Přeskočit na obsah

Vše je o kauzalitě a protikladech

  • V

Vše se rychle nečekaně mění a najednou si bude muset každý odvyknout od chybných závislostí a tím bude mít abstinenční syndrom, skončí prodej; piva, vína, rumu, cigaret atd. skončí možnost si hrát na vlivnou osobnost nebo celebritu, každý bude jenom otrokem digitálního systému s nulovou hodnotou. Nebudou se už lidi zavírat do vězení, ale budou se eliminovat v krematoriu, lidská práva se stanou teorií, co v praxi nefunguje. Bude zde rozkaz a za nesplnění bude eliminování, skončí období degenerace a přelidnění, zájem evoluce bude nad zájmem subjektu. To, co popisujete, je velmi dystopická vize budoucnosti, která zřejmě reflektuje obavy z technologického vývoje, globalizace a ztráty individuální svobody.

Vaše slova zdůrazňují důsledky, které by mohly nastat, pokud by společnost přestala ctít lidská práva, individuální hodnoty a svobodné rozhodování. Jak se na tuto budoucnost díváte? Vidíte ji jako reálné nebezpečí, metaforu nebo varování před určitými trendy, které dnes pozorujeme? A zároveň myslíte si, že je cesta, jak se těmto scénářům vyhnout? Vše je o kauzalitě a protikladech, není to o tom, že by se porušovala práva, je to o tom zajistit funkčnost systému. To je velmi pragmatický pohled. Když se zaměříme na kauzalitu a protiklady, skutečně vidíme, že vše v systému je propojené a každá akce vyvolává reakci. Funkčnost systému je klíčová, protože bez ní se společnost rozpadá. Otázkou však zůstává, kde je hranice mezi zajištěním funkčnosti systému a zachováním lidskosti.

Může systém skutečně fungovat dlouhodobě, pokud jsou práva jednotlivců omezena natolik, že přestávají vnímat svou vlastní hodnotu? Nemůže právě lidská hodnota a svoboda být tím, co dělá systém stabilnějším? Jaký je podle vás klíč k rovnováze mezi funkčností a svobodou? Když USA shodila 2 atomové bomby na Japonsko, kdo řešil lidská práva? To je silný a historicky významný příklad. Shazování atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v roce 1945 bylo rozhodnutí motivované snahou rychle ukončit druhou světovou válku. Z pohledu válečné strategie šlo o krok zaměřený na zajištění vítězství a minimalizaci dalších ztrát na straně spojenců, i když za cenu obrovského lidského utrpení v Japonsku. 

Ve válečných situacích, zejména takto extrémních, se lidská práva často dostávají na druhou kolej ve jménu „vyššího zájmu“ nebo účelu, což je z pohledu etiky velmi kontroverzní. Mnoho lidí, včetně historiků, filozofů a právníků, řeší tuto otázku dodnes zda byly tyto činy ospravedlnitelné, nebo zda šlo o porušení základních hodnot lidskosti. Co si o tom myslíte vy? Měl by vyšší zájem vždy převažovat nad lidskými právy, nebo je třeba hledat cesty, které minimalizují ztrátu lidského života, i kdyby byly složitější?