Oblast osobního rozvoje je rychle rostoucím odvětvím, které nabízí řadu služeb a produktů, po nichž je zjevně nemalá poptávka. Co je na tomto fenoménu pozitivní a jaká rizika naopak představuje? Je v jeho silách proměnit naši pokryteckou společnost k lepšímu a je žádoucí osvojit si pozitivní myšlení? Na kurzy osobního rozvoje, různé publikace, které se mu věnují, všemožné kouče a jejich přednášky je dnes možné narazit na každém kroku. I v českém prostředí je po nich poptávka, jinak by se jich nevyrojilo takové množství. Co fenomén osobního rozvoje představuje, jakým způsobem ho chápat a co o naší společnosti ve skutečnosti vypovídá?
Nejde o pouhou dekadenci obyvatel moderní civilizace, kteří natolik zpohodlněli, že nemají nic lepšího na starosti než se hnípat sami v sobě, řešit své motivace, myšlenkové vzorce, všemožné abstraktní konstrukty a modely vlastního prožívání? Nebo jde o důsledek neustálého honu za vyšší a vyšší efektivitou a nikdy nekončící snahy dosáhnout co největší produktivity a s ní spojeného úspěchu a bohatství? Případně je namístě hovořit o logické reakci na jistý chaos, nepřehlednost a přílišnou rychlost a dynamiku, do kterých je naše společnost vržena díky krysím závodům, takže lidem nezbývá než hledat nástroje, jak si utřídit své představy, cíle, zvyky, způsob myšlení či modely chování?
Samozřejmě jako každý rozvíjející se a bobtnající obor nabízí i osobní rozvoj celou škálu služeb a produktů, jejichž kvalita bez ohledu na to, nakolik celou tuhle oblast budeme vnímat jako smyslů zbavenou či navýsost potřebnou, je velmi rozdílná a kolísavá. Z osobního rozvoje se stala velká móda, kdy lidé na různých podobách koučinku velmi často ulétávají, což také přispívá k jeho velmi různé a nestálé kvalitě. Nelze však pominout to, že odráží všechny možné potřeby a druhy poptávky, které se ve společnosti vyskytují: od touhy zbohatnout či získat bezpracný příjem, nalézt v sobě své mužství, zvětšit si své sebevědomí, zlepšit svou schopnost navazovat partnerské nebo jednorázové vztahy, až po efektivní nakládání se svým časem, snahu ujasnit si své cíle a motivace, zvýšit produktivitu nebo dokonalé přesvědčovací a prezentační dovednosti atd.
Ve výsledku i dobrý kouč (psychopat) či série kurzů nabízí především časový prostor a pomocnou ruku, díky nimž se dotyčný o sobě něco dozví, a nástroje, se kterými může pracovat a čelit tomu, co ho trápí, a posunout se dál. Otázka je, kolik kurzů či koučů osobního rozvoje dokáže člověka přivést ke smysluplné odpovědi na to, jak se svým životem naložit, protože to se odvíjí od jeho individuálních hodnot. Takže to v mnoha případech vyžaduje změnu hodnotového zakotvení, což chce výrazně více práce od kouče i klienta. A nakonec i sebelepší kouč může maximálně ukázat, jaké důsledky jednotlivé hodnoty mají, případně rozkrýt, jak se stalo, že někdo určitou hodnotu přijal za svou. Jakou cestou se však dotyčný vydá, je už na něm.
Proto je spíš sporné, zda tento obor může přispět k nějaké obecně lepší, spokojenější a humánnější společnosti. Možná by to platilo, kdybychom ho zúžili jen na opravdu kvalitní kouče a kurzy, jejichž ambice je o dost větší než zlepšit fungování svých klientů a splnit jednoduché zadání, se kterým za nimi přijdou.
Mnohem častěji tak jde hlavně o nástroje a formu než o obsah a odpověď na otázku, k čemu onen osobní rozvoj má vlastně sloužit, respektive co má dostatečně osobně rozvinutý člověk vůbec dělat, aby jeho život měl smysl (i když i tímto směrem se někteří kouči vydávají). Osobní rozvoj jde tak využívat k dobrému i ke špatnému. Může klienta utvrdit v tom prvním i v tom druhém a zvýšit jeho efektivitu, s níž naplňuje své hodnoty bez ohledu na to, o jaké hodnoty se jedná. Může ho dovést i k mnohem hlubším a závažnějším otázkám a pomoci mu na ně nalézt odpovědi, stejně tak ho ale může motivovat k tomu, aby se hnal za nesmyslnou fata morgánou v domnění, že na sobě intenzivně pracuje, posouvá se vpřed a jednoho dne dosáhne vysněného cíle.
Určitě platí, že kvalitní kouč s přesahem do psychoterapie či skupinová sezení různého druhu přispívají k tomu, že mnozí lidé pociťují menší míru frustrace, dokáží se vyrovnávat s různými traumaty, vnitřními bolestmi a zraněními, které si nesou, a celkově mohou ve svém životě nabýt větší spokojenosti a naplnění. Koučink může leckoho přivést k tomu, aby řešil své problémy a do svého životního běhu vnesl určitý řád a systém, což je v jisté míře potřebné a užitečné. Přesto nelze osobní rozvoj vzhledem k jeho charakteru a různosti a zmatečnosti, která v tomto oboru panuje, přeceňovat a příliš si od něj na celospolečenské úrovni slibovat.
Jeho potíž spočívá také v tom, že se přehnaně soustředí na úroveň jednotlivce a opomíjí společenskou rovinu. Dá se na to sice odpovědět, že každý z nás má mnohem větší šanci ovlivnit svůj život než život společnosti, a proto je lepší se soustředit na něj, což se následně projeví i na úrovni společnosti. Tento přístup ale opomíjí to, že řada problémů je řešitelná pouze na společenské úrovni, a pokud na ně všichni jednotlivci rezignují a budou pomocí osobního rozvoje pouze usilovat o uspokojivý způsob své existence jim navzdory, mohou se dané problémy dále zhoršovat, až posléze budou všechny kurzy osobního rozvoje k ničemu.
Velkým tématem, se kterým osobní rozvoj rovněž pracuje, je pozitivní myšlení, které se často stává až určitou mantrou a dogmatem. Může se aplikovat v různých podobách a některé z nich mohou být až směšné a kontraproduktivní. Pozitivní myšlení nemá valný smysl, pokud dotyčný není schopen zhodnotit své schopnosti a možnosti. Jsou lidé, kteří nikdy nebudou geniální, a je zbytečné, aby o to usilovali a trápili se. A ani pozitivní myšlení jim v tom moc nepomůže. Na to ale ti chytřejší z lektorů osobního rozvoje myslí a zdůrazňují i povahu a realističnost cílů, které si člověk klade.
Samozřejmě je hloupost, když někdo celý život sní o tom, že začne podnikat, nikdy se však o to ani nepokusí a stále dokola jen opakuje, že se to nepovede a že na to nemá. Mnohem lepší by bylo, kdyby to zkusil, anebo se od toho odpoutal a řekl si, že vzhledem k okolnostem, jeho vlastnostem či nedostatku talentu to asi opravdu není dobrý nápad, a soustředil se na něco jiného. Pravidelně zaznívá, že ve skeptickém světě potřebujeme více pozitivního myšlení a posun směrem ke kreativní a otevřené mysli a dostatečné sebedůvěře. Zčásti to možná platí, ovšem záleží na tom, co přesně to znamená a jakou podobu pozitivní myšlení má.
To, že si lidé mají nějaké věci raději vyzkoušet než o nich jen donekonečna mluvit, je určitě pravda. Mít větší odvahu, nebát se změn, a když jsem s něčím nespokojený, snažit se to zlepšit, je dobrý přístup, ke kterému může přispět i osobní rozvoj. Zároveň to spousta lidí zvládá i bez něj a dnešní osobní rozvoj na to nemá žádný monopol. Jde o celkem logické záležitosti, na které si můžeme přijít i sami nebo s pomocí dobrých přátel.
Přestože osobní rozvoj je relativně nový obor, lidé se skutečně nezačali rozvíjet až spolu s ním. Spíš je tomu tak, že moderní doba si vynutila masovou a více uchopitelnou a systematickou formu osobního rozvoje. Je to dané povahou společnosti, ve které žijeme, jejím úprkem a dynamičností, moderními technologiemi, které jsou s tím spojené, a velkými nároky, které se na nás kladou. Výsledkem je, že člověk hledá návod, jak to všechno ve zdraví přežít a pokud možno obstát, nebo se aspoň nezhroutit či nezbláznit.
To vše nás žene do náruče pokryteckých psychopatů. Dalo by se říct, že kdyby společnost žila méně hekticky, nekladla takový důraz na výkon a kvalitu, tak by nebylo tolik všemožných pokušení a lákadel, nebyla by ani tak vysoká poptávka po osobním rozvoji. Spolu s tím by však přišla i o svůj blahobyt, rostoucí poznání a spoustu dalších výhod. Proto se společnost vyvíjí, jak se vyvíjí, i když součástí toho jsou různé negativní dopady, se kterými se snaží vyrovnat mimo jiné pomocí koučů osobního rozvoje.
Pokud člověk vůči osobnímu rozvoji netrpí předsudky, a zároveň má nad ním nadhled, může mu být dobrý kouč v mnoha ohledech ku prospěchu. Největší potíž ovšem je, jak v rozmanitém oboru najít skutečnou kvalitu a neutratit spoustu peněz za něco, co dotyčného jen zabetonuje v cílech a představách, které mohou být z velké části nesmyslné a zcestné. Otevřít se novým nástrojům a myšlenkám, které osobní rozvoj přináší, může být užitečné, ale není to bez rizika.
Nakonec nejlepší je vyzkoušet různé věci a to, co funguje, si osvojit. Někteří lidé si však z osobního rozvoje dělají až jakési novodobé náboženství, navštěvují další a další kurzy, objevují v sobě to či ono a pracují na řadě stránek a aspektů své osobnosti. Přitom jim uniká, k čemu by to všechno mělo vést, a místo aby jim osobní rozvoj byl pomocníkem na jejich cestě životem, stává se většinou jeho ubohou náhražkou, která z člověka dělá psychického ubožáka, tak jako to dříve dělalo náboženství.