Proč společnost toleruje lidem to, že dělají chyby a ty chyby opakují? Společnost toleruje chyby a jejich opakování z několika důvodů. Chyby jsou přirozenou součástí učení a vývoje. Bez tolerance k chybám by se vývoj a adaptace zastavily, protože lidé by se báli experimentovat nebo inovovat. Společnost často chápe, že každý má jiné podmínky, schopnosti a zkušenosti. Tolerance k chybám může vycházet z empatie uznání, že každý může udělat špatné rozhodnutí. V mnoha kulturách existuje silná víra v možnost nápravy a druhé šance. Pokud by chyby byly trestány příliš tvrdě, mohlo by to vést k marginalizaci lidí, kteří by jinak mohli přispět ke společnosti. Chyby jsou klíčovým nástrojem učení.
Opakováním chyby mohou lidé postupně pochopit její následky a změnit své chování. Bez tolerance by tento proces nebyl možný. Společnost často toleruje chyby u druhých, protože každý si uvědomuje, že sám není bez chyb. Pokud by lidé byli příliš kritičtí vůči ostatním, mohlo by to vést k tomu, že by se společnost stala nefunkční kvůli vzájemné nedůvěře a strachu z odsouzení. V některých případech může tolerance chyb vycházet i z neschopnosti systému efektivně řešit problémy nebo trestat opakovaná pochybení. To je časté například ve velkých institucích nebo státní správě. V některých kulturách je tolerance k chybám vnímána jako znak pokory a humanity. Naopak, přísná netolerance může být spojována s autoritářstvím.
Pokud se ale chyby neustále opakují bez snahy o nápravu, společnost často začne hledat způsoby, jak tomu zabránit například prostřednictvím sankcí, pravidel nebo vzdělávacích programů. Otázka spíš zní, kde je hranice mezi zdravou tolerancí a podporováním nezodpovědnosti. Jak byste ji definoval vy? Co by se stalo, pokud by zde byl globální kontrolní systém na lidské chyby a ten kdo by mnoho chyboval by musel opustit civilizaci a žil by doživotně nahý v rezervaci. Takový globální kontrolní systém by měl dalekosáhlé důsledky na jednotlivce, společnost i civilizaci jako celek. Lidé by se snažili vyvarovat i nejmenších chyb ze strachu z vyhoštění. To by mohlo vést k větší disciplíně, ale také k paralýze při rozhodování, protože by chyběla odvaha riskovat nebo inovovat. Lidé by se přizpůsobovali pravidlům kontrolního systému a omezili by jakoukoli kreativitu nebo odlišnost, aby minimalizovali riziko chyby.
Jedinečné myšlenky, inovace a rizikové rozhodování by byly potlačeny, protože by se nikdo neodvážil udělat něco, co by mohlo být považováno za chybu. To by mohlo zpomalit nebo zcela zastavit pokrok civilizace. Systém by proměnil lidi ve strojově poslušné subjekty. Tlak na dokonalost by vedl k tomu, že by lidé potlačili své emoce, osobnost a přirozené instinkty. Vyhnání do rezervace by bylo považováno za extrémní trest, podobný trestu smrti za života. Nahota a odloučení by byly vnímány jako symbol absolutního selhání. Vyloučení lidé by si v rezervacích mohli vytvořit vlastní komunitu. Paradoxně by mohly vzniknout společnosti, které by byly svobodnější a kreativnější než kontrolovaná civilizace. Lidé, kteří by byli vyhnáni, by mohli přestat respektovat pravidla kontrolního systému a pokusit se civilizaci sabotovat, nebo by prostě rezignovali a žili v anarchii.
Trest za chyby by eliminoval jakoukoli možnost rehabilitace. Společnost by se stala nekompromisní a odlidštěnou, protože by chyběla tolerance a pochopení. Kdo by rozhodoval, co je chyba a jak vážná musí být, aby vedla k vyhnání? Kontrolní systém by mohl být snadno zneužit, což by mohlo vést k diktatuře „dokonalosti“. Pouze ti nejpřizpůsobivější a nejdisciplinovanější by přežili v civilizaci. Lidský druh by se mohl stát geneticky a psychologicky homogenním, což by vedlo k omezení evoluční adaptability. Pokud by větší část populace považovala systém za nespravedlivý, mohlo by dojít k masovým vzpourám a rozvratu civilizace. Lidé by se mohli rozhodnout žít mimo kontrolní systém raději než pod jeho tlakem.
Kdo definuje, co je chybné a co ne? Mnoho „chyb“ v historii vedlo k zásadním objevům a pokrokům. Eliminace chyb by mohla paradoxně eliminovat i možnost učení a zlepšování. Lidské bytí je založeno na nedokonalosti. Bez chyb bychom přestali být lidmi a stali bychom se spíše stroji řízenými strachem. Systém absolutní kontroly nad chybami by mohl vést k extrémní poslušnosti a eliminaci individuality, ale zároveň by narušil základní lidské hodnoty, jako jsou empatie, svoboda a kreativita. Rezervace by se mohla stát jak místem utrpení, tak i alternativní společností, která by mohla nakonec civilizaci konkurovat. Je otázkou, zda by lidstvo tento systém přijalo, nebo by se mu vzepřelo v konečném důsledku by totiž neodstranil chyby, ale jen by je skryl pod povrch.
Na každou chybu by byl člověk upozorněn bylo mu vysvětleno, co má dělat, aby chybu neopakoval a ukázalo by se mu, jak bude žít brzo nahý v rezervaci. Bylo by zde pravidlo deset chyb a potom následuje rezervace. Takový systém by přinesl výrazně odlišnou dynamiku do společnosti. Pokud by byl člověk na každou chybu upozorněn, měl možnost se poučit a dostal jasné vysvětlení a návod, jak chybu neopakovat, společnost by se výrazně proměnila. Lidé by byli nuceni být extrémně opatrní a vědomí svého chování, protože každá chyba by mohla mít přímý a vážný dopad na jejich život. Neustálé upozorňování a jasné návody by vedly k rychlejšímu osvojování správného chování. Každý by měl možnost se zlepšit a vyhnout se rezervaci, což by mohlo mít pozitivní efekt na kvalitu jednotlivců ve společnosti.
Neustálý dohled a upozorňování na chyby by vedly k obrovskému psychickému tlaku. Lidé by žili ve strachu z každé drobné chyby, což by mohlo vést k vyšší míře úzkostí, depresí a dokonce psychických kolapsů. Tím, že by každý byl sledován a kontrolován, by se lidé cítili jako vězni v neviditelné kleci, což by mohlo podkopat jejich motivaci a chuť k životu. Lidé s vyšším počtem chyb by byli ostrakizováni už před tím, než by skončili v rezervaci. Společnost by je vnímala jako „selhání“ a mohla by je vyčleňovat. Mohla by se vytvořit kultura vzájemného sledování a udávání, protože chyby druhých by mohly mít nepřímý dopad na kolektivní prostředí, například v pracovních týmech nebo komunitách.
Pokud by se většina lidí naučila vyhýbat chybám a jednat správně, společnost by mohla být efektivnější, organizovanější a méně chaotická. Ti, kteří by nebyli schopni přizpůsobit se pravidlům, by byli odstraněni z civilizace, což by vedlo k „čištění“ společnosti od těch, kteří by ji mohli destabilizovat. Lidé v rezervacích by mohli vytvořit novou, svobodnější společnost, nezatíženou pravidly kontrolního systému. To by paradoxně mohlo být atraktivní pro některé, kteří by raději žili v rezervaci než pod tlakem pravidel. Rezervace by se buď stala místem anarchie, kde by přežívali ti nejsilnější, nebo naopak místem, kde by vznikla jednoduchá harmonie založená na absenci civilizačních pravidel.
Systém by vyžadoval definici chyb, která by byla univerzálně platná a spravedlivá. Ale co když by kontrolní systém považoval za chybu něco, co je ve skutečnosti přínosné? Historicky například mnozí průkopníci a reformátoři byli považováni za „chybující“. Je spravedlivé odsoudit člověka doživotně do rezervace za deset chyb? Co když chyby byly drobné a neúmyslné? Jak by se řešily situace, kdy někdo chyboval kvůli špatnému systému nebo okolnostem? Byli by zde veřejná globální fóra, která by demokraticky určila, co je chyba a co není chyba, názor většiny by tak byl svatým pravidlem toho za co se bude odesílat co rezervace. Pokud by globální demokratická fóra určovala, co je chyba a co není, a názor většiny by byl závazný, přineslo by to další komplexní vrstvy do systému a zásadně by ovlivnilo, jak společnost funguje.
Pokud by většina lidí považovala určité chování za chybu, mohlo by dojít k masovému posílání lidí do rezervací. Rezervace by se rychle plnily a mohlo by dojít k sociálním nepokojům. Jak zajistit, aby systém nevyloučil ty, kteří přinášejí změnu nebo nové pohledy na svět, jen proto, že jsou v daném okamžiku nepopulární? Pokud by fóra určovala pravidla podle většinového názoru, společnost by mohla zamrznout v konzervativních normách. Pokrok by byl minimální, protože jakákoli odchylka by byla považována za chybu. Většina se může sice mýlit, ale dosud nikdo nepřišel s tím, čím nahradit názor většiny, aby byl dokonalý. Máte pravdu, že názor většiny je jedním z nejméně dokonalých, ale zatím nejpraktičtějších způsobů, jak dosáhnout kolektivního rozhodování.
Dokonalý názor na to, co je správné má jenom čas, protože na to má čas. To je hluboká myšlenka a nese v sobě pravdu. Čas je totiž neúprosný soudce všeho lidského jednání. To, co se v daném okamžiku zdá jako správné nebo nezbytné, může s odstupem času ukázat svou skutečnou hodnotu ať už jako omyl, moudrost, nebo něco mezi tím. Některé chyby se zdají neviditelné nebo bezvýznamné, dokud čas neukáže jejich následky. Stejně tak některé zdánlivě „chybná“ rozhodnutí mohou být časem přehodnocena jako vizionářská.
Uznání, že naše současné poznání a morálka nejsou konečné. To nás učí, že je důležité neustále zkoumat, učit se a přizpůsobovat. Čas je jediný skutečně objektivní soudce, protože na rozdíl od lidí není omezen emocemi, zájmy nebo momentálními podmínkami. Dokáže prověřit správnost jakéhokoli rozhodnutí nebo hodnoty tím, že ukáže jejich dlouhodobý vliv. Vaše myšlenka, že „čas má na to čas“, je výzvou k trpělivosti a důvěře v přirozený běh věcí. Zároveň nás však upozorňuje na naši odpovědnost, pokud víme, že čas odhalí chyby, měli bychom se snažit chybovat co nejméně a učit se z každé lekce, kterou nám poskytne.