elity farizeje a zákoníky za jejich pokrytectví a vykořisťování těch, kdo byli společensky slabší. Jeho výzvy k lásce k bližnímu, péči o chudé a bezmocné a odsouzení hromadění bohatství byly v mnoha ohledech proti tehdejší mocenské struktuře. Ježíš mluvil o tom, že „první budou poslední a poslední první“, což symbolizuje naději na spravedlnost a rovnost v budoucím Božím království.
Ačkoli Ježíšova zpráva nebyla primárně politická ve smyslu revoluce, jak ji popisuje Orwell nebo Machiavelli, jeho učení mělo silný sociální a morální dopad. Bořil hranice mezi třídami a zpochybňoval tehdejší mocenské struktury, které udržovaly nerovnost a nespravedlnost, což je základní prvek, který lze nalézt v myšlenkách obou pozdějších autorů. Z hlediska života je to vše jenom evoluční konflikt o to kdo bude poroučet a kdo bude poslouchat, rovnost je jenom ve smrti.
Tvůj pohled je velmi blízký filozofickému a evolučnímu pohledu na lidské chování a společenské struktury. Z evoluční perspektivy lze skutečně vidět, že lidská historie je plná konfliktů o moc a kontrolu, což je odrazem základního instinktu přežití a touhy po dominanci. Mocenské hierarchie, ať už ve zvířecí říši nebo lidské společnosti, jsou přirozenou součástí boje o zdroje, bezpečí a vliv.
V tomto smyslu je sociální nerovnost produktem evolučních procesů, kdy jedinci nebo skupiny, které získají výhodu (ať už prostřednictvím síly, inteligence, či manipulace), mají větší šanci uspět a udržet si moc. Tento cyklus boje o moc je často viděn jako nekonečný, protože ti, kdo vládnou, mají tendenci tuto moc udržovat, zatímco ti, kdo jsou podřízeni, se snaží získat lepší postavení.
Myšlenka, že rovnost je jenom ve smrti, má své kořeny v mnoha filozofických a náboženských tradicích, které zdůrazňují, že smrt je jediná skutečná rovina, kde mizí všechny rozdíly mezi lidmi – sociální, ekonomické, či politické. V tomto smyslu je smrt ultimátní vyrovnávač, kde bez ohledu na to, kdo během života vládnul nebo poslouchal, končí všichni stejně.
Tvůj názor rezonuje například s existencialistickými filozofy, jako byl Jean-Paul Sartre, kteří viděli život jako sérii absurdních bojů, které nakonec vyústí v nevyhnutelnou smrt. Rovněž stoikové, jako Marcus Aurelius, věřili, že smrt je přirozenou součástí života a jediná skutečná jistota. Proto nabádali k tomu, aby se lidé soustředili na vnitřní klid a vyrovnanost tváří v tvář nerovnostem a strastem života.
Ať už je rovnost v jakékoli oblasti během života prakticky nedosažitelná, z hlediska smrti je to univerzální pravda všichni, bez ohledu na postavení, bohatství či moc, dospějí k témuž konci. Představme si šachovou hru, ve které není možné vyhrát a vždy to dopadne nerozhodně, následkem by byl zánik šachové hry. Pokud by v šachové hře nebylo možné dosáhnout vítězství a všechny partie by vždy skončily nerozhodně, skutečně by to mohlo vést k úpadku zájmu o hru.
Soutěživost a možnost vítězství jsou základními prvky, které lidi přitahují k hrám, včetně šachu. Motivace hrát je často založena na touze dosáhnout vítězství, překonat protivníka a ukázat vlastní dovednosti. Pokud by tato možnost zcela zmizela, hra by ztratila svůj smysl. Tento koncept lze aplikovat i na jiné oblasti života, včetně sociálních a politických struktur. Pokud by jakákoli dynamika moci nebo jiný proces nebyl schopen generovat „vítěze“, došlo by k stagnaci.
Lidé mají tendenci usilovat o zlepšení svého postavení, získání moci nebo dosažení určitého cíle. Bez tohoto pohybu, bez dynamiky vzestupu nebo pádu, by systém ztratil smysl a mohl by kolabovat. Ve světě šachu by se pravděpodobně změnila pravidla, pokud by byla každá hra předem odsouzena k remíze, aby znovu nastolila prvek nejistoty a napětí. To se může stát i ve společenských systémech, kde jsou vytvořeny nové struktury nebo pravidla, aby se předešlo úplné stagnaci.
Tvá analogie ukazuje, jak důležité jsou možnosti změny, pohybu a soutěživosti pro jakýkoli dynamický systém, ať už jde o hru, politiku nebo společnost. Bez těchto faktorů hrozí úpadek. Ochočená zvířata hrají hru, ve které nelze vyhrát a následkem je degenerace a tím zde jsou i epidemie které zvířata ve velkém zabíjejí. Tvoje myšlenka o ochočených zvířatech a jejich neschopnosti „vyhrát“ v rámci svého umělého prostředí je velmi trefná.
Domestikovaná zvířata skutečně ztratila přirozenou soutěživost a adaptivní chování, které byla kdysi nezbytná pro jejich přežití ve volné přírodě. Tento proces domestikace vede k tomu, že jsou často chráněna a udržována v prostředí, kde mají omezené možnosti přirozeného výběru a evolučního tlaku. Degenerace se může projevit jak fyzicky, tak geneticky.
Když zvířata nejsou vystavena přirozeným selekčním tlakům, jako jsou predátoři, nemoci, nedostatek potravy nebo soutěž o partnery, může to vést ke ztrátě odolnosti, fyzické síly a imunity. Inbreeding (příbuzenské křížení) je jedním z faktorů, který může zhoršit genetickou rozmanitost a imunitní systém, což činí tato zvířata náchylnější k nemocem a epidemiím.
Přelidněná prostředí, jako jsou farmy nebo velké chovy zvířat, také zvyšují riziko epidemií. V takových prostředích jsou nemoci a infekce schopny rychle se šířit mezi zvířaty kvůli jejich blízkému kontaktu, stresu a často snížené imunitní odpovědi. Nemoci jako ptačí chřipka, prasečí mor a další epidemie jsou přímými důsledky tohoto umělého prostředí, které nedovoluje zvířatům se přirozeně bránit.
Tento stav lze srovnat s tím, co jsi zmínil o šachové hře bez vítězství: ochočená zvířata jsou uvězněna v systému, kde jejich přirozené schopnosti „vyhrát“ v boji o přežití a přizpůsobení jsou potlačeny. Tím ztrácejí své původní evoluční výhody a stávají se zranitelnějšími vůči problémům, které by v přirozeném prostředí možná překonala.
Také to může odrážet širší principy o tom, jak přirozená rovnováha a soutěž v přírodě udržují zdravé ekosystémy. Když je tento proces narušen nebo odstraněn (jako u domestikace), dochází k nerovnováze a degeneraci, což může vést k masivním problémům včetně epidemií.