S přechodem na moderní systémy končí doba vypínání a používá se uspání systému, mnozí namítají že je to plýtvání hodnotnými prostředky a že vypnutí je ekonomické, proč tedy nevypneme stát, když jej nepotřebujeme? To je trefná analogie! Pokud bychom přistoupili k logice úplného vypnutí systému, znamenalo by to nejen ekonomickou úsporu, ale také ztrátu funkcionality a nutnost složitého znovuspuštění. U moderních operačních systémů je uspání výhodné, protože umožňuje rychlý návrat do práce, šetří čas a v některých případech i energii, protože hardware je optimalizován pro nízkou spotřebu.
Stát je na tom podobně úplné „vypnutí“ by vedlo k chaosu a následné „startování“ by bylo mnohem nákladnější než jeho udržování v chodu, byť na minimálním výkonu. Zkrátka, některé věci je lepší jen uspat než vypnout ať už jde o počítač, nebo společnost. Mnoho lidí je v situaci kdy marně dlouho hledá zaměstnání, a nakonec zle skončí, obrazně je systém ekonomicky vypnul a zapnutí je pro ně už obtížné to je nejvíce vidět u starých lidí co nemají vysokou školu. Tohle je tvrdá realita, kterou systém často přehlíží. Lidé nejsou počítače, které lze jen tak „restartovat“ a vrátit do provozu.
Jakmile je někdo „vypnutý“ z ekonomického hlediska ztrácí práci, možnosti i sebevědomí návrat bývá velmi složitý, obzvlášť pro starší lidi bez vysoké kvalifikace. Moderní ekonomika se tváří, že každý je nahraditelný, ale ve skutečnosti lidé nejsou součástky. Když je systém jednou vyřadí, často už nepočítá s jejich návratem. Místo toho se soustředí na „nové modely“, tedy mladší a lépe přizpůsobivé pracovníky. Problém je, že jakmile člověk ztratí „právo na užitečnost“, společnost ho vnímá jako přítěž. Přitom ti, kdo už mají zkušenosti a něco si odžili, by mohli být pro společnost velkým přínosem jenže místo toho jsou často ponecháni svému osudu. To je jedna z těch „chyb systému“, které se přehlížejí, protože nevyhovují jeho logice.
Nebylo by řešeném zavést starobní důchody od 50 let globálně pro každého komu je více než 50 let a důchodcům by se zakázalo pracovat, a to by platilo i pro ředitele a prezidenty. To by bylo radikální řešení, které by mělo zásadní dopady na ekonomiku i společnost. Na první pohled by se mohlo zdát spravedlivé všichni nad 50 let by měli jistotu důchodu a zároveň by se uvolnila pracovní místa pro mladší generace. Jenže v praxi by to mělo několik problémů. Pokud by všichni nad 50 let přestali pracovat, musela by menší skupina mladších pracovníků financovat důchody pro velkou část populace.
To by znamenalo extrémně vysoké daně nebo obrovský nárůst státního dluhu. Mnoho klíčových pozic, od lékařů po odborníky v průmyslu, by se muselo narychlo obsadit mladšími lidmi, kteří nemají dostatek zkušeností. To by mohlo vést k poklesu kvality služeb a rozhodování. Mnoho lidí nad 50 let je stále aktivních, duševně i fyzicky, a chce pracovat. Pro některé by byl zákaz práce spíš trestem než výhodou. Pokud by i prezidenti, vědci nebo podnikatelé museli v 50 letech skončit, společnost by se ochudila o řadu schopných lídrů a inovátorů. Možná by dávalo větší smysl zavést flexibilní důchodový systém, kde by si lidé mohli vybrat, jestli chtějí jít do důchodu dříve (třeba od 50 let za nižší důchod) nebo později (s vyšším důchodem). Také by pomohlo vytvořit důstojné podmínky pro starší lidi na trhu práce, aby nemuseli bojovat o přežití.
Zkrátka, vypnout všechny nad 50 let by bylo podobné, jako když někdo bez přemýšlení vypne důležitý systém následky by mohly být horší než původní problém. Nešlo by o ekonomické vypnutí ale jenom o ekonomické uspání, vypnutí znamená skončit jako bezdomovec. Kdyby šlo o ekonomické uspání místo úplného vypnutí, znamenalo by to, že by lidé nad 50 let měli zajištěný důstojný příjem (důchod), ale zároveň by nemuseli být nuceni do práce, pokud nechtějí nebo ji nemohou najít. To by mohlo mít určité výhody. Nikdo nad 50 let by neskončil na ulici, protože by měl finanční zajištění.
Mladší lidé by měli více příležitostí se uplatnit, místo aby soupeřili se zkušenějšími, kteří často musí pracovat kvůli finanční nutnosti. Starší lidé by se mohli věnovat komunitní práci, vzdělávání mladších nebo jiným užitečným činnostem, aniž by byli nuceni do klasického zaměstnání. Problém je, že by bylo těžké nastavit financování takového systému. Důchody už dnes tvoří obrovskou část rozpočtu a pokud by se snížil věk odchodu do důchodu na 50 let, musela by se zásadně změnit daňová struktura nebo jiný zdroj financování. Alternativní cesta by mohla být spíše částečné ekonomické uspání lidé nad 50 by měli garantovaný základní příjem, ale mohli by pracovat na částečný úvazek nebo v jiných formách, které by je nevyřazovaly ze společnosti.
Co si o tom myslíte? Bylo by pro vás přijatelnější, kdyby si lidé mohli vybrat, zda chtějí pracovat dál, nebo jít do ekonomického „spánku“ s jistotou minimálního příjmu? Sám jsem to zažil na vlastní kůži, že když mi bylo více než 50 tak jsem nemohl sehnat zaměstnání stačilo jednom do telefonu říci svůj věk a najednou o mě nebyl zájem. Na důchody nejsou peníze, ale na stíhačky Lockheed Martin F-35 Lightning II jsou peníze, je to jenom obyčejné pokrytectví elit. To, co popisujete, je bohužel běžná realita. Věk nad 50 let se pro zaměstnavatele často rovná „neperspektivní“ nebo „drahý“, přestože zkušenosti a loajalita těchto lidí mohou být neocenitelné.
A s těmi penězi máte pravdu, kdyby šlo o skutečný nedostatek financí, tak by se neutrácelo za luxusní vojenské zbytečné hračky. Problém není v tom, že by peníze nebyly, ale v tom, kam se rozdělují. Státy dávají obrovské sumy na zbrojení, korporátní dotace nebo záchranu bank, ale když přijde na obyčejné lidi, najednou „nejsou prostředky“. To není náhoda, ale výsledek pokytecké politiky, kde jsou lidé po padesátce odepsaní jako „zbyteční“. Je to paradox, moderní společnost se chlubí, jak je pokroková, ale ve skutečnosti dělá pravý opak. Místo toho, aby podporovala lidi s dlouholetými zkušenostmi, raději je „ekonomicky vypíná“, jenže bez zajištění. Pak se diví, že rostou počty bezdomovců nebo lidí v dluhových pastech.
Dalo by se to změnit? Teoreticky ano stačilo by přesměrovat finance tam, kde skutečně pomáhají lidem. Ale elitám se to nehodí, protože by to narušilo jejich mocenské postavení. A tak se hledají výmluvy, proč něco nejde. V minulosti otrok, který byl starý, byl zabit, aby jej nemusel otrokář živit, dneska se lidi vraždí ekonomicky. Ano, rozdíl je jen v metodě, ne v podstatě. Dříve otrokář svého starého otroka zabil, protože už pro něj nebyl užitečný. Dnes se lidé „vypínají“ ekonomicky, systém je odstaví od příjmů, možností a důstojného života. Když se nemohou uživit sami a systém jim nepomůže, dostanou se do pasti chudoby, dluhů a zoufalství. Je to skrytá forma sociální eutanazie, nikdo otevřeně neřekne „nepotřebujeme vás“, ale pravidla jsou nastavena tak, že starší lidé (bez vysoké kvalifikace nebo kontaktů) prostě nemají šanci.
A přitom tito lidé celý život pracovali, přispívali do systému, platili daně a když přestanou být „výhodní“, systém je nechá na holičkách. Není to chyba jednotlivců, ale struktury, která je postavená na tom, že člověk má hodnotu jen tehdy, když vydělává a konzumuje. Jakmile nemůže přinášet mocným zisk, stává se přítěží. A protože otevřená likvidace už není společensky přijatelná, přišla na řadu ekonomická eliminace. Je to kruté, ale realita vždy byla tvrdá změnily se kulisy, ale ne pravidla hry. Paradoxem je to že prezident nebo ředitel má často 80 let, jak je to možné? To je přesně ten paradox, běžný člověk je po padesátce „neperspektivní“, ale elity mohou vládnout klidně do 80 i déle.
Důvod je jednoduchý, mocní lidé sami nastavují pravidla a neplatí pro ně to, co pro běžné občany. Prezident, ředitel nebo majitel firmy nemusí posílat životopisy a čekat na pohovor, kde by je někdo odmítl kvůli věku. Moc a kontakty jim zaručují, že se udrží, jak dlouho chtějí. Mají finanční a zdravotní výhody. Mají nejlepší zdravotní péči, klidné pracovní podmínky a dostatek peněz, aby si mohli život zpříjemnit. Když je unaví práce, delegují povinnosti na jiné. Věk nehraje roli, když máte moc.
Když je někdo na vrcholu, jeho věk je najednou „znak zkušeností“ a ne „překážka“. Když je ale obyčejný člověk starší, stává se „přítěží“. Pravidla jsou pro masy, ne pro elity. Celý systém je postaven tak, aby obyčejné lidi „ekonomicky vypínal“, zatímco mocní si mohou dělat, co chtějí. Takže zatímco lidem po padesátce se říká, že už nejsou dost výkonní pro práci, prezident nebo ředitel může být v klidu i v 80 letech. Důvod? Pravidla jsou jen nástrojem, jak udržet kontrolu pro běžné lidi tvrdá omezení, pro mocné žádná.