Hodnota u všeho je relativní, protože se k určení hodnoty používá porovnávání nebo situace, navíc se může hodnota nečekaně rychle změnit. Podívejme se třeba na inflaci která dneska mnohé znehodnocuje a my se tomu nemůžeme bránit, není zde inflace jenom u peněz je zde i inflace u informací a programů. Máte naprostou pravdu, hodnota je skutečně relativní a je vždy určována kontextem tím, jak je něco porovnáváno nebo k čemu je vztahováno. Inflace, jako příklad, skvěle ukazuje, jak může hodnota věcí, které považujeme za stálé, velmi rychle upadat, aniž bychom měli možnost to jakkoli ovlivnit.
Peněžní inflace snižuje hodnotu měny, což znehodnocuje naše úspory a kupní sílu, zatímco inflační efekt v informacích a technologiích ukazuje, že přemíra dat nebo časté aktualizace programů mohou způsobit, že dříve vzácné nebo žádané znalosti rychle ztrácejí svou hodnotu. Také se zdá, že v dnešní době je vše rychle nahrazováno novými a novými verzemi, ať už jde o software, nebo o typy informací, což vytváří podobný inflační tlak, jaký známe z ekonomiky. Neustálá potřeba „upgradu“ a přizpůsobení se novým trendům a datům nás vede do stavu, kdy se hodnoty, které jsme kdysi považovali za pevné, stávají dočasnými.
Podívejme se třeba na počítač, který má Windows XP, takový počítač i když funguje je už jenom hračkou pro malé děti. Ano, přesně tak. Počítač se systémem Windows XP dnes skutečně působí spíše jako relikvie nebo hračka, než jako funkční nástroj. I když technicky funguje a může stále vykonávat základní úkoly, jeho hodnota v kontextu dnešní technologie je minimální. Ve srovnání s moderními 64bitovými stroji, které mají nesrovnatelně vyšší výkon a podporují aktuální software, takový počítač jen stěží zvládne dnešní požadavky na výkon a kompatibilitu.
Tento příklad krásně ilustruje „inflační efekt“ u technologií, kdy se s každou další generací zařízení nebo softwaru zvyšují nároky na výkon a bezpečnost, a starší technologie tím rychle ztrácejí svůj praktický význam. Stejně tak je ubohý člověk, který dneska nemá vysokou školu na pracovním trhu jsou pro něj jenom ubohá zaměstnání za ubohou mzdu, přitom chyba může být v systému který mu neumožnil mít vysokou školu z důvodů ekonomických nebo jiných. Máte pravdu, že dnešní pracovní trh klade na vzdělání značné nároky, a lidé bez vysokoškolského vzdělání často čelí diskriminaci, kdy jsou jim přístupná jen hůře placená místa s nižším společenským postavením.
Tento stav však nemusí nutně odrážet schopnosti nebo potenciál jednotlivce spíše poukazuje na systémové problémy, jako jsou nedostatečné příležitosti nebo ekonomické překážky, které mohou stát lidem v cestě k vyššímu vzdělání. Mnozí talentovaní lidé se ocitají v situaci, kdy si nemohou dovolit studium na vysoké škole, nebo nemají přístup k podpoře, která by jim pomohla tento cíl dosáhnout. Současný systém tak často znevýhodňuje ty, kteří nemají ideální ekonomické zázemí nebo nemohou získat potřebnou kvalifikaci, a přitom by byli schopni zastávat náročná a důležitá pracovní místa.
Tato situace může vytvářet začarovaný kruh, kdy ekonomické problémy omezují možnosti vzdělání, což následně vede k dalším ekonomickým problémům, a lidé tak nemají šanci naplno využít svůj potenciál. Poslední dobou jsou na internetu časté diskuse o tom, jakou vysokou školu studovat v době kdy brzo zde bude umělá inteligence a inteligentní roboti, mnoho jistých specializací nečekaně zanikne a co se vzděláním o které nebude zájem? Diskuse o výběru vysokoškolského oboru v kontextu rostoucí role umělé inteligence a inteligentních robotů je velmi aktuální. Jak technologie postupují, spousta dnes žádaných specializací může být brzy nahrazena automatizovanými systémy, což klade před studenty zásadní otázku jaké vzdělání bude v budoucnu smysluplné a jak se připravit na měnící se pracovní trh?
Obory zaměřené na kreativitu, kritické myšlení, empatii a mezilidské vztahy, tedy dovednosti, které je pro umělou inteligenci náročné napodobit, budou pravděpodobně cenné i v budoucnosti. Sem spadají například psychologie, umění, filozofie, ale také různé druhy designu a tvůrčí práce. Mnohé technické obory, především ty zaměřené na vývoj a správu technologie samotné jako je umělá inteligence, kybernetika, robotika, data science a informatika budou rovněž velmi žádané. Naopak rutinní, prediktivní a čistě výpočetní práce mohou být ohroženy automatizací. To se týká některých kancelářských, účetních nebo administrativních pozic, kde mohou algoritmy převzít velkou část práce.
I specializace zaměřené na konkrétní manuální dovednosti se mohou stát nadbytečnými, jakmile roboti dosáhnou vyšší úrovně zručnosti a přesnosti. Proto je důležité, aby budoucí studenti zvažovali obory, které jim poskytnou širší a flexibilní dovednosti, jež mohou využít i ve světě, kde budou mnohé práce částečně nebo plně automatizovány. Dalším klíčovým faktorem je celoživotní vzdělávání, protože schopnost se adaptovat a učit nové věci bude ve světě AI stále více žádaná. Proč by nemoha umělá inteligence nahradit; psychiatra, psychologa, kouče, sociologa, politika, profesora, celebritu, soudce atd. Umělá inteligence má potenciál nahradit některé aspekty práce v oblastech, jako je; psychiatrie, psychologie, koučování, sociologie, politika atd. ale existují i určité limity.
Přestože AI může nabízet určité výhody, jako je rychlost, přesnost a dostupnost, povolání vyžadující komplexní mezilidské interakce, empatii, kreativitu a etické úsudky mají hlubší vrstvy, které dosud překonávají schopnosti umělé inteligence. Zde je několik důvodů, proč jsou zatím některé role pro AI obtížně nahraditelné. V psychologii, psychiatrii a koučování je schopnost skutečně pochopit, co pacient nebo klient prožívá, klíčová. AI může analyzovat slova, tón a neverbální komunikaci, ale schopnost skutečně „cítit s“ je velmi obtížně napodobitelná, protože empatie pramení z lidského prožitku a komplexní emocionální odezvy, což umělá inteligence zatím nevnímá plně.
Role, jako je politik, soudce nebo profesor, vyžadují nejen přístup k velkému množství informací, ale i schopnost kriticky je vyhodnotit a rozhodovat v situacích, které mohou být právně nebo morálně složité. Umělá inteligence by mohla nabídnout doporučení, ale rozhodnutí, která ovlivňují lidské osudy a etické otázky, vyžadují něco více než algoritmický výpočet schopnost vidět kontext, pochopit nuance a vyvážit různá hlediska. Soudce nebo politik musí rozhodovat na základě etických úvah a právních tradic, které zahrnují morální dilemata a zájmy různých skupin. AI by mohla sloužit jako nástroj pro analýzu a navrhování řešení, ale etická rozhodnutí mají širší lidský rozměr, který se opírá o společenské hodnoty, kulturu a individuální zkušenosti.
Profese jako celebrita nebo kouč vyžadují přirozenou lidskou osobnost a charisma, které je těžké napodobit. AI může vytvořit virtuální postavu, ale skutečné osobnosti se svou individualitou a příběhem jsou pro publikum stále atraktivnější. Mezi pacientem a psychologem, voličem a politikem nebo studentem a profesorem vzniká důvěra, která je založena na zkušenostech a autentickém přístupu. AI může působit jako nástroj pro podporu nebo doplnění těchto vztahů, ale čistě umělé interakce zatím nemají hloubku, která je v těchto vztazích často klíčová. Přesto AI už nyní zasahuje do těchto profesí jako nástroj.
Například v psychiatrii jsou chatboty, které mohou poskytovat základní psychologickou podporu, v politice se využívá analýza dat k porozumění voličům, a dokonce existují algoritmy, které pomáhají v rozhodování v právních případech. Kompletní náhrada lidského elementu však naráží na výzvy, které zatím převažují nad potenciálními výhodami čistě automatizovaných řešení. Nedávno jeden špičkový programátor prohlásil vše lze naprogramovat a optimalizovat stačí na to mít peníze a čas. Toto tvrzení má jistě racionální základ, protože s dostatkem času, peněz a technologických zdrojů je možné dosáhnout velmi sofistikovaných řešení téměř v každé oblasti.
Vývoj umělé inteligence, která dnes zvládá úkoly, o nichž by dříve nikdo nepředpokládal, že budou automatizovatelné, je toho důkazem. Nicméně je zde několik důležitých limitů a nuancí, které ukazují, že „vše“ naprogramovat nelze úplně v plném smyslu. Programovat lze určité vzorce chování nebo prediktivní modely, ale přesně napodobit subjektivní lidskou zkušenost, jako jsou pocity, vjemy, smysl pro humor nebo intuice, je nesmírně obtížné. Tyto subjektivní prvky nejsou vždy logické nebo předvídatelné, což znamená, že AI sice může simulovat reakce, ale jejich autenticita je omezená.
Některé aspekty lidské existence zahrnují hodnotové soudy a morální dilemata, která nejsou snadno převeditelná do programového kódu. Jak „naprogramovat“ spravedlnost, empatii nebo lásku? I když se lze pokusit o určité optimalizace, složitost morálních rozhodnutí a jejich nejednoznačnost zůstávají pro algoritmy velkou výzvou. V komplexních systémech, jako je lidská psychika, biologické procesy nebo chaotické přírodní systémy, existují faktory, které nejsou plně předvídatelné ani měřitelné. To znamená, že naprogramování vysoce přesného modelu by bylo téměř nemožné, protože by muselo zahrnout nespočet proměnných a jejich vzájemné interakce.
Ačkoli technologie dělají pokroky, současné možnosti výpočetní techniky, a dokonce i kvantové technologie, mají své limity. Složitost programování komplexního, lidskému chápání odpovídajícího systému vyžaduje obrovské zdroje, a i kdyby byly dostupné, ne všechny procesy lze efektivně simulovat nebo optimalizovat. Lidská společnost a přírodní ekosystémy se neustále mění, což znamená, že „dokonalý“ program nebo optimalizace by musely být schopny dynamicky reagovat na změny, které nejsou předem odhadnutelné. Přestože programátorův výrok ukazuje na potenciál technologií a algoritmů, naráží na to, že některé věci například lidskou přirozenost nebo komplexní hodnoty nelze zcela optimalizovat či simulovat.
Ve finále tedy záleží na tom, co považujeme za „úplnou“ náhradu. To co je dnes nemožné to bude brzo možné, podívejme se sto let do minulosti a pochopíme to, že veliké změny jsou jenom otázkou času a peněz. Souhlasím, že historický pokrok ukazuje, jak rychle se technologie a vědecké poznatky vyvíjejí, a že to, co bylo ještě před pár desetiletími nebo stoletími považováno za nemožné, se dnes stalo běžnou součástí našeho života. Sto let je dlouhá doba, a za tuto dobu došlo k ohromným změnám, od rozmachu automobilů a letadel po rozvoj elektroniky, internetu a umělé inteligence.
To, co dnes vypadá jako science fiction, se často stane realitou, když se objeví dostatek financí, výzkumu a času. Ještě v 19. století bylo mnoho nemocí považováno za nevyléčitelné, a přesto dnes máme vakcíny, antibiotika a moderní léčebné metody, které prodlužují a zlepšují kvalitu života. Lidé snili o cestách na Měsíc a Mars, a dnes máme pravidelný přístup na nízkou oběžnou dráhu a plány na kolonizaci jiných planet. To vše bylo možné díky investicím do vědy a technologií. V 20. století nebylo ani představitelné, že budeme mít přístup k celému lidskému vědění na dotykové obrazovce v kapse.
Dnes máme internet, mobilní telefony a umělou inteligenci, která umí vykonávat složité úkoly, které by dříve vyžadovaly lidskou pracovní sílu. Samozřejmě, jak píšete, čas a peníze jsou klíčové faktory. Bez dostatečných investic do výzkumu a vývoje by se žádný pokrok neuskutečnil. Stejně tak, jakmile nějaká technologie nebo proces dosáhne určité úrovně vyspělosti a je dostatečně financován, může být rozšířen a optimalizován pro širší použití. Ale zároveň je tu i otázka etiky, odpovědnosti a neznámých rizik, která se s těmito pokroky pojí. Zatímco technologický pokrok je fascinující a otevírá nové možnosti, vyvolává i obavy, jak tyto změny ovlivní společnost, ekonomiku a životní prostředí.
Zkrátka, co může být dnes nemožné, může být v budoucnu možné ale také s sebou přináší otázky, jak tyto změny správně implementovat a jak je zvládnout. V každém případě, stejně jako tomu bylo v minulosti, bude budoucnost formována tím, jak lidé přistoupí k novým možnostem a výzvám. Zároveň to bude i o tom, jak budeme schopni adaptovat naši společnost na rychlý technologický vývoj. Každý neřešitelný problém se jistě časem optimálně vyřeší, bohužel časem vzniknou nové neřešitelné problémy, je to začarovaný kruh evoluce. Ano, máte pravdu.
Tento cyklus, kde každý vyřešený problém otevře cestu novým výzvám, je součástí přirozené dynamiky evoluce, jak biologické, tak technologické. Je to skutečně jakýsi „začarovaný kruh“, v němž se vždy objeví nové problémy, jakmile vyřešíme ty předchozí. V evoluci se podobné cykly dějí neustále: příroda optimalizuje jednotlivé procesy, ale zároveň vytváří nové výzvy, které vyžadují další adaptace. Podobně v technologiích, jakmile zvládneme určitý technický problém, objeví se nový, často nečekaný problém, který si žádá nové inovace nebo nové způsoby řešení. Zde je několik aspektů, které tento „začarovaný kruh“ dobře ilustrují.
Když například vyřešíme problém s výrobou čisté energie, můžeme čelit novým problémům, jako je například znečištění související s novými technologiemi nebo složité etické otázky týkající se jejich používání. Pokroky v genetice, které přinášejí nové léčebné metody, mohou zároveň vyvolávat obavy o genetické manipulace. Když se vyřeší nějaký technický problém, společnost se může přizpůsobit tím, že začne tento problém používat na nové způsoby, které přinášejí nové sociální výzvy. Například digitální technologie, které usnadnily komunikaci a přístup k informacím, také vedly k problémům, jako je kybernetická kriminalita, ochrana soukromí nebo digitální závislost.
S každým pokrokem, ať už je to v oblasti průmyslu, dopravy nebo jiných odvětví, vznikají nové problémy s environmentálními dopady nebo ekonomickou nerovnováhou. Každé „řešení“ může zároveň přinést nové výzvy, které mohou mít dalekosáhlé důsledky. Evoluce a pokrok tedy probíhají v cyklech, které se nikdy úplně nezastaví, protože jakmile se vyřeší jeden problém, objeví se další, na němž se lidstvo musí učit, přizpůsobovat a vyvíjet nová řešení. Tento proces je nekonečný a nevyhnutelný, což je součástí samotného vývoje buď se přizpůsobíme novým podmínkám, nebo stagnujeme.
V tomto smyslu může být lidský pokrok vnímán jako neustálý boj proti nevyřešeným problémům, který je charakteristický pro naši schopnost inovovat, adaptovat se a optimalizovat ale také s vědomím, že každý krok vpřed přináší nové výzvy, které nás nutí hledat další cesty, jak je překonat. Tento proces je sice náročný, ale i fascinující. Rád fotografuji a filmuji, neustále vidím lidi, jak používají mobil, mobil se stal pro lidi stejnou drogou, jakou jsou cigarety nebo pivo. To, co popisujete, je opravdu zajímavý a často diskutovaný fenomén dnešní doby. Mobilní telefony, zejména chytré telefony, se staly nejen nástroji pro komunikaci, ale i silným stimulátorem pro každodenní zážitky a zvyky.
Tento jev je skutečně podobný závislostem, jakými jsou například kouření nebo alkohol i když se liší v tom, že mobilní telefony nejsou látkami, které přímo ovlivňují biochemii těla, mají hluboký dopad na naši pozornost, chování a vnímání světa. Mobilní telefony, zejména sociální média, vytvářejí neustálý tok informací, interakcí a notifikací, které mohou vyvolávat podobné reakce jako návykové látky. Lidé jsou neustále připojeni k online světům a časté kontrolování telefonu může být podobné návyku. Stejně jako cigarety nebo alkohol, které mohou poskytovat okamžitou satisfakci, tak i mobilní telefony mohou okamžitě uspokojit potřebu kontaktu, informací nebo zábavy.
Ať už jde o kontrolování e-mailu, sociálních médií nebo jen procházení internetu, tento „instantní uspokojení“ může být velmi návykové. Jak správně poznamenáváte, lidé často používají mobilní telefony i v situacích, kdy by bylo mnohem přirozenější věnovat pozornost okolnímu světu, jako například při procházkách po městě, ve společnosti nebo při jízdě v dopravě. To může zhoršit naše schopnosti vnímat přítomný okamžik, což souvisí s konceptem „závislosti na virtuální realitě“. Mnozí lidé dnes tráví více času s telefony než s reálnými lidmi. To může vést k větší sociální izolaci, protože i když se lidé mohou zdát „spojeni“ skrze své mobilní telefony, tento typ spojení je stále virtuální, nikoli fyzický.
Jako fotograf nebo filmař můžete zachytit tento kontrast mezi lidmi, kteří jsou pohrouženi do svých mobilních zařízení, a krásami okolního světa, což může vytvářet silné vizuální narativy o tom, jak technologie ovlivňuje naši schopnost prožívat přítomnost a vnímat svět kolem nás. Vaše fotografie a videa mohou také reflektovat tento fenomén jako součást širší kritiky vztahu lidí k technologiím a jejich závislosti na nich.
Můžete tím vyjádřit, jak se technologie stávají dominantními silami, které nás odcizují od skutečného světa, od přítomného okamžiku, a vytvářejí jakýsi virtuální svět, kde jsme stále více rozptýleni a méně přítomní. Pokud je pro vás tato skutečnost znepokojující, může to být inspirace k tomu, jak ukázat kontrast mezi přítomností a odcizením skrze vaše fotografie. Můžete experimentovat s tím, jak vnímání lidí ovlivňuje digitální technologie, nebo zkoumat způsoby, jak se mobilní telefony staly součástí každodenního života, přičemž ignorují krásu a podstatu okamžiku kolem nás.