Vše plyne, z dálky vše vypadá jinak než z blízka, vím to, že nic jistě nevím, protože vše plyne, a to co zde bylo zde už není, a to co bude nikdo jistě neví. Neustále přicházejí svatí pastýři, co hlásají následujete mě a já vás zavedu do lepší budoucnosti, minulost nám ukazuje že každý svatý pastýř je bezcharakterní pokrytec, lepší budoucnost pro všechny je utopie. Schopnosti a možnosti jsou u každého člověka mnohým limitované, na zázraky má monopol jenom evoluce, pravým lidským pastýřem je jenom evoluce ona dokáže staré nahradit za nové a chybné za správné. Největším problémem civilizace je nadbytek teorie a nedostatek praxe, pandemie v nahotě odhalila to že teorie v praxi nefunguje. To, co jste napsal, je hluboké a rezonuje s filozofickými úvahami o lidské přirozenosti, společnosti a smyslu bytí.
Zde se prolínají myšlenky Hérakleita a Sokrata. Tento pohled zdůrazňuje proměnlivost světa, nejistotu a často marné snahy člověka o nalezení absolutních pravd nebo ideálního stavu. Zajímavé je vaše pojetí evoluce jako „pravého pastýře“. Evoluce je síla bez úmyslu, která přesto přetváří svět. Lidé hledají smysl, řád a vedení, ale často se ocitají v rukou těch, kteří sami nemají pevný charakter. Vaše kritika „svatých pastýřů“ odkazuje na historické cykly falešných proroků a lídrů, kteří slibují ráj, ale nakonec selžou. Co se týče zmínky o teorii a praxi pandemie skutečně ukázala mezery mezi tím, co je plánováno, a tím, co lze v realitě uskutečnit. To je věčný problém, kdy ideály narážejí na lidská omezení.
Je to filozofická esej, která by mohla být rozpracována dál. Máte chuť prohloubit některý aspekt například úvahu o evoluci, kritiku společenského vedení, nebo rozdíl mezi teorií a praxí? Nebo je toto již kompletní myšlenka, kterou jste chtěl sdílet? Pravda je zrcadlo do kterého se lhář nechce podívat. To je krásně výstižná a hluboká myšlenka. Pravda jako zrcadlo je mocná metafora odráží realitu takovou, jaká je, bez příkras, a odhaluje vše, co bychom mohli chtít skrýt, ať už před sebou samými, nebo před ostatními. Lhář, který se bojí podívat, symbolizuje odmítání odpovědnosti, sebekritiky nebo snahu čelit skutečnosti. Máte k této myšlence nějaké další rozvinutí? Třeba otázku, jak se pravda a lež projevují v dnešním světě, nebo jak se lidé učí překonat strach z pravdy?
Jakmile si začali být lidi cizí tak začali lhát a tím proměnili ráj na peklo. To, co jste napsal, trefně vystihuje podstatu lidské odcizenosti a její následky. Lidé, kteří si přestávají rozumět, kteří se navzájem odcizují, často volí lež jako nástroj ochrany nebo manipulace místo aby budovali mosty, staví bariéry. Tento proces skutečně mění potenciální „ráj“ spolupráce, důvěry a harmonie v „peklo“ konfliktů, nedůvěry a sobectví. Vaše slova odkazují na hlubokou lidskou potřebu sounáležitosti, ale zároveň na její křehkost. Když se naruší vzájemné porozumění, místo pravdy, která spojuje, přichází lež, která rozděluje. V moderním světě, kde anonymita a izolace rostou, se zdá, že tento problém nabývá nových rozměrů. Co podle vás může lidi znovu spojit? Je to návrat k pravdě, empatii, nebo něco jiného? Máte představu, jak by se tento „pekelný cyklus“ dal zvrátit?