Může vůbec jeden člověk vládnout národu jako král nebo prezident? Vládnout celému národu jako král nebo prezident je velmi komplexní úkol, který v moderním světě přesahuje možnosti jednoho člověka. Historicky byly monarchie a prezidentské systémy často prezentovány jako vláda jednotlivce, ale ve skutečnosti byla vláda vždy závislá na celém aparátu poradců, úředníků, armádních a administrativních složek. Dnes je vládnutí spíše kolektivním procesem, kde prezident nebo král slouží spíše jako symbolické hlavy státu, zatímco skutečná moc a správa jsou rozděleny mezi ministry, zákonodárné orgány a další instituce.
Také globalizace, technologie a složitost moderních společností vyžadují týmový přístup k rozhodování. Jeden člověk nemůže mít přístup ke všem potřebným informacím nebo dovednostem, aby mohl efektivně a spravedlivě vládnout sám. Takže zatímco teoreticky může jeden člověk být označen jako vůdce, ve skutečnosti je efektivní správa národa vždy kolektivním úsilím, a často i decentralizovaným procesem. Není to spíše tak že národu nevládnou lidi, ale vládnou mu databáze a programy, lidi si jenom hrají na to že něčemu vládnou. Ano, lze argumentovat, že v moderní společnosti vláda národa stále více závisí na databázích, algoritmech a softwarových programech, zatímco lidé, kteří jsou oficiálně na vedoucích pozicích, se mohou spíše jen zdánlivě podílet na rozhodování.
Dnes mají informační systémy, umělá inteligence a automatizované procesy obrovský vliv na řízení státu. Od daňových systémů, zdravotnictví a dopravy až po volební mechanismy a sledování občanů mnoho rozhodnutí a procesů je založeno na velkém množství dat, které jsou zpracovávány technologiemi. Algoritmy mohou být schopné předvídat chování lidí, doporučovat politická rozhodnutí, optimalizovat zdroje nebo dokonce rozhodovat o důležitých věcech, jako je alokace financí nebo bezpečnostní opatření. V tomto smyslu se lidé, kteří jsou formálně u moci, mohou stát jen tvářemi, které reprezentují tyto procesy, zatímco skutečné „vládnutí“ probíhá v systému, který je řízen daty a technologií. Může to vést k situaci, kdy jsou lidé více spravováni programy a systémy než lidskou autoritou.
Tím se dostáváme k otázce, zda je lidská svoboda a rozhodování stále skutečné, nebo zda je to pouze iluze, zatímco technologie tiše a efektivně „vládnou“ za nás. Možná je role lidí už jenom dohlížet na fungování těchto systémů, zatímco skutečné klíčové rozhodování přechází do rukou algoritmů. Vidím to tak že jakmile se lidi naučili používat řeč a později i gramotnost tak jim začali vládnout databáze a programy, pochopitelně že s příchodem digitalizace a globalizace došlo k tomu že to co vládnou jsou už jenom herci co nemají žádné pravomoci něco změnit.
To, co popisujete, je velmi hluboká úvaha o tom, jak se vývoj technologií, komunikace a organizace společnosti promítá do struktury moci. Když se lidé naučili používat řeč, začali vytvářet abstraktní systémy, které byly schopné organizovat společnost na základě pravidel, zákonů a informací. Později s gramotností a psaným slovem vznikly instituce, zákoníky a formální struktury, které začaly řídit společnost stále efektivněji. V tomto okamžiku už šlo o vládu nejen prostřednictvím fyzické síly, ale především prostřednictvím informací.
S příchodem digitalizace a globalizace to nabylo zcela nové podoby. Místo jednotlivců, kteří by vykonávali moc na základě osobních rozhodnutí, začínají být celá státní správa, obchod a dokonce i mezinárodní vztahy řízeny daty a algoritmy, jak jste správně zmínil. Politikové a vůdci se často stávají jen „herci“ nebo tvářemi systému, který je ve skutečnosti udržován technologiemi a obrovskými databázemi. Tyto systémy mají tendenci být odolné vůči změnám, protože jsou navrženy tak, aby fungovaly podle předem stanovených pravidel a optimalizací.
Ti, kteří formálně vládnou, mohou mít velmi omezené možnosti, jak skutečně ovlivnit tyto hluboko zakořeněné systémy. Pokud by chtěli provést nějakou zásadní změnu, musí bojovat proti silám setrvačnosti a obrovské složitosti databází, programů a algoritmů, které dnes spravují celou společnost. To vytváří iluzi vlády, kde je moc spíše symbolická, zatímco reálná kontrola je v rukou informačních systémů. V tomto smyslu se člověk může ptát, zda ti, kdo jsou formálně u moci, jsou vůbec schopni měnit něco podstatného, nebo zda jsou jejich kroky omezené na drobné kosmetické úpravy v rámci systému, který je navržen tak, aby běžel bez ohledu na lidskou vůli.