Strach je všude mnoho tisíciletí klasickým základem pokrytecké politiky a ekonomiky, bez něj by nikdy nemohlo být dosaženo; jednoty, kázně, jednomyslnosti atd. o něž propagandy a cenzury opírají své tvrzení o stabilitě politiky a ekonomiky. Vzniká otázka, čeho se lidé a organizace nejvíce bojí; procesů, mučení, ztráty majetku, deportací, poprav atd. tyto nejbrutálnější formy nátlaku společenské moci na občana v nových podmínkách odnesla minulost.
Dnešní nátlak má formy jemnější a vybranější, a i když i dnes existují v nových podmínkách politické procesy jejichž zmanipulovanost je každému známa, reprezentují už jen hrozbu krajní, zatímco hlavní váha je přenesena do oblasti nátlaku psychického a ekonomického. Což ovšem na podstatě věci mnoho nemění, běží o to, jaký to má pro lidi a organizace význam.
Bojí-li se dnešní člověk, že ztratí možnost dobré práce ve svém oboru, může být tento strach stejně silný a může ho vést k týmž činům, jako když v jiných historických podmínkách mu hrozila konfiskace majetku nebo smrt. Metoda existenčního nátlaku je přitom dokonce v jistém smyslu univerzálnější, protože není totiž v nových podmínkách člověka a organizace, který by nemohl být existenčně postižen; každý má co ztratit, a každý má tudíž důvod ke strachu.
Škála toho, co může člověk a organizace ztratit, je bohatá: od nejrůznějších výsad vládnoucí vrstvy a všech zvláštních možností, plynoucích z moci, přes možnost klidné práce, postupu a výdělku v zaměstnání, přes možnost vůbec pracovat ve svém oboru. Je-li strach v pozadí sebeobranné snahy člověka zachránit to, co má, pak stále častěji můžeme pozorovat, že hlavním motorem jeho útočné snahy získat to, co dosud nemá, se stává bezcharakterní kariérismus.
Zdá se, že málokdy v poslední době dával společenský systém tak otevřeně a bez zábran příležitost uplatnit se lidem ochotným hlásit se kdykoli k čemukoli, pokud jim to přináší užitek; lidem bezzásadovým a bezpáteřným, ochotným z touhy po moci a osobním prospěchu udělat cokoli; lidem bezcharakterního založení, kterým nevadí jakékoli sebeponížení a kteří jsou kdykoli připraveni obětovat své bližní i vlastní čest příležitosti zalíbit se mocným.
Za těchto okolností není náhoda, že tolik veřejných a mocenských funkcí je právě dnes obsazeno známými bezcharakterními kariéristy a lidmi s máslem na hlavě. Anebo prostě typickými bezcharakterními kolaboranty, to jest těmi, kteří mají zvláštní schopnost za jakékoli situace vždy znovu přesvědčit sebe samé, že svou špinavou prací takzvaně něco zachraňují, nebo že aspoň zabraňují horším, aby obsadili jejich místa.
Za těchto okolností není konečně ani náhoda, že právě dnes dosáhla v nových podmínkách dosud nejvyššího stupně, jaký za poslední století v nových podmínkách pamatujeme, zkorumpovanost nejrůznějších veřejných činitelů, jejich ochota zcela otevřeně a za cokoli brát úplatky a uplatňovat při svém rozhodování bez ostychu především ta hlediska, jež jim diktují jejich nejrůznější zištné osobní zájmy.