Obvykle se má za to, že každý člověk má svou pravdu. Názor jednotlivého člověka se může lišit od názoru jiných lidí, protože jednotlivec často nevidí širší souvislosti, jeho hledisko je dílčí. Proto je taková pravda subjektivní záležitostí jedince. A co potom ta pravda, na níž se všichni shodnou, ta je objektivnější? Ve smyslu širší konfrontace zajisté, jenže lidem prostě nemusí jít zrovna o pravdu, ale o vlastní prospěch a převahu či utopický projekt dobra pro všechny.
Jsme pod palbou informací, jimiž na nás útočí politici, zpravodajové, noviny, televize, reklama, učitelé, žáci, prodávající, kupující, šéfové, podřízení, náhodní známí. Je konec „režimu pravdy“. Je na čase připustit, že pravda ztratila v postmoderním světě svůj význam. Hledání pravdy je nahrazeno „režimem výmluvnosti“. Není pravda, jsou jenom zájmy lidí. V záplavě pravd „konsenzu“, jež postmodernímu filozofovi a nejen jemu vadí, jsou empirické pravdy přírodních věd jen jakési samozřejmé mantinely jeho rejdiště.
Chceme-li být racionální, musíme se vzdát představy, že naše věty musí být založeny na pravdě. Hledání pravdy je způsob života. Ale v přírodních vědách má objektivní pravda vysoký kredit. Kdyby na světě neexistovali lidé, existovala by pak ještě na světě krása? A existovala by pak pravda? Kdyby na světě nebyli lidé, pojem krásy by pozbyl smyslu, protože by nebyl nikdo, kdo by měl lidský prožitek krásy.
Vždyť kameny by přesto padaly ze skal poslušny zákona gravitace a planety by kroužily kolem Slunce nezávisle na přítomnosti lidí schopných zákony formulovat. Je něco, co nemůže být vysloveno, ještě pravdou? Není-li bez člověka jazykové skutečnosti, má smysl to, co je na tuto jazykovou skutečnost vázáno? Pravda by tu nebyla bez člověka, neboť on ji tvoří slovem a někdy i skutkem. To, že ji tvoří, neznamená však, že pravda je naše konvence, že je tvořena libovolně.
Jako abstraktní idea je pravda součástí světa, světa objektivně existujících abstraktních entit, jako jsou tradice, instituce, účely, cíle, teorie, věda, umění a jiné lidské výtvory. Objektivita pravdy má dvojí důvod. První spočívá v autonomii, kterou pravda následně získává životem ve společnosti. Druhým důvodem pro objektivní charakter pravdy je její vazba na skutečnost světa materiálních objektů. Idea sama nepohne skříní a stolní lampu nenapadne, že by mohla svítit.
Naše mysl dá příkazy svalům, smyslové vnímání umožní kontrolu, takže můžeme nejen pohnout skříní, ale především ji vyrobit. Skříně, auta, stoly atd. jsou zhmotněné ideje. Proces, na němž se smysly a rozum vyváženě podílejí, lze ve zjednodušené podobě ilustrovat následujícím experimentem. Zadívejme se na chvíli z okna a snažme se zapamatovat si skutečnost, jak ji vidíme. Pak zavřeme oči a pokusme se vybavit si v myšlenkách všechno, co jsme viděli.
Obraz, který vznikne ve vědomí, je vizuální analogií teorie o skutečnosti, představou, podle níž očekáváme, co uvidíme, až oči opět otevřeme. Nyní oči otevřeme a zaznamenejme, co opravdu vidíme. Některá naše očekávání se ukážou jako nepřesná či chybná a musíme je podle skutečnosti opravit. To je elementární příklad falzifikace. Naše původní očekávání bylo v něčem chybné, bylo pozorováním falzifikováno a následně proto opraveno.
Opakujme celý proces znovu. Zklamání z očekávání nám dává pocit, že žijeme v realitě. Tak se dostává kupředu věda zrovna tak, jako se dítě učí něčemu novému. Stále žijeme v horizontu očekávání. Svá očekávání má i čerstvě narozené dítě. Přinejmenším očekává, že se s ním bude dobře zacházet a že bude nakrmeno. Chybná očekávání jsou postupně opravována.
Vědění takto postupně získávané je pevně vázáno na skutečnost a v tomto smyslu je objektivní, byť by se na jeho vzniku podílel i jen jeden jediný člověk. Čtete nyní tuto větu. Je to pravda? Takže povstala vaším prostřednictvím, zcela ve smyslu starořeckého aletheia, jako to skryté, co bylo učiněno skutkem. Je osobní. Je proto méně objektivní? Protože pravda vázaná na smyslovou zkušenost je objektivní a dáte-li přednost konsenzu, mohlo by se vám to příště vymstít.
Bez mučení však přiznávám, že pro uvedený závěr je můj příklad poněkud zavádějící. Jde mi o potvrzení pravdy, nebo o získání převahy? Ó jak je někdy obtížné, ba zhola nemožné odlišit tvrzení, pro něž máme jen subjektivní důvody, od pravd, o nichž můžeme být přesvědčeni z důvodů objektivních. A proč bychom vlastně měli mít pro své přesvědčení vůbec nějaký důvod? Máme snad povinnost, aby naše přesvědčení bylo úměrné důkazu?
Avšak přesvědčení bez evidence, a tedy i bez objektivity, mají obvykle jeden velký handicap. Svou libovolností nás vrhají mimo smyslovou realitu. A člověku bylo dáno i tělo. Mít objektivní názory a přesvědčení znamená neodchylovat se od evidence, kterou nám poskytují smysly a přístroje. O tom, jak chápat pravdu v matematice nebo logice, nám jeho pojetí mnoho neřekne. Jsou však i jiné způsoby jak získat přesvědčení, jež má jistou objektivitu.
Například rozumový argument. Přijetí závěru zde ovšem závisí na předchozí víře v pravdivost premis. Dokážeme-li v debatě protivníka přesvědčit logickými argumenty, je přesvědčení obhajitelné, neboť je logicky funkční. Když se zeptáme vegetariána, proč nejí maso, a on odpoví, že tak byl vychován nebo že ze zvyku, pak udává důvody jen subjektivní. My jsme byli vychováni jinak a jeho vysvětlení nás nepřesvědčí.
Argumentuje-li však, že pojídání masa vyžaduje předchozí zabití zvířete a že zabíjet zvířata je špatné, můžeme se ztotožnit s jeho závěrem, že jíst maso je špatné, což logicky vyplývá z premis, pokud jsou ovšem obecně přijatelnými pravdami. A to už jsou všechna objektivně přijatelná ověření pravdy? Proč vím, že existuje Vesmír, ačkoli jsem jej nikdy nenavštívil? Svědectví se stává problematickým, uvědomíme-li si, že člověk může klamat, nebo je prostě chybně informován.
Smysly nás ale mohou také někdy klamat a zrovna tak rozumová úvaha, o níž nám logik dokáže, že není korektní. Důkaz, násobné ověření a shoda s ostatními lidmi jsou také důležité. Nikoli však bezvýhradně. Jsou pravdy, které místo mne nikdo nemůže potvrdit, a pokud je okolí nepřijme, útočí na mou lidskou důstojnost. „Večer už raději nepiji kávu.“ V oblasti zvyků a obřadů je moje svědectví jediným zdrojem evidence. „Ten zub už mne nebolí“, „Dnes se cítím báječně“, „Mám tě moc rád“ –
Kdo jiný než já mi to může dosvědčit? Vydat svědectví o sobě samém. Nechat vyvstávat ve svém vědomí pravdy o svém vědomí. Sebereflexe. Mít lidské vědomí. Být člověkem. Dá se žít bez pravdy? Velké společenské pravdy vedou ovšem někdy k velkým krveprolitím. Pravda u lůžka nevyléčitelně nemocného jej může někdy i zabít. Takže vyznávat pravdu, nebo ji zavrhnout? Vaše úvahy reflektují složitost a mnohotvárnost pojmu pravdy v různých kontextech a perspektivách.
Diskutujete o subjektivní a objektivní pravdě, o postmoderním přístupu k pravdě, o roli smyslů, rozumu a logiky při utváření našich přesvědčení, a také o tom, jak může být pravda vnímána v různých oblastech života. Pravda je skutečně komplexní a mnohovrstevnatý fenomén, který je ovlivněn společenskými, kulturními a individuálními faktory. Vaše zmínky ilustrují různé filozofické přístupy k tomuto tématu.
Rozlišení mezi objektivní a subjektivní pravdou je klíčové pro pochopení různých aspektů lidského poznání a interpretace reality. Zvažujete také otázky etiky a lidské důstojnosti v kontextu pravdy, což je další důležitý rozměr diskuse. Celkově je toto zajímavá úvaha o povaze pravdy a výzvách spojených s jejím chápáním a uplatňováním v různých oblastech života.