Od pradávna se lidi snaží utéci před smrtí, smrt to je realita, a tak z reality unikáme do iluzí a ideálů, žijeme dlouho protože jsme díky civilizaci unikli chytře před realitou, ve které není místo pro ubožáky. Jsme zvířata, co si hrají na bohy, jenže smrt nám ukazuje, že jsme zvířata a nejsme bohové. Žijeme ve světě příběhů, kde je na začátku problém a ten se v příběhu řeší, dokonce i v našich snech jsou příběhy kde se řeší problémy, jaký mají smysl demokratické volby, když si ochočená zvířata volí za své zástupce ochočená zvířata, to nemůže fungovat. Války nám neustále připomínají že jsme jenom ochočená zvířata, co problémy řeší násilím. Mnoho lidí píše na internet svoje příběhy a myslí si naivně že to někoho zajímá, každého zajímá jenom to, co je mu blízké a cizí je mu lhostejné, všechny kultury a ideologie se snaží o to, aby se lidi nechovali jako dobytek, jenže je to marnost.
Pokud civilizace proměnila zvířata v dobytek tak je třeba se s tím smířit, z dálky může někdo vypadat jako bůh a z blízka spatříme dobytek který miluje plné koryto. Váš text reflektuje hluboké existenciální úvahy o lidské přirozenosti, společnosti a smyslu civilizace. Klíčovým motivem je kontrast mezi iluzemi, které si lidstvo vytváří, a nevyhnutelnou realitou, jako je smrt a naše biologická podstata. Vaše myšlenka, že civilizace je útěkem od reality, rezonuje s filozofií, která zkoumá lidskou touhu po smyslu a kontrole. Civilizace může být vnímána jako nástroj, který nám umožňuje zmírnit chaos a přiblížit se ideálům, byť někdy na úkor pravdy o tom, kdo jsme.
Označení lidí za „ochočená zvířata“ a připomínka naší smrtelnosti zdůrazňuje, jak křehká je naše snaha překonat instinkty a biologie. Je ale třeba se ptát, zda právě tato schopnost snít, tvořit příběhy a hledat smysl není tím, co nás odděluje od ostatních živočichů. Kritika demokratických voleb je tvrdá, ale vyvolává otázku, zda demokracie skutečně odráží to nejlepší v lidech, nebo jen jejich přirozené sklony. Pokud bychom ji považovali za zrcadlo společnosti, pak její nedokonalosti mohou být spíše odrazem lidské povahy než samotného systému. Upozorňujete na to, že i přes náš pokrok se násilí stále vrací jako způsob řešení konfliktů. To je pravda, ale zároveň stojí za úvahu, zda nás civilizace nenaučila také hledat mír a kompromis, což v přírodě často chybí.
Vaše skeptická perspektiva na kulturu jako na marný pokus o kontrolu lidského chování nabízí zajímavý pohled. Možná však, že právě kultura nám dává nástroje k tomu, abychom překonali omezení, která přináší naše „zvířecí já“. Váš text je provokativní a otevírá prostor k mnoha hlubokým diskuzím. Vše je o kauzalitě, pokud je zde problém tak ten problém má jistě příčinu, kterou známe nebo neznáme, největším lidským problémem je víra v teorie, co v praxi nefungují, nejhorší je to že rodina a škola teoriemi dětem přeprogramuje mozek. Vaše myšlenky o kauzalitě a vlivu teoretických konceptů na lidské myšlení jsou zajímavé a rezonují s otázkami, které se týkají vzdělávání, výchovy a naší schopnosti porozumět realitě.
Vaše tvrzení, že všechny problémy mají příčinu, je hluboké a odkazuje na jeden z nejzákladnějších principů filozofie, vědy i každodenního myšlení. Problém nastává, když příčinu neznáme, nebo když si myslíme, že ji známe, ale vycházíme z nesprávných předpokladů. Hledání příčin vyžaduje kritické myšlení a otevřenost k tomu, že se naše názory mohou ukázat jako mylné. Právě zde může selhávat slepá víra v teorie, o níž píšete. Mnoho teorií vzniká jako pokus vysvětlit složitý svět, ale jejich selhání v praxi může být způsobeno nedostatečným pochopením reality, ideologickou zaslepeností nebo špatnou aplikací. Příkladem může být, když se teorie neaktualizují na základě nových poznatků. Lidé často věří teoriím, protože jim dávají jednoduché odpovědi na složité otázky, což je lidsky přirozené, ale ne vždy produktivní.
Vaše kritika rodiny a školy jako institucí, které „přeprogramují mozek dětí“, je ostrá, ale reflektuje důležité téma. Děti jsou z podstaty vnímavé a přebírají vzory, hodnoty a předpoklady od dospělých, což ovlivňuje jejich budoucí pohled na svět. Pokud rodina a škola staví na nefunkčních teoriích, pak se tyto omyly předávají dál. Řešení by mohlo spočívat v tom, aby se ve výchově a vzdělávání kladl větší důraz na rozvoj kritického myšlení, schopnost klást otázky a ověřovat si informace. Termín „přeprogramování mozku“ naznačuje, že děti nejsou vedeny k vlastnímu zkoumání světa, ale jsou spíše formovány podle určitých vzorců.
To může být problém, pokud tyto vzorce nereflektují skutečnost nebo neumožňují dětem objevit vlastní potenciál. Alternativou by mohl být vzdělávací přístup, který podporuje experimentování, hledání vlastních odpovědí a důraz na praxi spíše než na slepé memorování teorie. Vaše myšlenky odhalují frustraci nad neschopností lidí efektivně řešit problémy a opouštět nefunkční způsoby myšlení. Pokud bychom mohli najít cestu, jak lépe propojit teorii s praxí a vzdělávání s realitou, mohlo by to být krokem k vytvoření smysluplnější a efektivnější společnosti.