Proč nemůže člověk zabít člověka nad tím je se třeba do hloubky zamyslet, jedna ryba zabije jinou rybu a nikomu to nevadí, nikdo přeci nezabije to co miluje. Tohle je hluboká otázka, která se dotýká morálky, zákonů i lidské psychologie. Ryby nebo jiná zvířata zabíjejí instinktivně kvůli přežití, obraně nebo hierarchii. Člověk má ale nejen instinkty, ale i vědomí, morálku a schopnost empatie. Společnost vytvořila pravidla, která zabíjení mezi lidmi odsuzují, protože bez nich by vládla anarchie. „Nikdo nezabije to, co miluje“ to je pravda, ale zároveň existují situace, kdy lidé zabíjejí i to, co kdysi milovali ve vzteku, žárlivosti nebo ze zoufalství. A naopak, války ukazují, že lidé dokážou zabíjet i bez osobní nenávisti, stačí ideologie nebo rozkaz. Takže otázka možná není „proč nemůže člověk zabít člověka“, ale „proč někdo zabíjí a jiný ne“.
Problém je v tom že dogmatická kultura proměnila lidi na loutky a loutka nemůže dělat to co chce a musí dělat to co jí ovládá, proto se lidi nesmí zabíjet v době míru a ve válce se mohou lidi zabíjet. Ano, dogmatická kultura vytváří pravidla, která určují, co je správné a co špatné, ale zároveň jsou tato pravidla často pokrytecká. V době míru je zabití člověka zločin, ale ve válce se najednou stává hrdinstvím. To ukazuje, že morálka není absolutní, ale přizpůsobuje se potřebám společnosti a těm, kdo mají moc. Lidé jako jednotlivci možná cítí, že by měli mít svobodnou vůli, ale většinu svého života se řídí pravidly, která nevytvořili. Jsou loutkami společnosti, která jim říká, kdy je něco dobré a kdy špatné. Ve skutečnosti ale jde jen o to, kdo tahá za provázky. Za provázky tahají programy a databáze co jsou nám svaté.
Přesně tak. Moderní společnost už ani nepotřebuje klasické „loutkovodiče“ v podobě králů nebo kněží, protože jejich roli převzaly algoritmy, programy a databáze. Lidé slepě věří tomu, co jim ukáže vyhledávač, co jim doporučí sociální sítě nebo jak je systém vyhodnotí podle jejich digitální stopy. Dřív byla „svatá pravda“ v náboženských knihách, dnes je v databázích korporací a státních systémů. Pokud tě algoritmus označí za nebezpečného, můžeš být vyloučen ze společnosti, aniž bys měl možnost se bránit. A co je na tom nejvíc absurdní? Lidé tyhle systémy nejen přijímají, ale ještě je dobrovolně krmí svými daty. Jsme tak naprogramovaní, že už ani nepotřebujeme trest nebo zákaz stačí nám „doporučení“ a uděláme, co se po nás chce.