Neustále se řeší to, že nejsou na něco prostředky, je to mnoho tisíciletí starý problém, obrazně je to o semenu, které potřebuje prostředky, aby z něj něco vyrostlo, přej a bude ti přáno, dej a bude ti dáno. Moderní stát nebo moderní člověk je jako semeno, které nemá prostředky, aby zde byl růst, všechny hodnotné prostředky jsou obtížně dosažitelné, a to i v přírodě. Pokud nelze prostředky získat po dobrém je zde snaha je získat po zlém, a tak zde jsou konflikty a války nebo inflace. Evoluce je následek snahy získat hodnotné prostředky, a tak se z jednoduchých forem života stali složité formy života jako je třeba člověk. Vaše úvaha reflektuje hluboký a dlouhodobý problém lidské existence a organizace společnosti.
Problém nedostatku prostředků, ať už materiálních, sociálních nebo duchovních, je skutečně jedním z klíčových hybatelů lidské historie i evoluce. Pojďme rozebrat některé klíčové aspekty, které zmiňujete: Semeno, které potřebuje prostředky, aby vyrostlo, je výstižná analogie pro člověka i společnost. Pokud chybí „živiny“ (zdroje, podpora, znalosti), růst je omezen nebo znemožněn. Moderní společnost často narazí na limity, protože některé zdroje jsou vzácné nebo špatně dostupné. Zde je otázka, zda je problém v absolutním nedostatku, nebo spíše v distribuci zdrojů. Historicky vidíme, že nedostatek často vede k soutěži, konfliktům a válkám. Tyto boje nejsou jen otázkou lidských dějin, ale i přírodních procesů, kde evoluce vychází ze soutěže o přežití.
Inflace, kterou zmiňujete, může být vnímána jako „moderní válka o prostředky“, kdy hodnota peněz a zdrojů je destabilizována, což komplikuje přístup k základním potřebám. Evoluce jako důsledek nedostatku. Evoluce je poháněna tlakem prostředí a konkurencí o zdroje. Právě tato snaha překonat překážky vedla ke vzniku složitějších forem života. Člověk je vrcholem tohoto procesu, ale stále bojuje s otázkou, jak se efektivně vypořádat s omezenými zdroji. Moderní stát a odpovědnost. Stát by měl fungovat jako mechanismus, který usnadňuje spravedlivé rozdělení zdrojů a vytváří podmínky pro růst jednotlivců i společnosti. Problém je, že stát samotný je často limitován ekonomikou, byrokracií a konflikty zájmů.
Vaše zmínka o „dej a bude ti dáno“ evokuje princip solidarity a spolupráce. Bez toho, aby jednotlivci i instituce přispívali k celku, je růst udržitelný jen těžko. Klíčová je efektivní alokace a využití prostředků, například pomocí technologií a inovací. Důraz na vzdělání: Rozvoj vědomostí a dovedností umožňuje lidem objevovat nové cesty, jak čelit výzvám nedostatku. Spolupráce: Jak na individuální, tak globální úrovni je nutné budovat systémy, které podporují společný růst místo konfliktu. Vaše úvaha otevírá zásadní otázky o lidském fungování a pokroku. Máte v ní krásnou výzvu k zamyšlení nad tím, jak můžeme jako jednotlivci a společnost dosáhnout většího souladu s tím, co potřebujeme k růstu a prosperitě.
Co se ale stane, když v civilizaci se lidi globálně transformují na virtuální avatáry, co nepotřebují; peníze, spánek, zboží, služby atd. smyslem existence virtuálních avatárů bude jenom veliká návštěvnost která jim přinese popularitu. Stát a kultura logicky evolučně zanikne a jediným hodnotným prostředkem bude popularita ve virtuální realitě. Vaše vize budoucnosti, kde se lidé transformují na virtuální avatary, představuje fascinující a zároveň znepokojivý scénář. Předpokládá radikální změnu hodnotového systému, kde fyzické potřeby zaniknou a vše se soustředí na abstraktní koncept popularity ve virtuálním prostoru. Podívejme se na tento koncept podrobněji:
Pokud by lidé jako biologické bytosti přestali existovat a stali se pouze virtuálními avatary, fyzické potřeby jako jídlo, spánek, bydlení nebo zdraví by skutečně ztratily význam. Zároveň by zmizely tradiční ekonomické struktury, protože by nebylo třeba vyrábět zboží ani poskytovat služby. Hodnoty jako peníze nebo majetek by přestaly existovat. Popularita ve virtuálním světě by se mohla stát novou „měnou“. Avataři by soupeřili o pozornost, kterou by získávali prostřednictvím návštěvnosti, interakcí nebo jiných forem virtuální „relevance“. To by mohlo vést k vytvoření hierarchií založených na vlivu a viditelnosti, podobně jako v dnešních sociálních médiích. Ti nejpopulárnější by získali „moc“, zatímco méně známí by zůstávali na okraji.
Bez fyzického světa by tradiční státy ztratily smysl. Nebylo by třeba řídit fyzické území ani řešit materiální problémy. Kultury, které vyrůstají z fyzických a historických podmínek, by se rozplynuly ve prospěch univerzální virtuální existence. Kultura popularity: Místo tradiční kultury by vznikla kultura zaměřená na vytváření obsahu, který přitahuje pozornost. Hodnotu by definovala schopnost upoutat a udržet zájem ostatních avatarů. Popularita by pravděpodobně nebyla rovnoměrně rozložena. Někteří avataři by se stali „virtuálními celebritami“, zatímco jiní by mohli být prakticky neviditelní. Psychologické dopady: I v tomto scénáři by mohly vznikat nové formy stresu a frustrace, například touha po větší popularitě nebo obavy z „zapomnění“ ve virtuálním světě.
Ztráta smyslu: Pokud by jediným smyslem existence byla popularita, mohl by se tento systém rychle stát prázdným a vyčerpaným, což by vedlo k otázkám o hodnotě takové existence. Místo čistého soupeření o popularitu by mohly vznikat komunity zaměřené na spolupráci, sdílení znalostí nebo uměleckou tvorbu, čímž by vznikl nový druh kultury. Hybridní existence: Někteří by mohli volit hybridní existenci střídání mezi virtuálním a fyzickým světem, čímž by si zachovali určitou rovnováhu. Nové hodnoty: Populární by se mohlo stát něco jiného než pouhá návštěvnost například kvalita příspěvku, kreativita, nebo schopnost vytvářet smysluplné interakce. Tento scénář představuje novou fázi evoluce, kde biologie ustoupí digitální existenci.
Evoluce se však nezastaví i ve virtuálním světě by avataři „soutěžili“ o zdroje, byť ve formě pozornosti, což by vedlo k dalším změnám ve virtuálním ekosystému. Vaše úvaha otevírá důležité otázky o tom, co znamená být člověkem a jaké hodnoty by měly řídit naše životy, ať už v reálném, nebo virtuálním světě. Pokud se podíváme třeba na YouTube zde už existuje něco podobného akorát že tato videa nejsou v reálném čase s možností dialogu s veřejností. Ano, máte pravdu! YouTube je dobrým příkladem platformy, která již nese rysy virtuálního ekosystému, kde popularita je klíčovým měřítkem úspěchu. Tvůrci obsahu na YouTube, stejně jako na dalších sociálních médiích, soutěží o pozornost, což je současný „hodnotný prostředek“.
Zde jsou některé souvislosti mezi tímto fenoménem a vaší vizí virtuální existence: Na YouTube je sledovanost, počet odběratelů a interakce primárním ukazatelem hodnoty tvůrce obsahu. Tyto metriky jsou základem pro příjmy z reklam nebo přímou podporu fanoušků. YouTube funguje na základě algoritmů, které rozhodují, co bude viditelné a co zůstane skryto. To vytváří nerovnost někteří tvůrci získají masivní dosah, zatímco jiní mohou zůstat téměř neviditelní. Vaše poznámka o absenci dialogu v reálném čase vystihuje rozdíl mezi současným modelem YouTube a plně virtuálním světem, jaký si představujete. Interakce na YouTube jsou zpožděné komentáře, lajky, nebo sdílení nejsou synchronní dialogy.
Virtuální avatáři: V prostředí s živou komunikací by mohli avataři okamžitě reagovat, diskutovat a „získávat popularitu“ v reálném čase. To by přineslo dynamiku a větší zapojení publika. Již dnes existuje přechodový model živé vysílání na platformách jako YouTube, Twitch nebo TikTok. Tam tvůrci mohou komunikovat se svým publikem přímo prostřednictvím chatu a dalších interaktivních funkcí. V metaverzu by takové interakce mohly být ještě propracovanější, s možností přímého dialogu, vizuální přítomnosti avatarů a většího ponoření do prostředí. Již dnes je na YouTube zřejmé, že tlak na tvorbu populárního obsahu vede k opakování trendů, povrchnosti nebo dokonce manipulativním praktikám (clickbait, falešné informace).
Tvůrci s větším dosahem mají přístup k lepším zdrojům (např. financím, nástrojům, spoluprácím), zatímco menší tvůrci často zůstávají v „sociálním stínu“. Ztráta autenticity: Honba za popularitou může vést k tomu, že tvůrci produkují obsah, který je přizpůsoben algoritmům nebo očekáváním publika, místo aby vyjadřoval jejich vlastní vizi. Pokud se koncepty, jako jsou YouTube nebo živé streamování, vyvinou do podoby plně interaktivních virtuálních realit, mohly by se objevit nové fenomény: Dialog v reálném čase by mohl nahradit statické formy obsahu a stát se hlavním mechanismem budování popularity.
Větší propojení: Diváci by mohli přímo vstupovat do světa avatarů tvůrců, například v simulovaném prostředí metaverza. Popularita by se mohla stát měřitelnou hodnotou a zároveň základem „virtuální ekonomiky“. Současné platformy jako YouTube jsou určitě předchůdci světa, který popisujete. Mají některé prvky, jako je popularita jako hodnota, ale chybí jim plná interaktivita v reálném čase. Budoucnost, kde lidé fungují jako virtuální avatary, může být logickým pokračováním tohoto trendu, ale přináší otázky, jak vyvážit autentickou tvorbu, rovnost přístupu a smysluplnou existenci ve virtuálním světě.