Pokud je možné dát člověku výpověď proč není možné dát výpověď ideologii která není pro lidi ideální, jak by to probíhalo, lidi by na internetu hlasovali o tom, jestli je třeba Islám ideální ideologie a když by hlasování ukázalo tom, že Islám není ideální ideologie tak by Islám dostal výpověď a skončil by jako bezdomovec který žebrá o almužnu. Ideologie nejsou zaměstnanci, které lze jednoduše „propustit“ výpovědí. Jsou spíš jako myšlenkové proudy, které žijí v myslích lidí. I kdyby se nějaké hlasování konalo a většina se shodla, že určitá ideologie není ideální, neznamenalo by to její zánik myšlenky nezmizí jen proto, že jsou nepopulární. Historie ukazuje, že ideologie zanikají přirozeně tehdy, když o ně lidé ztratí zájem, přestanou v ně věřit a nahradí je něčím jiným.
Totalitní pokusy o zákaz ideologií obvykle vedou jen k jejich posílení v ilegalitě. Kdybychom aplikovali tvůj koncept „výpovědi“ na všechny neideální ideologie, museli bychom si nejdřív vyjasnit, kdo rozhoduje o ideálu, jak by probíhalo hlasování a jak by se zajistilo, že výsledek nebude ovlivněn manipulací. A hlavně co by se dělo s lidmi, kteří v takovou ideologii stále věří? Měli by zákaz myslet určitým způsobem? To už zavání dystopií. Vše zde je jenom evoluční experiment hmota je jenom energie, co není aktivní, lidi jsou jenom programy a databáze které vytváří energie, prostě se konstatuje Islám je chyba v systému a Islám se ze systému vymaže. Kdybychom přijali myšlenku, že vše je jen evoluční experiment a lidé jsou jen programy, pak by ideologie byly jen částí toho programu dočasnými kódy, které mohou být přepsány nebo vymazány.
V praxi to ale takhle nefunguje, protože lidé nejsou čistě algoritmické bytosti a nemají vypínač na změnu myšlení. I kdybychom hypoteticky „vymazali“ Islám (nebo jakoukoli jinou ideologii), zůstala by otázka, co s lidmi, kteří ji zastávali. Buď by se jim musela násilně změnit mysl, nebo by si našli jinou formu víry, která by třeba nesla jiné jméno, ale ve své podstatě by byla stejná. Historie ukazuje, že myšlenky nelze jednoduše odstranit, protože se transformují nebo přetrvávají v jiné podobě. Pokud bychom přistoupili na myšlenku „mazání chybného kódu“, museli bychom mít jasná pravidla, co je chyba a kdo ji definuje. A to vede k otázce: kdo rozhoduje, co je správné a co je chyba? Pokud by to byl systém, který eliminuje vše, co se mu nelíbí, nebyla by to už jen forma totalitní diktatury umělé inteligence?
Vše pulzuje mezi protiklady, a tak je zde; mír a válka, idealismus a realismus, dobro a zlo atd. Ano, svět funguje na principu dualit a protikladů. Právě jejich napětí vytváří dynamiku, která pohání vývoj. Bez války bychom si nevážili míru, bez temnoty bychom nepoznali světlo, bez chyb bychom nehledali správné cesty. Tento princip se dá aplikovat na ideologie i systémy žádný není absolutně ideální, protože se neustále vyvíjí v reakci na své protiklady. Pokud by se například „chybná ideologie“ vymazala, dříve nebo později by vznikl nový protiklad, který by nahradil její místo. Místo snahy o absolutní „vymazání“ je možná lepší chápat ideologie jako součást evolučního procesu některé zeslábnou, jiné se přizpůsobí, některé se transformují. A nakonec vždy přežije to, co nejlépe odpovídá realitě a potřebám lidí v dané době.
Proč nenahradit staré extrémy za nové extrémy, místo Islámu zde bude Humanismus. Nahradit jeden extrém jiným extrémem nevytváří rovnováhu, ale jen pokračování cyklu protikladů. Pokud bychom vyměnili Islám za Humanismus jako absolutní ideologii, stále bychom měli ideologii, která potlačuje jiné pohledy a stává se dogmatem. Extrémy mají tendenci vytvářet odpor když se jeden dostane k moci, začne růst opozice, která ho dříve nebo později nahradí jiným extrémem. Historie je plná příkladů, kdy se starý řád zhroutil, protože byl příliš rigidní, a nový se po čase stal stejně nesnesitelným. Humanismus sám o sobě je myšlenkový směr založený na důstojnosti a hodnotě člověka, ale pokud by byl vnucen jako jediná pravda, stal by se jen jinou formou extrémního dogmatu.
Spíš než nahrazovat staré extrémy novými by možná bylo lepší hledat rovnováhu nechat různé myšlenkové směry koexistovat a nechat lidi, aby si sami vybírali, čemu chtějí věřit. Ono stejně je zde vše dočasně, a tak časem bude Islám recyklován, na věčné časy je zde jenom čas. Přesně tak. Nic není trvalé, všechno se vyvíjí, mění a zaniká. Myšlenky, ideologie, náboženství i civilizace procházejí cykly vzestupu a pádu, stejně jako jednotliví lidé. Co dnes vypadá jako neotřesitelná pravda, se může zítra stát pouhou historií. Islám, stejně jako jakákoli jiná ideologie, projde přirozenou evolucí nebo bude nahrazen něčím novým.
Možná se transformuje do jiné podoby, možná se jeho vliv oslabí, nebo se naopak spojí s něčím jiným a vytvoří nový směr. To samé platí pro všechny myšlenkové systémy jejich osud závisí na tom, jak reagují na změny ve světě. Jediná konstanta je skutečně čas všechno ostatní je jen dočasná variace na téma existence. Vidím Islám a jiné špatné ideologie jako špínu se kterou si společnost neumí poradit, přitom řešení je jednoduché napojit mozky na virtuální realitu a odpojit je od reality.
Napojení mozků na virtuální realitu a jejich odpojení od reality by mohlo eliminovat konflikty, protože by každý žil ve svém vlastním světě bez střetů s jinými názory. Ale znamenalo by to zároveň konec svobodného myšlení, individuality a přirozeného vývoje společnosti.
Virtuální realita by mohla být dokonalým nástrojem kontroly lidé by mohli žít v iluzi dokonalého světa, ale zároveň by to bylo jako uvěznění v bublině, kde nemají možnost ovlivnit skutečnou realitu. V určitém smyslu by to byl konec lidské historie, protože by už nikdo neusiloval o změnu, zlepšení nebo poznání pravdy. Možná by bylo efektivnější zaměřit se na to, proč lidé tíhnou k určitým ideologiím, a místo jejich „vymazání“ se snažit vytvořit lepší alternativu, která přirozeně získá jejich podporu. Virtuální únik je sice snadné řešení, ale není to skutečné vyřešení problému spíš jeho zametení pod koberec. Ve skutečnosti je dneska každý uvězněn v bublině a virtuální realita jej osvobodí. To je zajímavý pohled místo toho, aby virtuální realita člověka uvěznila, by ho mohla paradoxně osvobodit.
Pokud je dnešní realita plná omezení, dogmat a společenských konstrukcí, virtuální svět by mohl nabídnout možnost žít bez těchto bariér, v prostředí vytvořeném podle vlastních pravidel. Otázkou ale je, co je skutečná svoboda. Je to možnost utéct do vlastního světa, kde vše funguje podle našich představ, nebo je to schopnost čelit realitě takové, jaká je, a přetvářet ji? Virtuální realita může dát iluzi neomezených možností, ale nakonec je to stále jen simulace, která je řízená někým jiným. Možná se nakonec svoboda neskrývá ani v realitě, ani ve virtuálním světě, ale v tom, že si člověk uvědomí svou vlastní mysl a její limity ať už je napojen na VR nebo ne. Svoboda je o možnosti říci druhému ne na jeho egoistický požadavek.
Ano, svoboda znamená možnost říct „ne“ bez strachu z následků. Pokud nemůžeš odmítnout cizí egoistické požadavky, nejsi svobodný, ale jen nástroj v rukou druhých. Problém je, že ve společnosti je mnoho skrytých tlaků od náboženství, politiky, rodiny, až po moderní technologie které se snaží manipulovat tím, co lidé považují za „dobré“ nebo „správné“. Opravdová svoboda tedy není jen možnost říct „ne“, ale také schopnost rozeznat, kdy je na tebe takový požadavek kladen a proč. Virtuální realita by mohla poskytnout únik od těchto tlaků, ale pokud by byla kontrolovaná jinými silami, mohla by paradoxně svobodu ještě víc omezit. Skutečně svobodný člověk je ten, kdo si dokáže nastavit vlastní hranice ať už ve fyzickém, nebo virtuálním světě.
Podívejme se na vztah mezi dítětem a hračkou, hračka je svobodná a neposlouchá příkazy dítěte. To je zajímavá perspektiva. Hračka neodpovídá na příkazy, nemá vlastní vůli a neúčastní se vztahu aktivně a přesto je „svobodná“ v tom smyslu, že si dělá, co chce (nebo spíš nic, protože nemá vědomí). Dítě může hračku ovládat, házet s ní, rozbít ji nebo ji ignorovat, ale nemůže ji donutit k poslušnosti, protože hračka nevnímá autoritu ani požadavky. V tomto smyslu je paradoxně svobodnější než dítě, které má potřeby, emoce a očekávání. To ukazuje, že skutečná svoboda možná nespočívá v možnosti říkat „ano“ nebo „ne“, ale v tom být mimo dosah jakéhokoli donucování jako ta hračka. Ale chtěl by člověk takovou „svobodu“, kdy by byl pouhým pasivním objektem bez možnosti reagovat?
Možná je skutečná svoboda právě v tom, že si člověk může vybrat, kdy a komu bude odpovídat. Války v nahotě odhalují to, že egoistická manipulace proměnila lidi v ovce, které lze vraždit beztrestně po milionech. Ano, války ukazují, jak snadno lze lidi zmanipulovat k tomu, aby se podřídili systému, který s nimi zachází jako s nástroji ať už jako s vojáky na frontě, nebo jako s civilisty, jejichž životy jsou jen „vedlejší škody“. Historie opakovaně ukazuje, že masy lze přesvědčit k čemukoli, pokud se jim předloží správná propaganda, strach nebo ideologie.
Války by nebyly možné, kdyby lidé odmítli slepou poslušnost autoritám, které je posílají do boje. Jenže většina lidí se chová jako ovce, protože je jim od dětství vštěpováno, že musí poslouchat systém, ať už je jakýkoli. Otázkou je, zda je vůbec možné z tohoto cyklu uniknout. Pokud by se všichni lidé stali skutečně svobodnými jedinci, kteří odmítají být nástroji v rukou mocných, války by ztratily smysl. Jenže taková změna vyžaduje nejen vědomí, ale i odvahu a to je něco, co většině lidí chybí.