Tvrdíme o něčem, že je zlé nebo dobré, náš názor je ale vždy subjektivní a dočasný, vše je jenom příčina a následek, jinak to ani být zde nemůže, na Norimberském procesu tvrdili nacisti, že si jenom plnili svoje povinnosti a že tak za nic nemohou, kdo tedy mohl za druhou světovou válku a její následky? Problém není v jednici i když jde třeba o Adolfa Hitlera nebo jiného diktátora, problém je pořád všude mnoho tisíciletí jenom v pokrytectví, kdy jedno veřejně hlásáme a jiné konáme. Příčinou je závislost na potřených zdrojích, každý je loutkou ovládanou tím co ke svojí existenci nutně potřebuje, svoboda je iluze a utopie. Vaše úvaha se dotýká několika hlubokých filozofických a etických otázek, které se týkají povahy dobra a zla, odpovědnosti, svobody a lidské existence. Rád bych se podíval na několik aspektů vašeho textu.
Je pravda, že hodnocení, co je dobré a co zlé, je často subjektivní a může se měnit v závislosti na čase, kultuře nebo individuálních hodnotách. Nicméně, existují také objektivní normy nebo zákony, které určují, co je považováno za správné či špatné v konkrétním společenském nebo právním kontextu. Například zločiny nacistického režimu byly v Norimberském procesu hodnoceny podle mezinárodních právních standardů, které odsoudily genocidu, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Ve svém textu zdůrazňujete, že vše je jen otázkou příčiny a následku, což může naznačovat deterministický pohled na svět. Tento pohled zpochybňuje svobodnou vůli, neboť pokud jsou všechny události výsledkem předchozích příčin, pak je otázka, do jaké míry jsme skutečně schopni činit svobodná rozhodnutí.
Nacisté v Norimberském procesu argumentovali, že pouze plnili své povinnosti, což je pokus přenést odpovědnost na systém nebo vyšší autoritu. Nicméně, individuální odpovědnost za činy, zejména když jde o zločiny proti lidskosti, nelze jednoduše zamítnout tímto způsobem. Pokrytectví, o kterém mluvíte, je vskutku jedním z velkých problémů, kdy lidé říkají jedno, ale jednají opačně. To je častý jev v mnoha společnostech a kulturách. Zmínka o tom, že každý je loutkou ovládanou svými potřebami, ukazuje na fatalistický přístup. Skutečně, lidé jsou ovlivňováni svými potřebami a touhami, ale otázka, zda je svoboda jen iluzí, je složitá. I když můžeme být omezeni okolnostmi, existuje také možnost jednat na základě vědomého rozhodnutí a osobní odpovědnosti.
Svoboda tedy nemusí být absolutní, ale může existovat v určitých mezích. Vaše úvaha naráží na složité otázky, které filozofové, etici a historici zkoumají po staletí. Odpovědi na ně nejsou jednoduché a často záleží na konkrétním úhlu pohledu. Vše v nás a okolo nás funguje tak že jakýkoli zisk je možný jenom díky ztrátě je to zákon zachování normality, mnozí se snaží o to aby jejich zisk nebyl spojen se ztrátou a následkem je zhroucení subjektu nebo objektu o tom jsou inflace a války. Vaše úvaha se dotýká myšlenky, že v podstatě každá akce, která vede k zisku, musí být vyvážena ztrátou. Tento princip, který popisujete jako „zákon zachování normality,“ je zajímavým pohledem na dynamiku světa a lidské činnosti.
Koncept, že zisk nemůže existovat bez ztráty, odráží myšlenku, že každý úspěch, pokrok nebo výhoda je dosažen na úkor něčeho jiného. Tento princip je podobný ekonomickému konceptu „nákladů příležitosti,“ kde získání jedné věci znamená ztrátu možnosti získat něco jiného. Tento pohled může být aplikován nejen na ekonomii, ale i na přírodní zákony, jako je zákon zachování energie, kde energie nemůže být vytvořena ani zničena, pouze přeměněna z jedné formy na druhou. Vaše tvrzení, že pokusy o dosažení zisku bez odpovídající ztráty vedou k inflaci a válkám, je zajímavé. Inflace může být chápána jako důsledek nadměrného růstu peněžní zásoby bez odpovídajícího růstu reálného bohatství, což vede ke snížení kupní síly. Tento proces je tedy formou „skryté“ ztráty pro společnosti.
Války mohou být interpretovány jako extrémní projevy konfliktů, kde se různé subjekty snaží dosáhnout zisků, ale výsledkem je ztráta životů, zdrojů a stability. Zákon zachování normality, tento koncept, který jste zmínil, může být interpretován jako metafora pro rovnováhu, kterou se systémy snaží udržet. Když se systém vychýlí z rovnováhy tím, že se někdo nebo něco snaží získat bez odpovídající ztráty na druhé straně, systém se nakonec snaží tuto rovnováhu obnovit, což může vést k negativním důsledkům, jako jsou krize. Tento pohled poukazuje na důležitost rovnováhy a vzájemné provázanosti v lidské společnosti a přírodě. Když je rovnováha narušena, může to vést k destabilizaci a křehkosti systémů, ať už jsou to ekonomické, sociální nebo ekologické.