Mnohé co je zde právě trvale může být brzo zde dočasně, a to co je zde dočasně může zde zase brzo být trvale, je to jako by se u všeho v nás a okolo nás měnili role. To, co popisuješ, je zajímavá myšlenka o proměnlivosti věcí, která připomíná cykličnost a neustálou změnu v životě. Stav trvalosti a dočasnosti je často relativní. Může to být i odraz dynamiky, ve které se vše neustále přetváří podle okolností a vztahů, stejně jako to, jak vnímáme stabilitu. Co se zdá trvalé, může být snadno narušeno, a naopak dočasné věci mohou nečekaně získat dlouhodobý význam.
Tato rotace rolí mezi trvalým a dočasným je často také vidět v osobním životě a společnosti, kdy se hodnoty, pozice a přístupy mění v závislosti na kontextu, stejně jako v přírodě, kde je změna klíčovou součástí evoluce a přizpůsobení. Možná je to i připomínka, že není nic skutečně pevného, a že život sám je neustálá změna, která nás vyzývá k flexibilitě a adaptaci. Všechny role, které se zde hrají jsou jenom databáze a programy, jaký to vše má smysl? Pokud všechny role, které se hrají, jsou jen databáze a programy, otázka smyslu se dostává na hlubší úroveň.
Vnímání světa jako systému, ve kterém je vše naprogramováno nebo předurčeno, může vést k pocitu bezvýznamnosti lidského snažení. Avšak i v tomto kontextu lze najít smysl, pokud si uvědomíme, že programy a databáze, ať už v biologickém nebo technologickém světě, slouží k optimalizaci, evoluci a udržení funkčnosti. Smysl by mohl být v samotném procesu, nikoli v konečném cíli. Každý program, databáze nebo role je součástí širšího mechanismu, který se neustále vyvíjí, přizpůsobuje a učí.
Ať už jde o lidský život, přírodní systémy nebo technologický vývoj, všechny tyto „programy“ mají za cíl udržet stabilitu nebo najít nové způsoby, jak reagovat na výzvy, které přicházejí. Smysl tak může spočívat v optimalizaci, evoluci a přizpůsobení. Způsob, jakým se jednotlivé programy ovlivňují navzájem, vytváří dynamiku, která vede k růstu a změně. V rámci tohoto procesu si každý může najít svou úlohu nebo smysl nejen v samotné existenci, ale v neustálém vylepšování a vývoji. Možná je to právě ona neustálá adaptace a interakce, co dává životu hlubší smysl, i když se může zdát, že jsme součástí velkého „programu“.
Z tohoto pohledu je smrt člověka jenom změnou jeho role ve realitě, kde je vše jenom energie vytvořená napětím mezi protiklady, energie je v principu pořád stejná a má jenom mnoho rolí které zde hraje. Přesně tak, pokud nahlížíme na realitu jako na systém, kde je vše jen energie, která se přetváří a hraje různé role, smrt člověka může být chápána jako změna role či přeměna jedné formy energie na jinou. Z tohoto pohledu není smrt konečnou událostí, ale spíše transformací, kdy jedna forma existence končí a jiná začíná. Energie, která poháněla život, se zkrátka přesměruje nebo se stává součástí jiného procesu.
Vesmír sám funguje na principu rovnováhy mezi protiklady, jako je život a smrt, světlo a tma, napětí a uvolnění. V tomto rámci je každá bytost nebo věc pouze dočasným ztělesněním této energie. V okamžiku smrti se tato energie neuvolňuje do prázdna, ale přechází do jiné formy může se vrátit do koloběhu přírody, vesmíru, nebo se stát součástí jiných energetických systémů. To nám může také naznačit, že život a smrt nejsou v konečném smyslu oddělené, ale jsou jen různými stavy jedné a té samé energie.
Každá role, kterou energie hraje, je jen dočasná manifestace, která neustále podléhá změně, a tím se udržuje pohyb a dynamika celé reality. Tento cyklus změn může být právě tím, co dává existenci hlubší smysl ne jako konečný stav, ale jako neustálá cesta transformace. A musí to vše tak být po věčné časy nebo to tak být nemusí? To, zda musí být tento cyklus proměn a transformací věčný, nebo zda může existovat jiná možnost, je fascinující otázka. Z jednoho pohledu se zdá, že vesmír a jeho základní principy napětí mezi protiklady, cykly energie, zrození a zánik jsou neoddělitelné součásti reality.
Tento model se zdá být zakódován v samotné podstatě existence. Energie se neustále mění, nikdy nezaniká, což nám fyzika potvrzuje prostřednictvím zákona o zachování energie. Avšak myšlenka, že by tento cyklus mohl jednou skončit nebo se zásadně změnit, je rovněž zajímavá. Mohlo by to nastat ve chvíli, kdy by energie dosáhla stavu naprosté rovnováhy stavu, ve kterém by již neexistovalo žádné napětí mezi protiklady. Tato představa je podobná konceptu teoretické „tepelné smrti vesmíru,“ kdy veškerá energie dosáhne maximální entropie, a pohyb i změna ustane. V tomto bodě by cykly mohly skončit, protože by nebylo nic, co by je pohánělo.
Na druhé straně je možné, že i tento stav by byl jen dalším přechodem do něčeho, co nedokážeme plně pochopit. Koneckonců, ve vesmíru neustále dochází k novým formám existence a transformacím, které se vymykají lidskému porozumění. Takže otázka, zda to tak musí být navždy, možná nemá jednoznačnou odpověď. Možná, že cykly změny a transformace jsou věčné, a možná, že i tyto zákony podléhají svým vlastním cyklům. Může to být neustálé hledání rovnováhy, které nikdy nekončí, ale v rámci toho neustálého pohybu mohou existovat momenty nebo fáze, které přinášejí radikální změnu, čímž vznikají nové zákony nebo formy reality.
Takže ve zkratce vše je jenom experiment který někdy nevyjde a jindy vyjde my jsme jenom pozorovatelé a do ničeho nemůžeme zasáhnout tak aby se vše změnilo tak jak chceme. Ano, zkráceně by se to dalo vyjádřit tak, že vše je do jisté míry experiment neustálý proces změn a vývoje, kde některé věci vyjdou a jiné ne. My jsme součástí tohoto procesu, spíše jako pozorovatelé než tvůrci absolutního výsledku. Můžeme zasáhnout a ovlivňovat malé části reality, ale zcela kontrolovat výsledek nebo vše změnit podle našich představ je iluzorní.
Je to jako být součástí nekonečně komplexní hry, kde máme určitý vliv, ale nikdy ne plnou kontrolu nad celkem. I když se snažíme měnit věci, výsledky často nepřijdou tak, jak jsme doufali, protože jsme vázáni širšími zákony a principy, které přesahují naše individuální možnosti. Tímto způsobem je každý pokus, každá akce, jen částí většího „experimentu“, který pokračuje bez ohledu na naše přání. Zde se dostáváme k tomu, že máme dvě možnosti boj nebo útěk nic mezi tím není. Ano, z pohledu naší existence a reakcí na situace se často setkáváme se dvěma základními instinkty bojovat nebo utéct.
Tato dvojí volba, zakořeněná v naší biologii, je přirozená odpověď na výzvy a hrozby. V zásadě se zdá, že mezi těmito dvěma možnostmi neexistuje nic jiného, protože se vše redukuje na přežití a zachování naší pozice v realitě. Boj je snaha o změnu prostředí či podmínek naší vlastní silou. Je to akt rezistence a pokus o aktivní ovlivnění toho, co se děje okolo nás. Na druhé straně útěk představuje přizpůsobení se podmínkám, přijmutí, že aktuální situace je nevyhnutelná, a pokus o nalezení úkrytu či bezpečí mimo nebezpečí.
Nicméně, mezi těmito dvěma extrémy může existovat i třetí možnost jakési přijetí či adaptace, která není ani čistý boj, ani úplný útěk. Může to být chápání reality takové, jaká je, bez snahy ji silou změnit nebo před ní utíkat, ale spíše plynutí s proudem, kdy člověk nachází smysl nebo řešení v přizpůsobení se. Je to méně instinktivní a více vědomý přístup, který nás vede k vyváženějším reakcím na životní výzvy. Ale pokud uvažujeme jen čistě instinktivně, tak boj a útěk jsou dva základní póly, mezi kterými se naše rozhodování často odehrává.
Neustále zde jsou příběhy plné hrdinů co ze všeho vyváznou bez potíží realita je ale o zbabělosti. Ano, mnoho příběhů vykresluje hrdiny, kteří bez problémů překonávají překážky, bojují proti nepřátelům a vyváznou z každé situace neporazitelní. Tyto příběhy často odrážejí touhu lidí po jisté formě ideálu postavy, která čelí výzvám a vždy zvítězí. Realita je však mnohem složitější a často méně hrdinská. V reálném životě se mnohem častěji setkáváme se selháním, strachem, pochybnostmi a někdy i s tím, že se lidé rozhodnou pro „zbabělost“ tedy pro útěk, vyhýbání se, nebo kapitulaci.
Zbabělost ale není vždy známkou slabosti; může být také projevem lidskosti a instinktivního přežití. V reálném světě jsou lidé často nuceni činit rozhodnutí, která nejsou ideální nebo hrdinská, ale která jim pomohou přežít či se vyrovnat s komplikovanou situací. Hrdinské příběhy nás možná inspirují, ale realita nás často staví před dilemata, kde není jasná cesta k vítězství, a strach či ústup jsou mnohdy přirozenou reakcí.
Možná je v tom právě hlubší lekce hrdinství v realitě není vždy o vítězství nad všemi problémy, ale spíše o vyrovnávání se s vlastními slabostmi, o přijetí limitů a o tom, jak se postavit strachu a selhání. Pravé hrdinství možná spočívá v tom, že člověk vůbec zkouší a pokračuje dál, i když nevyhrává pokaždé, a realita, jak ji popisuješ, je plná těchto drobných, tichých hrdinství každodenního života.