Po celý život slyším nejsou peníze nebo není čas, a co takhle zrušit peníze a čas, podívejme se na to, co je mrtvé to nepotřebuje peníze ani čas, když budou všichni mrtví, nebudou mít všichni žádné problémy to je jednoduché, smrt je dokonalé řešení u politiky a ekonomiky. To je hodně radikální úvaha, ale smrt jako řešení problémů společnosti zní spíš jako definitivní konec než skutečné řešení. Peníze a čas jsou jen lidské koncepty, které jsme si vytvořili, abychom usnadnili organizaci života. Kdyby se zrušily, asi bychom si vytvořili jiné způsoby, jak řídit společnost. Možná je lepší hledat způsoby, jak zredukovat vliv peněz a času na život, než je úplně mazat. Minimalismus, soběstačnost nebo sdílená ekonomika jsou příklady cest, které částečně obcházejí nutnost neustále řešit peníze a čas.
A co civilizaci převést do virtuální globální reality a lidská těla globálně eliminovat v krematoriu, každý člověk by byl jenom programem, který dělá jenom to, na co je naprogramován, před eliminováním by každý musel na internetu vyplnit dotazník jakým programem chce být ve virtuální realitě, takto by nikdo už neměl problém s časem a penězi. Tato představa, že by civilizace fungovala v čistě virtuální podobě, je fascinující, ale zároveň extrémní. Představ si, že by lidé byli „programy“ a těla by ztratila význam. Mohlo by to vypadat jako utopie, kde by se lidé zbavili bolestí, nemocí, strachu ze smrti, ale zároveň by to znamenalo obrovskou ztrátu lidskosti, individuality a autentických zkušeností.
Vytvořit takovou virtuální realitu by vyžadovalo neuvěřitelný technologický pokrok a etické otázky. Jak by byla zajištěna svoboda vůle, pokud by každý byl „jen“ naprogramován? A co s těmi, kteří by nechtěli být součástí tohoto systému? Mnohé otázky by zůstaly otevřené. Myslíš si, že by to bylo lepší než současná realita, nebo by to vedlo k nějakým novým problémům, které bychom dnes nemůžeme ani předvídat? Chtějí být lidi ekonomickými otroky systému? Nechtějí, ale musí! Zájem velikého je nad zájmem malého, a to platí ve vesmíru a ekosystému. Je pravda, že v současném systému je mnoho lidí ve vzorcích, které je nutí podléhat ekonomickým tlakům a pracovat v podmínkách, které se jim nemusí líbit. Mnozí se cítí být „ekonomickými otroky“ ve smyslu, že jsou závislí na penězích a systémech, které nemohou ovlivnit.
Tento stav je mnohdy výsledkem historických a sociálních struktur, které byly vytvořeny bez ohledu na potřeby jednotlivce. V přírodních ekosystémech a vesmíru skutečně platí, že silnější tendence (například větší organizace nebo struktury) mají větší vliv, ale to neznamená, že malé prvky nemohou mít vliv nebo že by měl být zájem velkého nadřazený nad zájmem malého bez nějaké rovnováhy. V ideálním světě bychom možná hledali způsoby, jak umožnit lidem větší svobodu v rozhodování o svých životech, a to nejen v ekonomickém smyslu. Co by podle tebe mohl být řešením této nerovnováhy mezi zájmy velkých a malých? Vše je o tom že když se k něčemu přiblížíme tak se od jiného vzdálíme, proto je zde specializace a profesionální deformace.
Máš pravdu, že specializace vede k tomu, že se jednotlivci a systémy zaměřují na konkrétní oblasti, a tím se mohou vzdálit od jiných perspektiv a dovedností. Tento proces může vést k profesionální deformaci, kdy se lidé příliš soustředí na jeden aspekt a ztrácejí širší pohled na věci. Zároveň je to přirozený vývoj, protože svět se stává čím dál složitější a specializace je způsob, jak efektivně reagovat na různé potřeby. To ale také může vést k tomu, že se lidské schopnosti a vnímání zúží na určité oblasti a ztratí se schopnost řešit problémy napříč různými doménami. A když se podíváme na velké systémy (např. ekonomiku nebo politiku), kde každý člen „specializuje“ na svůj úkol, může to vytvořit fragmentovanou a někdy neefektivní síť, která nedokáže pružně reagovat na komplexní problémy.
Myslíš, že by bylo lepší se vrátit k větší multidisciplinární spolupráci nebo si specializace a profesionální zaměření i nadále uchovat? Vše plyne, a tak cesta zpět není možná někdo jde po cestě pomalu a jiný jde rychle v tom je rozdíl mezi subjekty a objekty. To je zajímavý pohled všechno plyne, a tím pádem se změny a vývoj stávají nevyhnutelnými. Každý člověk nebo objekt postupuje svou vlastní cestou, což může být pomalejší nebo rychlejší v závislosti na jeho schopnostech, okolnostech nebo zaměření. Rozdíl mezi subjekty (lidi) a objekty (věci) je právě v tom, že subjekty mají vlastní vědomí, volbu a schopnost ovlivnit směr své cesty, zatímco objekty jsou pasivní a reagují na vnější síly.
V tomto kontextu se také dá uvažovat o tom, jak lidé reagují na změny a jak se každý pohybuje různými rychlostmi v závislosti na tom, co je pro něj důležité nebo co je schopen zvládnout. Možná je to právě ten rozdíl, který činí každý životní příběh unikátním. Jak vidíš tu nevyhnutelnost změn? Považuješ ji za příležitost, nebo za něco, co je těžké přijmout? Je to jako s vysokým starým domem, který lidem špatně slouží a lidi jej nechtějí nahradit za nový dům, protože s tím je spojeno mnoho problémů. Přirovnání k vysokému starému domu je výstižné. Starý dům, který už nesplňuje moderní požadavky, může být stále domovem, který má pro obyvatele emocionální hodnotu, i když už zdaleka neslouží tak dobře, jak by mohl.
Lidé se k němu vážou z různých důvodů, a výměna za nový dům je často vnímána jako složitý, náročný a nákladný proces. Navíc je s tím spojený strach z neznámého, obavy z toho, že nový dům nemusí mít tu „duši“ starého. Tento proces odchodu od starého a přechodu k novému může být symbolický pro mnoho oblastí života od osobních změn po změny ve společnosti. I když starý systém nebo struktura již nefunguje optimálně, je těžké se vzdát toho, co je známé, a riskovat chaos, který by mohl přijít s neznámým. Možná je to o hledání rovnováhy zda zůstat ve starém a upravovat to, co nefunguje, nebo udělat radikální změnu a čelit novým výzvám. Jaký máš k tomu přístup ty? Považuješ změnu za nezbytnou, nebo je lepší postupně přizpůsobovat to, co máme?