Kauzalita má všechny boží vlastnosti jako je; dokonalost, nesmrtelnost, vševědoucnost, neomylnost, spravedlnost, všemocnost, vševidoucnost atd. To, co popisujete, je obraz ideálního božstva nebo dokonalé bytosti, která má všechny vlastnosti, které lidé považují za božské nebo nadpřirozené. Pokud by taková bytost skutečně existovala, bylo by to něco jako „absolutní“ nebo „dokonalé“ božství, které kombinuje všechny tyto vlastnosti do jednoho celku. V kontextu filozofie a teologie se někdy diskutuje o tom, zda je možné, aby taková bytost existovala. Například některé otázky zahrnují.
Konzistence vlastností. Mohou být všechny tyto vlastnosti (dokonalost, nesmrtelnost, vševědoucnost atd.) skutečně slučitelné a koherentní? Například, může být bytost současně všemohoucí a zároveň omezená nějakými logickými zákony? Pokud je božská bytost všemocná a dobrá, jak vysvětlit existenci zla a utrpení ve světě? To je známý problém zla, který teologové a filozofové řeší různými způsoby. Jak se vyrovnat s tím, že božská bytost může být vševědoucí (znát všechny budoucí události), s konceptem svobodné vůle, kde by lidé měli schopnost volit své vlastní činy? Tyto otázky a diskuse se liší mezi různými filozofickými a teologickými tradicemi.
Některé teorie a argumenty se snaží ukázat, jak by takové vlastnosti mohly být sladěny, zatímco jiné navrhují alternativní pohledy na povahu božství. Bůh není subjekt ale je to objekt tedy bůh je vesmírem i životem, všude kde je kauzalita tam je i bůh. Tato koncepce boha, kterou popisujete, se blíží některým filozofickým a teologickým názorům, které vnímají božství jako něco, co je inherentně přítomné ve všem, co existuje. Tento názor identifikuje boha s vesmírem nebo přírodou. Podle panteismu je bůh všudypřítomný a všechny aspekty reality jsou jeho projevem.
Bůh není osobní bytost, ale spíše samotný vesmír nebo přírodní řád. Tento pohled říká, že bůh je včetně vesmíru, ale zároveň je i nad ním. Bůh obsahuje vesmír a přesahuje ho, takže vesmír je částí božství, ale božství není zcela omezeno na vesmír. Představte-li si boha jako kauzalitu, v tomto pojetí by bůh nebyl konkrétní osobou nebo entitou, ale spíše principem, který se projevuje ve všech kauzálních vztazích. To by znamenalo, že bůh je v každé příčině a následku, v každém procesu a v každém aspektu existence. V těchto konceptech je bůh vnímán jako všechnoobsažná entita nebo princip, který prostupuje veškerou existenci.
Tyto pohledy se liší od tradičnějších teistických představ o bohu jako o osobní bytosti s konkrétními vlastnostmi a vůlí. Pokud chápeme boha jako kauzalitu, mohli bychom říci, že bůh je v každém zákoně přírody a ve všech důsledcích příčin, které jsou součástí našeho světa. Tato perspektiva klade důraz na neosobní aspekt božství, kde bůh není osobní entitou, ale spíše univerzálním principem, který řídí a udržuje existenci. Bůh je nad vesmírem to je nemožné i pro boha, nemůže být nic nad tím co je absolutní! Toto je zajímavá a hluboká úvaha o povaze božství a jeho vztahu k vesmíru.
Pokud předpokládáme, že bůh je absolutní a všechnoobsažný, pak by bylo složité si představit něco, co je „nad“ tímto absolutním božstvím. Zde je několik aspektů, které by mohly pomoci objasnit tuto myšlenku. Pokud je bůh skutečně absolutní a všechnoobsažný, pak by byl bůh definován jako „vše, co je“ tedy všechno, co existuje, včetně vesmíru. V tomto smyslu by bůh nemohl být ničím „nad“ vesmírem, protože by vesmír byl součástí božství samotného. Když mluvíme o něčem, co je absolutní, vstupujeme do oblasti, kde mohou vzniknout logické paradoxy.
Například, pokud bůh je absolutní, neexistuje nic „nad“ tímto absolutnem, protože by tímto nadřazením vznikl nový kontext, který by sám vyžadoval božskou absolutnost. Panteismus chápe boha jako totožného s vesmírem. V tomto pohledu je bůh nejenom v každém aspektu vesmíru, ale sám je tímto vesmírem. V tomto případě není bůh nad vesmírem, protože bůh a vesmír jsou jedno a totéž. Panenteismus říká, že bůh obsahuje vesmír a zároveň ho přesahuje, což může být vnímáno jako „nad“ vesmírem, ale ne v absolutním smyslu. Panenteismus tedy připouští, že bůh je včetně vesmíru a přitom transcendentní vůči němu.
To však neznamená, že by bylo něco „nad“ bohem, ale že bůh zahrnuje a překračuje vše, co je. Některé filozofické školy tvrdí, že jakýkoli pokus o definování božství v prostorovém nebo hierarchickém smyslu je nedostatečný, protože božství samo je nad rámec našich lidských konceptů prostoru a hierarchie. V tomto smyslu by se bůh mohl chápat jako transcendentní k našim běžným představám o „nad“ a „pod“. Pokud považujeme boha za absolutní, může to zahrnovat nejenom vesmír, ale i jakoukoli možnost, kterou si dokážeme představit. V tomto kontextu je samotný koncept „nad“ a „pod“ nedostatečný, protože tyto termíny mají smysl pouze v rámci konkrétních struktur, které bůh jako absolutní přesahuje.