Nepatřím k žádné třídě, jsem jednoduše jen zde, jsem, ale nepatřím k žádné kategorii. Teď právě můžete zažít hluboký vhled! Když člověk nemyslí: Kdo jsem já? Kdepak je čas? Je minulost? Je budoucnost? ne! A tak se stává tento okamžik věčností. Celý časový průběh je jen rozsáhlé nyní. Veškerý prostor se právě zde rozšiřuje do všech směrů.
Když se tedy člověk ptá: Proč jsi nic, nebo, proč jsem zde pak je odpovědí: poněvadž jest jediné Bytí, JE. Nemohu nikde jinak být, a vy nemůžete být nikde jinde. V tomto smyslu jsme navzájem vázáni. Nyní ještě nemůžeš rozumět, spojení nejsou pro tebe zcela jasná, poněvadž není tvé vlastní podvědomí čisté, poněvadž sám sebe ve své celistvosti neznáš.
Možná, že znáš desetinu svého Bytí, devět desetin je však v temnotě. Jsi jako les s malým světlým průsekem. Několik stromů bylo vymýceno, a ty máš volný malý prostor k životu. Na druhé straně průseku je tmavý les. Neznáš jeho hranice a bojíš se temnosti i divokých zvířat, takže nevycházíš ven ze své paseky. Tvá malá paseka je jen částí tmavého lesa znáš jen část svého Bytí.
Vidím tě v celistvosti velkého lesa. A postřehnu-li jednou nějakého člověka jako celek, pak jsou v něm obsaženi všichni lidé, neboť tento les není rozdělen. V temnotě mizí hranice, setkávají se v jednotě. Obrátím-li svou pozornost jen na některého jednotlivce, zmenším paprsek svého vědomí. Pak-li se však sám plně koncentruji na nějakou část, pociťuji vždy, jak tvé hranice splývají s hranicemi druhých.
Z jistých pohnutek se k vám chovám jako jedinec. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Nesoustřeďuji-li svou pozornost, jednoduše vás pozoruji, aniž bych vás viděl. Jednoduše pozorovati pak zde již nejste. Vaše hranice jednoho splynou s druhým. A tak to není jen mezi lidmi, nýbrž mezi lidmi a stromy a kameny, se vzduchem se vším. Hranice jsou iluze. Proto také osoby jsou jen iluzemi.
Jsem zde, protože nikde jinde nemohu být. Život tomu tak chtěl. Jste zde, poněvadž nikde jinde nemůžete být, tak tomu chtěl váš život. Je však těžké takto to přijmout proč je tak těžké toto přijetí? Poněvadž to nelze změnit a poněvadž je život větší než člověk sám. Řeknu-li, že jste zde, protože jste velkolepými hledači pravdy, pociťujete, jak vám lichotím.
Jste-li zde, protože jste velkými hledači, je ego vyplněno spokojeností. Pak můžeš jít, chceš-li. Pak jsi Ty, ten určitý. Máš život pod kontrolou a nebudeš životem kontrolován. Předcházející však neříkám, říkám, že jste zde, poněvadž tomu tak život chtěl. Nemohli jste to určit, není to na vaší volbě. Ani když sám odtud odejdeš, není to tvé rozhodnutí.
Zase je to život, který tomu tak chtěl. Pokud se rozhodneš zůstat, není to rovněž tvá volba. Není žádné volby. Volba je možná jen, je-li k dispozici ego. Je-li ego hladové, cítí se nespokojeno, nepříjemně. Proto existují dvě cesty ke spokojenosti: první: živit ego jako dítě, a piplat je, druhá: jednoduše ego zcela zahubit.
Proto vám říkám, že tomu tak život chtěl, že jsem zde já i vy. Tak tomu již mnohokrát bylo, a tak to také bude pokračovat. Chcete-li pochopit, je mnohé okamžitě možné. Poznáte-li to, budete otevřenější, méně upjatí, méně zranitelní, méně choulostiví. Nebudete-li mít strach, Život může vámi proudit, je jako vánek a vy prázdným prostorem.
Život přichází a jde a vy ho chválíte. Tajemství je vše chváliti. Tajemství tajemství. Proto trvám na tom, že zde nejste ze své svobodné vůle. Já tu rovněž nejsem ze své svobodné vůle; pokud se mne něco týká, není to žádná vůle. Přihodí-li se vám něco, můžete se nalézat v iluzi, omylu, že jste zde, poněvadž jste to tak chtěli, což však neodpovídá skutečnosti.
Nechci vaše ego živit, neboť ono musí být zničeno. Veškeré mé úsilí směřuje k vašemu zániku. Budou-li vaše hranice, překážky zničeny, jste volní. Nyní, okamžitě, v tomto momentu se to může stát! Není žádné podstatné překážky jen vaše neústupnost. Mnoho lidí přichází ke mně a ptají se: Byl jsem již dříve u tebe?
Řeknu-li ano, radují se. Řeknu-li ne, cítí se odstrčeni a deprimováni. Proč tomu tak je? Žijeme v iluzích, klamech. Jste nyní u mne to se nezdá tak důležité, daleko víc vás vzrušuje, že jste se mnou byli pohromadě v minulosti. A právě tím promarňujete současný okamžik, ve kterém se mnou skutečně můžete být. Být se mnou není záležitostí tělesnou.
Můžeš sedět vedle mne, a přece se mnou nejsi. Můžeš být se mnou pevně spjat mnoho let, a přesto jsi se mnou nebyl ani minutu. Neboť být se mnou znamená, že TY nejsi. Já nejsem, a jestliže i Ty jen jedinou sekundu nebudeš, můžeme se potkat dvě prázdnoty se mohou sejít. Nezapomeň to: Jen dvě prázdna se mohou potkat jiné setkání není možné.
Jediné setkání je při setkání dvou prázdnot. Můžeš si představovat, že setkáním jsou vzájemné dotyky dvou já. Ano, je to jistá část setkání. Člověk se může s někým sejít, ale nikoliv skutečně. Člověk se může s někým setkávat, ale ne skutečně. Stýkáte se navzájem, a zůstáváte mimo sebe. Vaše vnitřní Ne-bytí zůstává nedotčeno, panenskou půdou, až tak daleko nepronikáte. Jen tehdy, není-li zde vlastní já, může být dosaženo stavu,
Ne-já. Není žádné Já, které by bylo možno dosáhnout, vy musíte dosáhnout Ne-já. Každý, kdo je způsobilý být prázdným, stane se jednotou. A to je jediná cesta, jak splynout se vším. Člověk to může nazývat láskou a pravdou, jak chcete. Jste zde, poněvadž se tak životu přihodilo. Jsem zde, protože se tak životu stalo.
Tato možnost, býti se mnou může být využita, může o ní být diskutováno, ale může být také plně promarněna. Pokud jsi ji propásl, pak to není poprvé. Byl jsi již mnohokrát u mne, ačkoliv jsem pravděpodobně nebyl takový, jaký jsem nyní. Mnohokrát jsi byl u GVKB což znamená u mne. Propásli jste však tuto skutečnost, mnohokrát jste k ní byli nevšímaví a chtěli byste ji znovu promarnit.
Nevzpomínejte, že jste chytří a moudří a vše krásné právě máte. Jde-li sama skutečnost právě kolem, počínejte si velmi chytrým způsobem. Rozumujete však o tom, říkáte, že zde nebylo nic k získání a najdete základy pro utajení skutečnosti. Když ale postřehnete možnost pochybnosti, je možné spojení ihned.
Říkám ihned není nutné, aby byla pochybnost oddálena. Je zřejmé, že život to tak chtěl, proto zde jste. Pro milióny lidí tomu tak život nechtěl. Máte štěstí, ale nečiňte z něho potravu ega. Jakmile si bude vaše ego něco o něm představovat, zesílí, a již jste promarnili nekonečný poklad. Jste na tom dobře, pokud zůstávají všechny možnosti otevřeny.
Můžete vrůstati dovnitř nebo odstupovat. Taková připoutanost se dostavuje zřídka z nejrůznějších důvodů. Za prvé: Je těžké být přizván k člověku, který je prázdný velmi těžké, neboť prázdno nemá silnou magnetickou sílu. Člověk se cítí k někomu přitahován, když něco má. Proč jsme k někomu taženi, nabízí-li něco?
Poněvadž máme přání. Chceme mít rovněž něco k nabídnutí. Přitahují vás politikové, kteří mají moc, protože toužíte po moci. Chcete moc. Proto je každý, kdo má vše, co si přeje, vaším idolem, vaším hrdinou. Jste přitahováni k bohatým lidem, protože jste chudí. Hluboce toužíte po bohatství, proto ten, kdo je má, je pro vás idolem.
Proč bychom se měli cítit přitahováni k někomu, kdo nic nemá? Měli jste štěstí, málokdy je taková možnost. Jen někdy si život zahraje tak, že jste přitahováni k někomu, kdo nic nemá, kdo je prázdný. U něho nechcete nic získat, naopak, všechno musí být ztraceno. Je to hra štěstí. Jste rytíři štěstí, poněvadž jste zde. Když však nevsadíte vše do této hry, ztratíte svou šanci. Tato hra štěstí nemůže být hrána jen napůl polovina srdce nemůže být ušetřena.
To jsou pravidla této hry. Neponechejte si nic a investujte vše, co máte. Přirozeně je přitom risiko a je nebezpečné. Proto říkám, že se málokdy přihodí, že se člověk cítí přitahován k GVKB. Je to jen velmi málo lidí. Být skutečně obyčejný je zcela něco neobyčejného, neboť běžní lidé jsou závislí na svém egu a honí se za bohatstvím, mocí a vážností. Skutečně být obyčejným je zvláštností; být zcela normální vždy a všude je skutečně něco neobyčejného!
Buďte obyčejní a pak se stanete neobyčejnými. Každý jednoduchý člověk se přece nějak pokouší být neobyčejným, ale to je naproti tomu zcela obyčejná věc. Zůstaň přece jednoduše normální! To znamená, že člověk vůbec nic není, nechce nic dosahovat, není účelově orientován v žádném směru, žije jednoduše od okamžiku k okamžiku, pluje. To míním, když říkám: plout jako bílý mrak.
Že jste zde, je něco zvláštního také z jiné podstaty: lidská mysl má stále strach před smrtí. Drží se pevně života. Trvá neustále na životě. Sama v největší bídě se drží života. Tady je velký strach ze smrti a pak-li ke mně někdo přichází, pak přichází, aby zemřel, aby se rozložil na prach. Jsem pro něho jako propast bez dna, do které padá a nikdy nedopadne na dno. Podíváš-li se do mých očí, postřehneš propast a jímá tě strach před smrtí a pak padání a padání.
Pomyslete na list, který padá do nějaké propasti, do nekonečné propasti bez dna, takže nikdy nemůže nikam dopadnout může jen zmizet. Cesta do náboženství má začátek, ale je bez konce. Přicházíš ke mně, padáš do mne a klesáš ve mně a nikdy nedosáhneš cíle. Ale toto klesání je užitečné, nesmírná slast. Není většího nadšení než nadšení plného rozplynutí. Jako krůpěj rosy mizí, když vyjde ráno slunce.
Jako plamen lampy v noci: přijde vítr a plamen zhasne a zůstane jen tma. Plamen zmizí, člověk nemůže lampu již nikdy najít. Právě tak se ztratíte. Je výjimečné, hledá-li člověk svou smrt a to, co míním, je skutečnou sebevraždou. Tělo může člověk stále usmrcovat, ale ne své já. Zde jste připravováni k sebevraždě: sebe usmrcujete. Ale nemyslete, že lze uvedené vysvětit není žádného vysvětlení. Jsem vždy proti vysvětlování.
Činí-li vás to mysterióznější, nekonečně pevnými, pak je to dobré. Jestli se rozpustí rozum v prostoru, a vy již nevíte, co jste, pak je to nejlepší stav. Mraky však nechtějí nikam, je jim lhostejný východ i západ. Neodporují, nemají vlastní vůle, proto je nemůže vítr hnát. Člověk může vést jen toho, kdo je připraven, kdo se nechá vést, kdo se podvolí, odevzdá.
Veškeré bytí bílého mraku je odevzdání, oddanost. Když chce vítr na východ, je mrak připraven. Ani jediná myšlenka, žádné odepření. Je-li mrak na cestě na západ a vítr vane na východ, obrátí se na východ. Vítr pohání, ale nevede. Pohánění je nutné, je-li vykonáván opak. Mnozí lidé přicházejí ke mně a žádají: Veď nás! Vím, co míní, chtějí, abych je řídil. Jsou nezralí. Vím, co chtějí říci. Proč by si jinak přáli být řízeni a vedeni? Stačí, že jste u mne.
Vše se stane samo sebou Vítr bude vát na východ, a vy poplujete na východ. Ale mluvíte-li o řízení a o vedení, říkáte tím, že nechcete plout, jste odmítající, protichůdní. Bojujte. Nemá-li mrak své vlastní vůle, jaký je rozdíl mezi mrakem a větrem? Ohraničení existuje jen prostřednictvím vůle. Nezapomínejte na to, podvolte se vnitřní podstatě hranice mezi vámi a mnou existují jen pokud máte vůli.
Žijete obklopeni svou vůlí. A pak přijdu já a je konflikt. Mrak nemá vůli, kde by mohly být jeho hranice? Kde začínají, kde přestávají? Vítr a mrak jsou Jednotou. Vítr je částí mraku a mrak je částí větru. Jejich přirozeným bytím je Jednota, nerozdělená. Vítr vane vždy v různých směrech, proto nejde o volbu směru, otázkou je, jak vzniká mrak.
Vítr vane vždy v různých směrech. Točí se, pohybuje se. Není určitého směru, není mapa; všechno je plně otevřeno. Nikdo neřídí vítr a neříká: Nyní musíš vát na východ, nyní na západ. Celý svět proudí a pohybuje se. Jest jeden splývající pohyb a všechny směry jsou v něm obsaženy. Proto nezapomeňte, že nikdy nebyl dán náboženský věk a také nebyl ateistický věk. To je nemožné. Lidé myslí v těchto kategoriích, poněvadž povyšují pocit svého já.
Přál bych si, abyste se i vy stali bílými mraky, abyste k nim neměli jen nějaký vztah. Dost vztahů již jste dost trpěli. Mnoho, mnoho životů žijete ve vztazích k tomu, či onomu, již jste dost trpěli, víc než dost. Zasloužíte si více. Všechna bezpráví se stala pro vaše falešné představy o vztazích. Falešnou představou je, když se domníváte, že musíte nejprve vy sami být a pak se připoutat vztahy. Tato koncepce tvoří třenice, konflikty, násilí a agresi. Následuje peklo.
Druhý je peklem, druhý je tím druhým, poněvadž máte ego! Pokud nemáte k dispozici ego není zde ani druhého. Kdykoliv se toto stane mezi člověkem a stromem, mezi mrakem a člověkem mezi ženou a mužem, vždycky, když nejste, zmizí peklo. Jakmile se člověk promění okamžitě se navrací do ráje. Proč bylo ovoce stromu poznání pravdy a lásky v ráji zakázané!
Protože v momentě, kdy se člověk něco nového doví, zrodí se pyšné ego. V momentě, v němž víš, že JSI, jsi zatracen. To je dědičný hřích. Nikdo osobně Adama a Evu z ráje nevyhnal. Jakmile jim bylo jasné, že byli, zmizela rajská zahrada, neboť očima, plnýma pocitu „já“ nemohli zahradu vidět. Vy jste nebyli vyhnáni! Zahrada je ZDE a NYNÍ.
Je stále tady v tvé blízkosti, neustále tě následuje, kamkoliv se pohneš, ale ty ji nejsi schopen vidět. Zmizí-li však ego, jsi zase v rajské zahradě. Zahrada je odhalena, nikdy jsi nebyl venku. Sedni se pod nějaký strom a zapomeň na sebe, ponech jen bytí stromu. Nalézej okamžiky, v nichž také nejsi, neboť to jsou momenty, v nichž jsi poprvé ve skutečnosti.
Takovým způsobem jsem bílým mrakem, mým veškerým úsilím je, učinit i vás bílými mraky, táhnoucí a odcházející odkudkoliv a kamkoliv. Jednoduše být zde, nyní, v tomto okamžiku dokonalý, úplný. Neučím vás žádným ideálům, žádnému umění, neříkám, staňte se tím, či oním. Mé učení je prosté: Co stále jsi, přijímej totálně, úplně, akceptuj to plně, ať nic nezbude z toho, co by mělo být dosaženo.
A tak se stanete bílým mraky. Žijete uvnitř. Již tam jste. Není žádné volby, nemůžete se rozhodovat. Můžete vybírat? Můžete svým představám zabránit? Vašim fantaziím? Pokusí-li se člověk z jednoho klamu vyjít, vynoří se opět nový sen. Chcete-li své představy, fantazie změnit, přemění se jen v jiný druh představy, ale zůstanou stále představami a iluzemi. Co má tedy člověk dělat? Přijměte je! Proč být proti nim?
Tento strom má červené květy, jiný strom má květy žluté. To je přece v pořádku! Ty máš své žluté představy, jiný má své červené nebo modré představy na tom přece nezáleží. Proč bojujeme, proč chceme něco měnit? Pokusíš-li se, aby se něco změnilo, dokazuješ, že příliš věříš svým představám. Nepostřehuješ, že jde jen o sny.
Domníváš se, že jsou skutečnostmi a že je důležité, aby byly měněny. Jsou-li představy pouze sny, proč je potom nechcete jednoduše jako takové pojímat. Přijmete-li je, zmizí. To je ono tajemství. V okamžiku, kdy je akceptujete, přijmete, zmizí, neboť snící mysl může existovat jen odpíráním. Odpírání je hlavním úkazem snící mysli.
Tolik věcí jste již zamítli, a proto se později vynořují ve vašich představách. Příklad: Jdeš po ulici a vidíš krásnou ženu nebo pěkného muže. Vstoupí do tebe žádost. Ale pak potlačíš své přání a odsoudíš svou touhu. Veškeré tradice, kultura, společnost, morálka, vše říká, že žádostivost je špatná. Smíš si prohlížet krásné květy, v tom není nic zlého, podíváš-li se na krásný obličej, je v tom okamžitě špatnost a proto ji odkládáš.
Tím se stane tento obličej okamžitě představou. Zřeknutí se stává snem, iluzí. Nyní se onen obličej vynořuje v noci a následuje tě. Potlačované žádosti se stávají představami a fantaziemi. Jak se vytváří představa? Tajemstvím je potlačování. Čím více něco potlačujeme, tím více máme představ. Lidé, kteří odkládají život a tíhnou k samotě, jsou plni představ a jejich představy jsou tak reálné, tak silně působivé, že již nedovedou rozeznat, co je sen a co skutečnost.
Nic nepotlačuj, jinak tvoříš nové a nové představy. Přijímej vše! Ať se stane cokoliv přijímej vše jako část své představy. Neodsuzuj to. V okamžiku, v němž vše přijmeš, rozluštíš představy. Živost, přičinlivost, velkolepé šílenství kolem nás, má svou vlastní krásu. A kdyby nebylo tržišť, nebyly by hory tak tiché a krásné, na to se nesmí zapomínat.
Právě tímto kontrastem dává velkoměsto mír horám. Lhostejno, kde jste, na tržišti nebo pod nějakým stromem, pozorujte vše jako JEDINÝ prostor, nedělejte rozdílu. Může být požitkem prostě tančit a zpívat v ulicích. Může to být radost ve vás. Člověk může sedět pod stromem a plně zapomenout na své já tak, že jeho ego zmizí.
Člověk může na ulici zpívat a tančit, a přitom se tak plně ponořit, že se ztratí. Tajemstvím je úplná pohrouženost, lhostejno kde a jak. Různým lidem se dostavuje odlišným způsobem. Můžete poznat, kam váš mrak pluje a připustit mu každou volnost. Kdykoliv vystupuje do výše, nebojujte, ponechejte se nésti budete patřit božskému původu. Tečte s řekou.
Nic nezamítejte! Odmítání je bezbožnost, nedůvěra. Přijměte vše totálně úplné akceptování je láska. Veškerá existence je není žádného proč. Kdo se tvrdošíjně ptá, může vymyslet, vytvořit odpověď, ale tato odpověď je zjednaná odpověď, nikoliv správná odpověď. Otázky tohoto druhu jsou v zásadě absurdní. Stromy jsou nelze se ptát proč.
Obloha je, nelze se ptát proč. Veškerá existence je. Řeky tečou, mraky plují, nelze se ptát proč. Ale rozum se ptá proč. Vím, je zvědavý. Rozum chce veškerá „proč“ znát, což je nemoc, kterou nelze vyléčit, neboť je-li nějaké „proč“ zodpovězeno, okamžitě se vynoří další. Každá odpověď vyžaduje nové otázky a rozum zůstává tak dlouho neuspokojen, pokud nemůže dostat poslední odpověď.
A konečnou odpovědí míním odpověď, po níž už nemůže následovat žádné „proč“. Ale právě takové stadium není. Již bylo řečeno, že „Proč“ bude mít opět nové otázky! V tom je veškeré absurdní úsilí filosofie. Člověk přemýšlel o tom, proč existuje tento svět a pak vytvořil teorii. Vymyslel, že Bůh stvořil svět, ale proč jej stvořil?
A tak přicházejí stále nové teorie a na konci je otázka, proč je Bůh? Bůh je svatý smybol, něco jako nula v matematice. Nesetrvávejte na svých proč. Proč stále znova hloubáme, proč chceme vědět základy? Proč chceme proniknout hluboko do věci a proniknout k jejímu prazákladu? Proč? Poněvadž se člověk cítí pánem situace, když zná odpověď na každé proč.
Pak může věcmi a lidmi manipulovat, pak již není žádné mystérium, pak již není úcty ani zázraku člověk všechno ví a zázrak usmrtil. Rozum je vrah, zabíjí všechna mystéria. Rozum se cítí silným v neživých věcech, v živoucích se cítí utlačován, poněvadž nemůže být zcela pánem situace. Živoucí je stále nevypočitatelné, budoucnost žijícího organismu není pevně stanovena a nevíme, kam nás dovede a co se může stát.
S mrtvým předmětem je všechno jisté a pevné. Člověk si nemusí dělat žádné starosti. Žije v jistotě. Hluboká potřeba rozumu je, všechno dovést k jistotě, neboť má strach z života. Rozum tvoří vědecké disciplíny, jež by každý živoucí zárodek usmrtily. Intelekt se pokouší nalézt vysvětlení, neboť může-li člověk něco objasnit, je mystérium ztraceno.
Ptáte se proč a dostanete-li odpověď pak je rozum spokojen. Ale čeho jste tím dosáhli? Nic jste nedosáhli, ztratili jste mystérium. Mysteria vám dávají stísněný pocit, že je něco, co je větší než vy; něco, co nemůžete ovlivnit, něco, co nemůžete užít jako nějaký předmět. Něco mohutného, neporazitelného, něco, proti čemu stojíte obnaženi, bezmocni, něco, před čím člověk zcela prostě zaniká. Mystérium nám dává pocit smrti proto tak mnohá proč.
Nedomnívejte se, že se vaší otázce vyhýbám; neuhnu. Vyprávím vám o mechanismu rozumu a o tom, proč se ptá. Pokud chcete uchovat čistotu pocitu mystéria, chci odpovídat. Zůstane-li zachován pocit zázračného, nevyzpytatelného, není odpověď nebezpečná ba je nutná. Pak vás každá odpověď povede do hlubšího mystéria. Pak se stane celek kvalitativně zcela rozdílný.
Pak se nebudete ptát, jak byste dostali vysvětlení, budete se tázat, jak hlouběji proniknout do mystéria. To není intelektuální zvědavost, nýbrž hledání. Hledání nejhlubšího bytí věcí. Postřehli jste rozdíl? Pokud žádáte vysvětlení, jsem poslední, kdo toto přání splní. Tím bych všechno kolem vás usmrtil, tím bych vám nepomohl. A čím je Bůh, není-li v něm mystéria.
Je-li Bůh jen teorií, lze jej analyzovat, je-li vírou, vyznáním, může jej člověk přijmout i zamítnout. Pak je člověk sám větší. A Bůh je pouze částí movitého jmění v hlavě. Mrtvá věc. Když k vám mluvím, myslete stále takto: Co neustále říká, nemělo by vaše hledání usmrtit, není ničím, co by mělo něco objasnit. Není v mém zájmu dát vám odpověď.
Naopak: Přál bych si vésti vaše hledání hlouběji, za cílem do mystéria. Mé odpovědi vám přinášejí hlubší otázky, až přijde hodina, v níž vám všechny otázky odpadnou. Nikoliv proto, že byly konečně všechny odpovědi vyřešeny, nýbrž proto, že žádná odpověď nemá smysl. Pak je mystérium dokonalé, potom je všude, venku i uvnitř, pak jsi jeho částí a plaveš v něm. Potom jsi i ty tajemným bytím. Jen tehdy jsou dveře otevřeny.
Když chceš být zcela tichý a chceš nechat rozum stranou, když se chceš stát bílým mrakem, který pluje nad vrcholky, když nemyslíš, jen jsi, pak budeš vše pociťovat. Čekáte u mne a jste u mne a budete u mne. Toto bytí u mne není časovou záležitostí. Dříve než bůh zde byl, já jsem zde už byl. Život je věčnou přítomností. Byli jsem Zde a Nyní věčně!
Stále, samozřejmě v různých formách, v rozličných stavech, v rozdílných situacích. Ale vždy jsme zde byli, v každém čase, stále. Individua jsou fikce; život není rozdělen časem a prostorem. My nejsme jako ostrov, my jsme jednotou. Najednou jsi na opačné straně prostoru a času. Obojí zanikne a pak JSI.
Bílé mraky jsou značně tajemné, zmizí náhle a opět se vynoří. Přemýšleli jste někdy o tom, že mraky nemají ani jména ani tvary? Jejich tvary nezůstávají ani minutu stejné. Mění se a jsou jak proudící řeka. Člověk může zachytit nějaký tvar, chce-li, ale pak je to jen jeho projekce. Mrak nemá tvar, je beztvarý, je kontinuitou vzniku i zániku.
A tak je to s celým životem všechny tvary jsou projekcemi. V tomto životě se nazýváš mužem, a v předchozím jsi mohl být ženou. V tomto životě jsi bílý, a v příštím můžeš být černým. Nyní, v této minutě, jsi inteligentní a v příští můžeš být hloupým. V tomto okamžiku jsi klidný a v příštím budeš podrážděný, rozhněvaný, zlý.
Máte nějaký tvar nebo se stále měníte? Jste řekou, mrakem. Máte nějaké jméno, identitu? Můžete se tak či onak nazývat skutečně? V okamžiku, v kterém člověk zjistí, že jest Jednotou, je mu současně jasné, že je právě tak opakem. Řekneš někomu: „Mám tě rád,“ a v témže momentu je tu nenávist.
Nazveš někoho přítelem a současně se směje tvůj vnitřní nepřítel a očekává svou hodinu. Někdy se cítíš šťasten, a vzápětí zase štěstí zmizí a jsi nešťastný. Nemáte skutečnou totožnost. Jakmile to člověk pochopí, stává se bílým mrakem bez tvaru a jména. A nastává plynutí. Pro mne je jsoucnost bílým mrakem jako šťastný život, bytí člověka, jehož se vzdal.
Světský lidský život běží v pevně vyježděných drahách zvyku. Vše je mrtvé a sleduje jen určitý vzor. Vše má nějaké jméno a tvar a jede v kolejích jako vlak. Vlaky jedou po své dráze, mají svůj cíl, musí někam dojet. Ale šťastný člověk putuje sem a tam, jako bílý mrak ve vzduchu nepoutají jej žádné koleje, směry, žádná konkrétnost. Není nikým.
Žije život altruistický, žije jako by život neměl. Chcete-li vést život, jako byste jej neměli, pak jste na mé altruistické cestě. Čím více jsi egoistický, tím jsi nemocnější. Čím méně jsi egoistický, tím jsi zdravější. Čím méně jsi egoistický, tím lehčeji se můžeš vznášet, neboť jsi božštější a svatější. Říkám-li, že život není problémem, ale mystériem, pak míním, že nemůže mít žádné řešení, nýbrž, že může jen BÝT.
Problém musí být intelektuálně řešen, a když je vyřešen, není ničeho dosaženo. Posbíral jsi trochu více vědění, ale nezažil extázi lásky. Problém nemusí být řešen jen intelektuálně. Problém věčného života, který zůstává tajemstvím, pokud se ho někdo snaží řešit jen intelektuálně, a který nemůže být trvale vyřešen ani extází, může být vyřešen jen tehdy a u toho, kdo opustí sama sebe, aby následoval nějaký dobře zvolený věčný vzor, který mu může ukázat nejen cestu, ale i pravdu a život.
Extáze lásky řeší tajemství ve chvíli, kdy trvá, a pak je jen vzpomínkou, která už není skutečností, a proto není pravým řešením. Ani nejživější vzpomínka se nevyrovná přítomnosti, která je jediná skutečná v tom smyslu, že jedině z ní vede cesta do věčného života. Mystérium je něco, co se může stát, můžeš být Jednotou, splynout se zázrakem.
Pak pociťuješ extázi, svatost. Pak se může dostavit Nejvyšší, největší štěstí. Náboženství chápe život jako zázrak. Co může člověk dělat, tváří v tvář zázraku? Nemůže dělat vůbec nic. Můžeš měnit jen sám sebe, pronikat hlouběji do tajemství a zázračna, můžeš potkávat jen stejné se stejným. Poznávej zázračné v tomto životě, v němž to neustále vidíš.
Náboženství, které chápe život jako zázrak, je náboženstvím začátečníka. Zázrakem se nám zdá být všechno, co si nemůžeme vysvětlit a udivuje nás to. Jenže právě náboženství má jít za odhalením dosud nepoznaného, a dokonce i rozumově nepoznatelného. Má jít za hranice vědy. Jen takové snese název náboženství. V bílých mracích, ve hvězdách, v noci, v květech i v proudění řeky. Kamkoli pohlédneš, viz zázračné.
Láska znamená rozpuštění se v mystériu, dokonale se ztratit v zázraku, láska, která končí jen rozpuštěním ega v tajemství, není správnou láskou. Pravá láska má cíl. Měl bys dávat přednost jen zázračnému, proniknout do něho v jeho celistvosti. A pak se náhle otevřou nové dveře; nové poznání v tobě: zmizel najednou hmotný svět s jeho veškerým rozdělením a všemi rozmanitostmi, a otevře se dokola nový svět Jednoty.
Vše je v něm bez hranic, Vše je v něm obsaženo, nerozlučně, v Jediném. To však je jen tehdy možné, změníš-li něco sám na sobě. Máš-li nějaký problém, musíš s ním něco učinit, musíš najít klíč, cestu k jeho řešení, musíš na něm pracovat, jím se obírat a něco cílevědomého podniknout. Máš-li se však potkat s mystériem, musíš pracovat na sobě samém, ne na mystériu.
Jsme bezmocní před zázrakem, proto převádíme každý zázrak na problém. V problémech jsme pány situace a pociťujeme možnost kontroly. V zázracích jsme bezradní, nemůžeme nic dělat, díváme se smrti do tváře a nemůžeme již s ničím manipulovat. Proto je dosažení extáze tím obtížnější, čím více je sledována lidským intelektem s jeho logikou a matematikou.
Poesie s romantika je ztracena. Život se stává věcným, nesymbolickým. Je symbolické, říkám-li, že moje cesta je Cestou bílého mraku. Bílý mrak není skutečností, je poetickým obrazem, ukazatelem zázračného Sjednocení s mystériem. Jsem bílým mrakem. Není žádného vztahu a nelze žádný sdělit. Vztah je jen mezi dvěma možnostmi, tedy jen, je-li něco rozděleno.
Ale pak není vztah ve skutečnosti vztahem, neboť existuje jen prostřednictvím rozdělení. Člověk nemůže mít vztah k bílému mraku, může být jen jedno s ním a dovolit mu, aby se s ním sjednotil, styk s ním však není možný. Ve vztahu zůstáváš oddělen a pokoušíš se věci ovlivnit a pokoušíš se s nimi manipulovat. V lidském životě je velkým nedostatkem, že chceme v lásce stavět sami sebe do vztahu, tím pravou lásku pomíjíme.
Láska by neměla být vztahem, člověk by měl být jednotou s druhým; dovolit milovanému, aby se stal tebou. Mělo by dojít k splynutí, jinak nepřestane spor. Jinak bude láska bojem. Zůstaneš-li SEBOU, pokusíš se jednat, budeš chtít druhého ovládat, budeš chtít být pánem domu a druhého využít. A partner bude prostředkem k dosažení účelu.
To nelze provést s bílými mraky. Nelze z nich udělat domácí paní nebo manžela. Nikdo je nemůže k sobě vázat, přemluvit je ke společenství. Nedovolují to, neslyší tě, stačí jim, že jsou bílými mraky. Lze s nimi být v jednotě, jejich srdce jsou otevřena. Ale lidský rozum na druhé straně si nedovede představit nic, než lidské společenství, protože nemůžeme pochopit, že bychom mohli existovat jako neoddělené bytí.
Pociťujeme, že MY jsme; hluboce to ukrýváme a v tom je pocit já. V největší hloubce nitra je ego a manipuluje. Svým egem můžete pozorovat bílý mrak a začít o něm přemýšlet, ale mystérium není otevřeno, dveře jsou uzavřeny. Zůstáváte v temnotě. Ztratí-li se ego, stanete se bílými mraky.